EADENN: Hele, já bych se kvalifikoval do 'okolí'. Musím říct, že jsem nikdy neměl pocit ze své ADHD ženy, že by byla líná.
Kámen úrazu byl v mých "vlastně jednoduchých" požadavcích.
Namátkou:
"Dodržuj svá vlastní pravidla"
"Cti své vlastní plány"
"Neubližuj svému okolí tím, že jim neřekneš, že nastala nějaká změna"
"Dodržuj cos slíbila, nebo s předstihem řekni, že se to změní"
"nebuď nedochvilná, je to znak sebestřednosti, protože upřednostňuješ svůj čas před mým"

A ač jsme se, s její diagnozou, přes to nějak dostali. Pořád je to extrémně náročné.

PAKOBYLKA_: Taky dělám, co mě baví, ale sere mě fakt, že mě to neuživí, natož moje děti.. po deseti letech na RD jsem na polovičáku.. víc než dva dny v práci si dovolit nemůžu - jsem vděčná i za tohle, hlídací babička prostě víc nemůže. Dávám do práce hodně, učím se, jdu hodně přes komfortní zónu (veřejný výstupy, vedení projektu, psaní odborných textů), do toho se učím další cizí jazyk a nový řemeslo, kterým chci vydelat něco relevantního, ale jak nemám tu satisfakci v tý odměně za svou hlavní práci, připadám si jako člen společnosti a rodič úplně na hovno a jako lemra. Mám z toho už pár let pěkný deprese, protože nějakou záhadou v sobě vidím pořád ten potenciál, který kdyby mohl.. achjo!

KAIAFOX: Soucitim.
To vzdelani je teda i moje trinacta komnata. Sice jsem tu vejsku udelala, i kdyz stredni byla taky jak jizda na horsky draze a taky me vylili a nakonec jsem ji dodelavala dalkove a delam to, co jsem vzdycky chtela, ale citim se nevzdelana, zaostala. Mohlo to vypadat uplne jinak. Ten žal k tomu asi patri. Snazim se tomu nepodlehat a proste se prubezne vzdelavat v tom, co me bavi a zajima a prijimat, ze holt nemuzu mit vsechno.

Já vzdělání (nijak úžasný teda) mám, ale bylo to velmi velmi o fous. ZŠ jsem prolezla s utrpením, věčným stresem, že nebudu u tabule umět, přitom jsem grammar-nazi a ležela jsem v knihách a encyklopediích, zažila jsem šikanu od učitelů v několika předmětech..
Střední byla průser - z Hellichovky mě vyhodili v prváku kvůli chemii, pak jsem šla na učňák (kam jinam, když mě vyhodili ze studia na konci srpna). Tam jsem měla z půlky předmětů 3-5, bůra jsem měla i na výzo, z matiky - to se mi pak podařilo vytáhnout na jedna (díky tehdejšímu příteli, který mi do hlavy namlátil integrály). Nástavbu s maturitou jsem nějak zvládla. Pak rok na jazykovce, příprava na přijímačky do Litomyšle.. zezačátku to bylo peklo, spolužáci samý nabušený gympláci, nebo z uměleckých škol. Nějak jsem se chytla a měla i prospěchový stipendium, prostě mě to konečně bavilo a dávalo smysl. Státnice jsem dala, dostala se na magistra, ale z toho pak odešla (dostala jsem jedinečnou pracovní nabídku od současného zaměstnavatele). Možná si magistra někdy dodělám. Teď se spíš soustředím na získání licence od MKČR, ale ten pocit, že kdybych o svým autismu a adhd věděla dřív, všechno mohlo být jinak a méně bolestivý, už z hlavy nevymažu 😔

Taky bych chtěla mít vzdělání a možnosti :/ A teď se navíc ještě bojím o svoje děti, aby měly nějaké vzdělání a možnosti... No, příkladem jim jít moc nemůžu :/

PAKOBYLKA_: Moje máma už uznala, že ADHD s největší pravděpodobností má, ale nikam s tím nepůjde, protože se stydí

EADENN: ADHD je relativně řešitelný, když máš správnou podporu. Nedá se samozřejmě vyléčit, ale dá se pracovat s těma nepříjemnejma věcma okolo. Neztrácej naději!

Mně pomáhá ještě jedna věc. A je to hrozně smutný.
Moje máma má ADHD taky. Ale nepřipouští, že by to tak mohlo bejt a na žádný vyšetření nepůjde a neni žádnej blázen, aby šla k psychologovi.
(Na otázku, zda jsem blázen já, rázně řekne, že samozřejmě ne.)
Letos jsme s ní strávili 3 týdny.
Neustále něco mění. Časy odjezdu na výlet, plány, doktory…
V nějakým dodržení termínu je absolutně nespolehlivá - ruší ty schůzky na poslední chvíli, banality všeho druhu přesouvá, dělá random věci, zapomíná a nemá snahu to měnit.
“Já to tak mám.”
Je to náročný, člověk je furt ve střehu. Mám opravdu na skoro všechno záložní plán když jsem s ní, někdy dva a když jí to řeknu (proč proboha zase mění něco, co bylo domluvený), čertí se.
Když vidim, jak moc jsem cílenou prací dokázala změnit tohle chování u sebe a především, jakej dopad to mělo a má na syna (a jakej dopad to mělo v jeho věku na mě), nemůžu bejt na sebe zlá.
Jsem vděčná, že tenhle pattern jsem dokázala identifikovat a u sebe změnit.
A i když mám pochopení a rozumím, proč to tak má, je to na fungování hrozně náročný.

Na mě teda deprese přichází s myšlenkou, že to teda asi "nevyřeším" už nikdy. Že nepřijdu na nějaký ultimátní způsob jak se změnit, nějaký hack díky kterému ještě stihnu být tím kým bych chtěl být, že nejspíš mi do toho adhd bude házet vidle až do okamžiku, kdy se překlopit v alzheimera.
S minulostí jsem už jen trochu ukřivděnej, ale tu budoucnost nějak odmítám přijmout. To bych pak asi spadl do nedobrých kompenzací.

AXTHEB: nebo by měl člověk normální kariéru, bydlení, nepro*ebal by částky peněz, na které se ani nemyslí, vyhnul se problémům s návykovými látkami a...
No tak. :D

MARWIN: no co by, byl bys nudnější osoba a většinu věcí co teď víš bys nevěděl. Některé věci bys uměl víc do hloubky a měl bys kolem sebe úplně jiné lidi. A asi bys měl v dětském pokoji víc uklizeno:)

EADENN: takého doktora bych asi poslal kam slunce nesvítí. Mám štěstí že moje "obvoďačka" i když o tom moc neví to aspoň akceptuje. Ostatně diagnózu jsem dostal ve věku 43 let poté co mi chtěla napsat antidepresiva a já ji poprosil aby mně radši poslala na vyšetření.

Diagnóza hezky vysvětlila proč jsem v životě tam kde jsem a jakou mám vlastně kliku že uživit se není problém. (Úvahy jak by bylo kdyby adhd nebylo se snažím nedělat, tam leží deprese.)

Teď když vím co vím že s tím snažím pracovat. A akceptovat že nejsem kachna (eNTe) ale žiju v kachním světě. Stejně jako UNREALONE.

EADENN:
EADENN:
Od té doby co jsem zjistil, že existuje ADHD jsem asi v průměru spokojenější a ty kompenzace tvořím víc s vědomím toho, že hlavní problém není to že jsem lemra. Snažím se to brát tak jak to je a chválit se za úspěchy. Bohužel to nic nemění na tom, že mě to stojí hodně energie a hlavně spoustu ztraceného času, promarněných příležitosti. Občas mívám depky a úzkosti a pocity paniky že nedělám dost, nestíhám a že vlastně asi nějaký důvody pro to si něco vyčítat jsou. Taky tomu nepomáhá, že nemládnu a že celej svět jde poslední dobou tak nějak do prdele. A co si budeme povídat když je člověk vyšťavenej tím jak moc energie vydává na normální provoz tak má občas náladu jen ležet na gauči, koukat do zdi a doufat, že ten černej mrak vítr někam odfoukne a asi být chvilku trochu lemra než dobije baterky.

Ale má to i různý pozitiva. Spoustu věcí mě baví a celkem mi i jdou i když těch zájmů mám příliš moc najednou.