XCHAOS: Úvodem bych si dovolil jednu poznámku. Termín "buržoazie" používám, tak jak ho například historie a sociologie vždicky používálá a asi i používát bude. Tedy jako pojem popisující nějakou historickou socialní formaci lidí, čili třídu. Tento pojem samozřejmě je už těžko aplikovatelný na současnou situaci, ale dá se řict že je zde určítá kontinuita politických, morálních i ekonomických názorů buržoazie k dnešní vyší i časti střední třídy.
Co se tyká racionalizace, tak jedná otázka je micro uroveň, kde ja si myslím (a vedou se o tom vašnívé debaty) racionalita v zápádním světě prudce klesá posledních 20-30 let a dva hlavní důvody jsou špatná teorie (ehm, ehm ideologie) a parazitní taktiky majitelů jako "maximizing shareholder value" o kterym jsem tu už mluvil. Uplně jiná otázká je jak se tahle racionalita na micro urovní transformuje v racionalitu či iracionalitu na macro úrovní. A i kdyby racionalita na micro úrovní byla v pohodě, tak macro úroveň je v tragickém stavu. A to nemluvím pouze o ekologií. Mýslím že nejlepe otázku racionality na macro úrovni můžu uzavřít jedním citatem, který nedávno řekl prof. David Harvey:
"Irationality of the system right now is fairly clear. You have masses of capital and masses of labor, unenployed, side by side in the midst of the world full of social need. How stupid is that?"
Tvoje teorie je zajimává, ale myslim že tomu chybí několik detailu a ty se někdy ukazují v ramci dynamiky docela důležíté (to se dá samozřejmě říct i o té mé zjednodušující metafoře se židlemi). Jeden takový detail je že dochází ke vzájemné interakci mezi strukturamy, pozicemi a jednotlivci, kteří je zaujímájí. Struktury a pozice ve společnosti jsou pevnější a trválejší než jedinci a to často vede k chybné představě, že pozice a struktury ovlivňují jedince a nikdy naopak. (Na druhé straně stojí idealističtí metodologičtí inidividualisté, kteří věří že všechno je zasluha jedinců) Pravda je taková že lidé jsou mistří v adaptaci sebe na prostředí i prostředí podle sebe. A tak dosažením nějaké dobré pozice příběh minimálně pro kreativního člověka nekončí. Protože ten začné danou pozici fakticky i ideologicky měnít ke svým zájmům. Pokud je na dané pozici nahraditelný (a to v podstatě všichni jsou) pokusí se jí využít a transformovat ke své větší nenahraditelnosti a nebo začné šířít falešné vědomí o své nenahraditelností. A to je jen jeden z mnoha zájmů, který lze sledovat. Jedinci sledováním svích zajmu (někdy i altruistických) po málých kručcích přestavují socialní struktury i význám různých pozic a jejich vzájemných vztahů. Naopak pozice pořád mají dramatický vliv na možností jedince něčeho dosáhnout a pokud i tomu nejkreativnějšímů jedinci nedáš pozici, tak za svého života nic nezmění a jeho spisi jsou často objevený až o několik generaci pozdějí. Předsatva že se tohle všechno dá nějak modelovát a redukovat na nějaký poměrně malý omezený počet vztáhů je podle mně naivní.
Další detail je že jedinci jsou samozřejmě při sledování svých zajmů schopní kolektivní akce. Například mnoho dělníků, každý zvlášť nahraditelný, se stavají nenahraditelní když se zorganizují do silných odborů. A znám jen dva spůsobý jak může málá skupina dlouhodobě vládnout většině. Zaprvé zkrze kontrolu prostředků násílí a za druhé zkrze staletímí prověřené "rozděl a panuj". Takové problemy vylučování, xenofobie a podobně, které tí příjdou stěžéjní, jsou pro mně jen příznáky realizace té druhé taktiky. A to se děje vždy v dobách kdy se trůny ocitnou v ohrožení že by se zraky všech mohli otočit k ním. Žádný trůn ani s tím nejosvícenějším vládcem neustojí to když se na něj všichní dívájí.
Jinak ja vidím jako zákládní tema dnešní doby otázku důvěry. Naše ekonomie a ekonomické vztáhy, politika a vztáhy reprezentace, společnost a její vzájemné vázby a dokonce i rodiny a osobní vztáhy, všechno tohle stojí na důvěře. Důvěra je minimálně tím co promázává soukolí, ale mnohdy bez ní některé věci ani nemají šanci vzníknout. A společnost která prosazuje sledování vlastního zajmu, konkurenci, vzájemně zaměnitelné a rychle se měnící vztahy a sebe prosázéní jako zdroj všeobecného bláhá, je společnost která ze své zákládní rovnice vynéchává důvěru a je tim i společnost která zoufale až tragikomicky začíná trpět jejím nedostatkem.
A nakonec začínáme být v situaci kdy se lidi příspůsobůjí víc potřebám trhů (obchodních, pracovních, politických, sňatkových...), než se trhy příspůsobují potřebám lidí.