Opět toliko jedna z verzí, tentokrát řecké legendy o Perseovi, jež se stala (velmi volnou) předlohou filmového Souboje Titánů.

Král Argosu Acrisius byl orákulem varován, že bude zabit v den, kdy se jeho dceři Danaé narodí syn. Promptně proto svoji dceru zamkl ve věži a zahodil klíč. Ovšem nejvyšší z bohů Olympu, Zeus, se v převleku za zlatý déšť dostal k Danaé a výsledkem bylo narození Persea. A tak král Acrisius bez váhání strčil svou dceru i s nechtěným vnukem do mosazné truhly a poslal po moři. Pravděpodobně očekával, že se potopí jako kámen, ale truhla místo toho krásně a bezpečně plula, dokud nepřistála na pláži ostrova Seriphos. Zde neobvyklé trosečníky našel rybář Dictys a stal se jejich adoptivním ochráncem. Perseus tak vyrůstal v prostém, ale zároveň čistém prostředí. Ovšem jednoho dne přitáhla Danaé pozornost rybářova bratra, místního krále Polydecta.
Perseovi, v té době sotva mladíkovi, se královská pozornost pranic nezamlouvala a se zaťatými pěstmi (rozhodně ne křehkými) králi jeho úmysl rozmluvil. Polydectes upřel svou pozornost jiným směrem a rozhodl se získat ruku krásné Hippodameie.
„Očekávám, že každý loajální poddaný složí mé nevěstě odpovídající, cenný dar.“ Vyhlásil král. „Co máš, co bys mi nabídl?“ obrátil se pak přímo na Persea.
Když Perseus neodpovídal, došel král přímo k němu. „Koňské spřežení? Neobvykle sestrojený kočár? Nebo možná truhlici drahokamů?“
Perseus se cítil velmi nepohodlně. „Pokud to znamená, že necháš na pokoji mou matku, dám ti cokoliv a všechno, co mám – což naneštěstí není nijak moc. Koně, kočáry, drahokamy – cokoliv jmenuješ, pokud bych to měl, je tvé. Moje dřina, moje síla, moje pravá ruka, cokoliv. Půjdu a poběžím letos na Olympijských hrách maraton, pokud chceš. Prohledám moře kvůli pokladům. Přinesu i hlavu Medůzy, pokud si to bude v mé moci.“
V pauze, aby nabral dech, byl Perseus chycen do pasti, kterou na sebe sám upletl. Ticho bylo zakončeno jediným ostrým: „Dobrá!“
„Cože?“ ujišťoval se Perseus.
„Řekl jsi, že mi doneseš hlavu Medůzy.“ Odpověděl král. „A já říkám: Dobrá. Jdi, a udělej to!“
A tak Perseus sám na sebe uvalil úkol vydat se pro hlavu hadovlasé Gorgony s rozeklaným jazykem a kančími kly, jejíž samotný pohled dokázal měnit lidi v kámen.
Samozřejmě, že sám o sobě by Perseus v tomto úkolu nejspíše selhal. Naštěstí měl ale spojence v bohyni řemesel, moudrosti a války, Athéně. Ta měla nejspíše svoje vlastní důvody, proč chtěla vidět Medůzu mrtvou. (Nejpravděpodobnějším vysvětlením bylo, že dokud Medůza byla mladou a krásnou dívkou, znesvětila jeden z Athéniných chrámů, a za to ji bohyně proměnila v obludu. Po nějaké době však ani to nepřišlo bohyni jako dostatečný trest a rozhodla se hlavou Medůzy ozdobit svůj štít, aby navíc jeho moc vzrostla o Medůzin fatální pohled.) Ať tak nebo tak, Athéna poradila Perseovi, kde najít vybavení pro jeho úkol.
„Najdi nymfy, které hlídají helmu neviditelnosti.“ Zněla první rada.
„A kde je mám hledat?“
„Zeptej se Šedých sester, Graeae, zrozených s jediným společným okem. Ony to vědí – pokud ti to ovšem řeknou.“
„A ty mám najít kde?“
„Zeptej se toho, kdo nese na svých ramenou nebesa – titána renegáta Atlase, který splácí neposlušnost Diovi.“
„A Atlase najdu kde?“
„Tak to je ta nejjednodušší věc: Na nejzápadnější hraně světa!“
Než ho poslala na jeho klikatou a nelehkou cestu, půjčila Athéna Perseovi svůj zrcadlově lesklý štít a naučila ho s ním zacházet. A jakkoliv byly její instrukce neúplné a nejednoznačné, Perseus opravdu našel titána Atlase, který jen záštiplně kývl k nedaleké jeskyni, kde žili Graeae. Perseus slyšel verzi legendy, v níž tyto sestry, ačkoliv od dětství šedovlasé a smutně nekompletní v oblasti mezi nosem a čelem, jsou milé a krásné jako mladé labutě. Byl však velmi zklamán, když zjistil, že je součástí té verze mýtu, kde jsou sestry ošklivé jako zlobři a mají podobné způsoby.
Jistě, sestry věděli, kde najít nymfy, ale, slušně řečeno, jejich záležitostí bylo to vědět, a Perseovou zase to zjistit. Velmi nezdvořile a jedovatě mladíkovi vysvětlili, co a kam může se svým úkolem udělat. Naštěstí měl ale hrdina jeden dva triky v rukávu a tak se mu podařilo zmocnit jediného společného oka Sester. Díky vzácnosti a nenahraditelnosti oka se pak od Sester dozvěděl, kde sídlí vodní nymfy.
Od vodních nymf (správně řečeno najád, stejně jako jsou dryády nymfy stromové a nereidy nymfy mořské) v jejich jezírku získal Perseus potřebné vybavení. Helmu neviditelnosti, okřídlené sandály (patrně po Hermovi) a zvláštní vak, do kterého mohl uložit jednou useknutou hlavu Medůzy. Hermes osobně přidal Perseovi srp na useknutí hlavy Medůzy (možná i sandály přišly přímo z jeho rukou) – což celkově učinilo z Persea nejlépe vybaveného hrdinu snad všech legend.
Po zabití Medůzy potřeboval Perseus rychle zmizet, jelikož měla dvě neméně obludné sestry, které by ji jistě chtěli pomstít (s křídly z bronzu a zlata) a navíc byly – na rozdíl od Medůzy – nesmrtelné. Proto se okřídlené sandály jevily jako opravdu dobrý nápad.
A tak Perseus vyhledal doupě Medůzy, obklopené kamennými pozůstatky předchozích návštěvníků, a našel Gorgonu. Aby se vyhnul smrtícímu pohledu, použil v boji s ní zrcadlově lesklý štít Athény a usekl Medůzu hlavu. Na rozdíl od svých sester byla smrtelná, i když byl potřeba Héfaistem vytvořený srp, aby jí usekl hlavu.
Z krvácejícího krku Medůzy se tehdy uvolnil i okřídlený kůň Pegas.
Perseus uložil hlavu Medůzy do vaku a na okřídlených sandálech se vrátil na ostrov Seriphos poté, co se díky helmě neviditelnosti ztratil zbylým Gorgonám.
Doma předal Perseus hlavu Medůzy králi, jak slíbil. Ale král se mu vysmál a přirozeně nevěřil, že ve vaku je opravdu hlava Medůzy. A od chvíle, kdy uvěřil (na vlastní oči), má na ostrově krásnou sochu X)

Legenda o spoutání vlka Fenrira (Fenrise)
(opět jedna z mnoha verzí)

Odin znal budoucnost dostatečně na to, aby věděl, že jeden z Aesiřanů se projeví jako zrádce. Sedě na Lidskialfu a přehlížeje svět, Odin upřel svou pozornost daleko do zemí Jotunheimu a spatřil Lokiho, jak si hraje se třemi monstry. Odin k sobě Lokiho bez prodlení povolal a na tuto událost se ho zeptal. Prohnaný Loki se nenechal bouřlivým hlasem Odinovým zastrašit a pravil, že se zamiloval do obryně jménem Angeborda, a tři podivné děti že se zrodily z jejich svazku.
Odin vyčetl Lokimu jeho svazek s obryní a povolal k sobě do Asgardu jejich tři děti. A tak se k němu dostavily. Hel. Jormungand, had. A Fenris, vlk. Jelikož si nepřál jejich smrt, která by vedla k Ragnaroku, poslal Odin Hel, aby se stala královnou Podsvětí, hada Jormunganda hodil do moře, kde rostl, dokud neobkroužil celý svět a stal se znám jako Midgardský had, a nakonec se rozhodl řešit úkol spoutání Fenrise, o kterém věděl, že se má stát Odinovou smrtí. I uložil tento úkol ostatním bohům.
Aesir vyrobil silný řetěz, pojmenovaný Laeding. Poté Tyr vyzval Fenrise, aby řetěz roztrhl. Fenris řetěz očuchal a dobrovolně výzvu přijal. A Fenris řetěz roztrhal na tisíce kousků, které se rozletěly po zemi. Druhý řetěz se jmenoval Dromi, a byl Fenrisovi nabídnut podobným způsobem. A s podobnou lehkostí byl také vlkem roztrhán.
Když si uvědomil, že nedokáže vyrobit řetěz dostatečné síly, obrátil se Aesir na trpaslíky, kteří souhlasili, že pro něho vyrobí řetěz nový. A skutečně ukuli lehký a jemný řetěz, Gleipnir, vykovaný z tak nepostihnutelných věcí, jako zvuk kočičích tlapek, vousy ženy, kořeny skály, medvědí šlachy, dech ryb a ptačí sliny. A tehdy přišli za Fenrisem potřetí.
Fenris, který vycítil temnou magii Gleipniru, odmítl nechat se spoutat řetězem, dokud někdo nevloží ruku do jeho mocných čelistí coby zástavu čestnosti. Jediný Tyr statečně vystoupil a nabídl se k této oběti. A bohové přistoupili ke spoutání vlka.
Ať se Fenris snažil sebevíce, řetěz Gleipnir se neroztrhl, jen jej potal stále silněji a těsněji. Když si bohové uvědomili, že Fenrise konečně spoutali, propukli ve vítězný smích. Všichni až na jednoho. Statečný Tyr se ani nepokoušel vytrhnout ruku z vlčích čelistí a toho dne ji ztratil.
Bohové připoutali Fenrise k pevné skále a vnořili do hlubin samotné Země. Thor umístil na vlčí tlamu meč, aby mu zabránil kousat a výt. A tam Fenris setrval, dokud nenadešel den Ragnaroku.

Jedna z mnoha verzí legendy o Fafnirovi (nikoliv nutně nejsprávnější), součást Ságy o Nibelunzích.

Ódin, otec všech bohů, přikázal obrům, aby postavili most, spojující Vallhalu a Zemi. Obři jako odměnu požadovali bohyni krásy, Freyju. Po dostavení mostu chtěli bohové Freyju zachránit před obry, ti však vznesli vcelku rozumný požadaven na výkupné - poklad rýnského zlata, shromážděný Nibelungy - trpaslíky. A tak bohové poklad ukradli trpaslíkům a předali obrům, kteří poklad uložili do jeskyně hlídané drakem Fafnirem.
Mimi, jeden z trpaslíků, byl nesmírně zoufalý, jelikož proti drakovi trpaslíci nic nesvedli, a když se doslechl o smrti hrdinného krále Sigmunda na bitevním poli, ujal se jeho osiřeleho syna Siegfrieda. Trpaslík se stal princovým učitelem a vychovával jej jako statečného válečníka, který jednou získá zpět trpasličí poklad.
Když Siegfried dosáhl věku osmnácti let, předal mu Mimi úlomky otcova meče, kouzelného Gramu (jinde Balmungu) a naučil jej, jak ho znovu skout. A když byl meč opět celý, řekl trpaslík Siegfriedovi o pokladu a Fafnirovi.
Přesvědčen vhodně volenými slovy svého učitele vyrazil Siegfried bez váhání k jeskyni, kde drak střežil poklad Nibelungů, a hlasitě naň zavolal. Fafnir přišel, s jasným úmyslem sežrat hloupého vetřelce, ale Siegfried se bystře vyhnul jeho útoku a sám zaútočil otcovým mečem, a smrtelně zranil draka na krku. Několik málo kapek dračí krve přitom smočilo rty Siegrieda a dalo mu schopnost rozumět řeči ptáků.
Díky tomu se od ptáků, přilákaných smrtí draka, Siegfried dozvěděl o zradě svého vychovatele, pro kterého byl jediným důležitým cílem poklad, střežený drakem, a o vlastnostech dračí krve, ve které se vykoupal, aby získal nezranitelnost - s vyjímkou jediného místa na rameni, kde se mu na kůži přilepil list lípy (jinde dubu).
Siegfried potrestal Mimiho za jeho chamtivost, a vybaven otcovým mečem, helmou, jež svému majiteli propůjčovala neviditelnost, a prstenem Nibelungů se vydal hledat nová dobrodružství...

Jedna krátká a úsměvná legenda z Japonska, o tom, proč medůza nemá kosti.

Kdysi dávno mořská královna, manželka mořského krále, vážně onemocněla. Stonala a stonala a nikdo jí neuměl pomoci, dokud mořský král, její muž, nepřišel na to, že lékem na královninu nemoc jsou opičí játra. I vyslal svoji služebnici medůzu k pobřeží, aby mu přivezla opičáka.
Medůza doplavala k pobřeží a brzy našla i opičáka, který si hrál ve větvích a odpočíval na sluníčku. Pěkně ho pozdravila a pozvala ho na projížďku po moři. Opičák, který se zrovinka trochu nudil, nadšeně souhlasil. Nasedl medůze na hřbet a vyrazili na moře.
Jenže po nějaké době, břeh dávno v nedohlednu, přiznala medůza opičákovi, že ho veze k mořskému králi, který potřebuje opičákova játra pro svoji královnu. Opičákovi, to dá rozum, ihned došlo, že bez jater se mu tuze zle povede. Chytil se za hlavu a povídá medůze: Ó, že jsi to neřekla hned! Zrovinka dneska jsem si játra vypral v potoce, teď visí na šňůře a suší se! Ale když mě odvezeš zpátky, doběhnu pro ně a potom je odvezeme mořské královně!
Medůza, nedovtipa, ochotně změnila směr a odvezla opičáka zpět na břeh. Opičák vyskotačil na pláž a z bezpečné vzdálenosti se pak hloupé medůze vysmál. Smutná a nešťastná medůza se vrátila k mořskému králi s prázdnou. Mořská královna se sice medůzině historce zasmála a opičákovi se nijak nemstila, protože se prostě vyléčila jinak, ale mořský král medůze palicí za trest všechny kosti v těle roztloukl tak, že už se nikdy nezahojily...