KUATO: Pro mě je tou extrémní situací život tady na vsi. Magie, náboženství a to ostatní je z mýho pohledu asi spíš relax.
Doklad:
Sedíme na lavičce, dcera si mi lehne na klín, pohladím ji a co nevidím, hnida. A druhá...Temno, instinkty, opičí rodinka. Pár jsem jich vytáhla. Nebyli jsme sice v pralese, ale nádraží se zdálo být prázdné.
Následujícího dne volám do školky: "Nechávám kluka doma, holka má vši." Odpověď: "Tak jí je, prosím, nevybírejte na nádraží." A smích.
A vylez z domu. Big Brother je všude.
Všichni se tu známe. Všichni to vědí.
Každý ráno, když mám jít mezi místní, je mi šoufl. Chodíme po místech, kde mě řezali, kde se mnou nemluvili, potkávám ty lidi a jejich děti. Bydlíme v domě, kde jsem byla hrozně nešťastná, naštěstí zmizely stromy, u kterých jsme bývali přivázaní. A vychovávám v tom děti. Nepodělat se při tom strachy je fakt úkol. A nemůžu pryč, hypotéka, krize...Není kam. Tak že jako odpouštím, ale vlastně asi furt hledám nějaký důvod, proč se mi to stalo, něco, co potřebuju naučit děti, aby je to takhle nesešrotovalo. Utíkat, když je potřeba, když je potřeba, vyškrábat oči....
Největší zbraň je asi humor.
Ale vylez na skálu, kde si z tohohle vystřelíš.