XCHAOS: Úvodem bych si dovolil jednu poznámku. Termín "buržoazie" používám, tak jak ho například historie a sociologie vždicky používálá a asi i používát bude. Tedy jako pojem popisující nějakou historickou socialní formaci lidí, čili třídu. Tento pojem samozřejmě je už těžko aplikovatelný na současnou situaci, ale dá se řict že je zde určítá kontinuita politických, morálních i ekonomických názorů buržoazie k dnešní vyší i časti střední třídy.

Co se tyká racionalizace, tak jedná otázka je micro uroveň, kde ja si myslím (a vedou se o tom vašnívé debaty) racionalita v zápádním světě prudce klesá posledních 20-30 let a dva hlavní důvody jsou špatná teorie (ehm, ehm ideologie) a parazitní taktiky majitelů jako "maximizing shareholder value" o kterym jsem tu už mluvil. Uplně jiná otázká je jak se tahle racionalita na micro urovní transformuje v racionalitu či iracionalitu na macro úrovní. A i kdyby racionalita na micro úrovní byla v pohodě, tak macro úroveň je v tragickém stavu. A to nemluvím pouze o ekologií. Mýslím že nejlepe otázku racionality na macro úrovni můžu uzavřít jedním citatem, který nedávno řekl prof. David Harvey:

"Irationality of the system right now is fairly clear. You have masses of capital and masses of labor, unenployed, side by side in the midst of the world full of social need. How stupid is that?"

Tvoje teorie je zajimává, ale myslim že tomu chybí několik detailu a ty se někdy ukazují v ramci dynamiky docela důležíté (to se dá samozřejmě říct i o té mé zjednodušující metafoře se židlemi). Jeden takový detail je že dochází ke vzájemné interakci mezi strukturamy, pozicemi a jednotlivci, kteří je zaujímájí. Struktury a pozice ve společnosti jsou pevnější a trválejší než jedinci a to často vede k chybné představě, že pozice a struktury ovlivňují jedince a nikdy naopak. (Na druhé straně stojí idealističtí metodologičtí inidividualisté, kteří věří že všechno je zasluha jedinců) Pravda je taková že lidé jsou mistří v adaptaci sebe na prostředí i prostředí podle sebe. A tak dosažením nějaké dobré pozice příběh minimálně pro kreativního člověka nekončí. Protože ten začné danou pozici fakticky i ideologicky měnít ke svým zájmům. Pokud je na dané pozici nahraditelný (a to v podstatě všichni jsou) pokusí se jí využít a transformovat ke své větší nenahraditelnosti a nebo začné šířít falešné vědomí o své nenahraditelností. A to je jen jeden z mnoha zájmů, který lze sledovat. Jedinci sledováním svích zajmu (někdy i altruistických) po málých kručcích přestavují socialní struktury i význám různých pozic a jejich vzájemných vztahů. Naopak pozice pořád mají dramatický vliv na možností jedince něčeho dosáhnout a pokud i tomu nejkreativnějšímů jedinci nedáš pozici, tak za svého života nic nezmění a jeho spisi jsou často objevený až o několik generaci pozdějí. Předsatva že se tohle všechno dá nějak modelovát a redukovat na nějaký poměrně malý omezený počet vztáhů je podle mně naivní.

Další detail je že jedinci jsou samozřejmě při sledování svých zajmů schopní kolektivní akce. Například mnoho dělníků, každý zvlášť nahraditelný, se stavají nenahraditelní když se zorganizují do silných odborů. A znám jen dva spůsobý jak může málá skupina dlouhodobě vládnout většině. Zaprvé zkrze kontrolu prostředků násílí a za druhé zkrze staletímí prověřené "rozděl a panuj". Takové problemy vylučování, xenofobie a podobně, které tí příjdou stěžéjní, jsou pro mně jen příznáky realizace té druhé taktiky. A to se děje vždy v dobách kdy se trůny ocitnou v ohrožení že by se zraky všech mohli otočit k ním. Žádný trůn ani s tím nejosvícenějším vládcem neustojí to když se na něj všichní dívájí.

Jinak ja vidím jako zákládní tema dnešní doby otázku důvěry. Naše ekonomie a ekonomické vztáhy, politika a vztáhy reprezentace, společnost a její vzájemné vázby a dokonce i rodiny a osobní vztáhy, všechno tohle stojí na důvěře. Důvěra je minimálně tím co promázává soukolí, ale mnohdy bez ní některé věci ani nemají šanci vzníknout. A společnost která prosazuje sledování vlastního zajmu, konkurenci, vzájemně zaměnitelné a rychle se měnící vztahy a sebe prosázéní jako zdroj všeobecného bláhá, je společnost která ze své zákládní rovnice vynéchává důvěru a je tim i společnost která zoufale až tragikomicky začíná trpět jejím nedostatkem.

A nakonec začínáme být v situaci kdy se lidi příspůsobůjí víc potřebám trhů (obchodních, pracovních, politických, sňatkových...), než se trhy příspůsobují potřebám lidí.

XCHAOS: Trochu pozdnější odpověď. Nakonec jsem se rozhodl že bude lepší tady nezabřednout do historie a tím se snažít ukázát že tahle víze buržoazie a její morálky je nekompletní, protože by to bylo dost offtopic. A tak se radší budu soustředít na míč co jsi my nahrál a vypomůžů si menší metaforou.

Společenská situace, kterou se tebou popsáná morálká snažila překonat, by se dálá zjednodušeně přípodobnít místností kde se náchází celá společnost. Uprostřed té místností stojí několik žídlí, které o všem podstatném rozhodují. To kdo na těchto žídlích bude sedět se moc nemění a je určováno původem. Tedy pokud někdo uvolní žídli (většinou umře) sedne si na ní nějaký jeho příbuzný. Nelze opomenout že nedostatek žídlí občas vede k válkám ve kterých privilegováná vrstva do svého boje o židle zátáhne celý zbytek místností a ne-žídlové zájmy všech tak trpí v bojí o židle, na které většina nemá nárok.

To co dáná morálká požadovala bylo metaforicky řečeno aby se občas zahrálá muzika, někteří se ze žídlí zvedli a když přestala, aby na žídlí skočilí tí nejschopnější a nejlepe příprávéní. Co ale buržoazíe něměla níkdy zvlášť v programu je nějak dramaticky měnít počet žídlí (alespoň né dokud se nezýská nové uzemí či bohátství). Pozdějí se tedy objevilí tí co říkálí, že pokud počet ždílí zůstává konstantní a mění se jen principi jejich obsázování, tak k žádné radikální kvalitatívní změně ani nedošlo. Dálší problem je že ne všíchní tančí stejně blízko středu místnosti a ukázuje se že blíž ke středu tě obvykle dostávájí majetek, bohátství a konexe. Vlastne to nakonec vypadá že buržoazie neřikala ani tak "všichní maji pravo na židle", jako vlastně spíš "my mame pravo na židle". Což je praktické jádro poselstvi mešťanské morálky, všechno ostatni co se kdy k tomu dodavalo se prubežně měnilo, podle toho s kým se buržoazie zrovna spojovala proti komu.

To hlavni ale bylo to že mešťanská morálka našla užasného milence, ktery se jmenoval socialní darwinismus, pokud to dokonce nebyl její syn. Prostě v místnosti s omezenym počtem židli se strhla strkanice a bitka a o těch co zustaly zmlaceny nebo ušlapaný někde na okrají se začalo říkat že je to jejich vlastní chyba, že každej prece muže sedět na židli (jako by všíchní mohli na těch žídlích sedět najednou?). Pravidlem dne se staly soutěž a konkurence. A to má některé zasadní implikace pro lidskou svobodu, kterou jsme původně chtěli hajít. Svobodný člověk je ten který se může rozhodovat podle sebe. Člověk v soutěží se ale rozhoduje podle svích soupeřů, pokud oni modernizují, on musí taky, pokud oni začnou prasit a nikdo to neodpíská, tak on musí taky, pokud chce zůstat kompetitivní. A tyhle donucovácí pravidla kompetice, podle mně prostě nejsou zákládem pro žádnou morálku, ba naopak jsou nastrojem k jejímu zničení.

SDT: za samotnou formulaci "kapitalismus v této formě" mají bod.... já se vždy bojím, že podporuji lidi, co chtějí znovu založit RVHP, ROH, tuzex, a takové věci :-)