THE_SECOND_GUY: Transformace jako trend je prostě vztahování vlastního duchovního/osobního vývoje k širším a vyšším celkům a událostem lidsko-dějinního, planetárního či vesmírného měřítka. Transformace jako trend je plodem "kolektivních neuróz" civilizace/kultury které eskalují v rozšířené osobní patologie chování a společenské problémy, a taky v neposlední řadě reakce na proměnu prostředí, tedy ve své podstatě reakce evoluční.
Jako trend je chápána jako plod vysokého množství osobních transformací v daném čase. Osobní transformace je pak v podstatě konverze k novému světonázoru, který řeší největší strachy "zbylé" po životě podle starého světonázoru. Pro krásný příklad viz
F0N .
V západních dějinách se tahle.... věc objevuje na zásadní ose důležitých myslitelů křesťanství, sv. pavla a augustina a m. luthera. V jejich autobiografiích je vždy možno nalézt zásadní přelomovou událost, kterou třeba dneska interpretujeme jako zkušenost extáze/změněných stavů vědomí. jedním z "plodů" neurologickýho procesu extáze je tzv. numinózní pocit (nebo taky religious emotion), popisovaný zhruba jako mix pozitivího úžasu a strachu. Pocity netělesnosti také známý u takových prožitků pak vyvolávají v kontextu, do jakýho si to dáš, pocit přímo tělesné transformace. Augustin tak uslyšel "jdi a čti" (bibli) a přestal děvkařit, luther dtto po zážitku za bouřky v hradní věži, pavel dtto v syrské poušti. Pro člověka, kterej má ve svý minulosti něco zásadního (vyhýbám se hodnotícímu ezoterickému "nevyřešenýho"), prostě musí takovej zážitek interpretovat později v kontextu svýho předchozího života. Transformace je jeden ze základních typů konverze v novým zákoně /dovolte mi zacitovat z mé diplomky,)/:
První typ („kyvadlový“) je radikální, okamžitá konverze následovaná spálením příslovečných mostů, ilustrativním příkladem je lukášovské pojetí “cesty do Damašku“ (Sk 9, 22, 26). Dalším typem je delší posun spíše na úrovni intelektuální, ovšem nikoliv (alespoň zpočátku) na úrovni citových investic, často mající svůj původ ve vnějším tlaku na konvertujícího (alterace). Konečně třetí (a je-li to možno říci i nejzajímavější, v pavlovském kontextu určitě) typ představuje konverzní proces, který Beverly Gaventa nazývá transformace, inspirována Kuhnovým konceptem paradigmat. Z určitého pohledu je jakýmsi spojením dvou předcházejících modelů v tom, že ačkoliv je na počátku konverzního procesu nějaká singulární “silná“ událost, konvertita zde svou minulost posléze nezavrhuje, ale interpretuje, či spíše v novém kontextu reinterpretuje, viz (Gaventa 1986). Právě tento model, svým důrazem na postupnost i intenzitu v procesu konverze, má pro pavlovský kontext největší aplikační potenciál.