GORGLIN: Narcis a Echo - moc hezká legenda, alespoň podle mě.

N – Nyx: (nemohl jsem si odpustit) Nyx je v řecké mytologii bohyně noci. Vzešla z prvotního Chaosu a jejím mužem je její bratr Erebus, bůh věčné tmy. Spolu zplodili řadu potomků, z valné většiny bytosti hrůzy a temnoty. Nyx je bohyní noci, bohyní upírů, a matkou celé řady se smrtí spojených bytostí a netvorů.
O – Oidipus: Král Oidipus je asi netragičtější postavou mýtů. Králi Láiovi věštěc prorokoval záhubu z rukou vlastních potomků. Král se rozhodl zůstat bezdětný, ale potřeboval dědice. Unesl tedy Chrýsippa, syna élidského krále Polyba. Chlapec však přišel o život a Polyb proklel krále – předpověděl, že se dočká syna a smrti z jeho rukou. Když se pak královně Iokasté skutečně narodil syn, nechal mu král zmrzačit nohy (svázali mu je řemenem) a pohodit v pustině. Dítě však našel pastýř, slitoval se nad ním a donesl jej korintskému králi. Dítě dostalo jméno Oidipus („s opuchlýma nohama“). V dospělosti se vydal do Delf, aby získal rady do života. Věštkyně Oidipovi předpověděl, že zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou, se kterou zplodí děti, které zahubí jeho prokletí. Oidipus ve snaze ochránit korintského krále s manželkou zamířil místo domů do Théb. Na cestě se střetl s vozem, jehož vozka jej udeřil bičem a cestující stařec holí. Oidipus odpověl na úder takovou silou, že stařec padl mrtev. A byl to právě král Láios, který se vracel z Delf, kde hledal radu, co se Sfingou, která terorizovala Théby. Když se doslechl o Sfinze, vyrazil k hoře, kde Sfinga sídlila, aby napravil svůj prchlivý čin, a porazil ji v její vlastní hře. Théby uvítaly Oidipa jako hrdinu a zahrnuly jej poctami a láskou. Hrdina se oženil s ovdovělou královnou, byl zvolen králem a zplodil čtyři děti. Potom však Apollón seslal na Théby mor, neúrodu a s ní i hlad. Bratr královny Kreont vyrazil do Delf pro radu. Ta zněla: vyžeňte vraha krále Láia. Oidipus tehdy netušil, že se jedná o něj, proklel vraha a nechal po něm pátrat. Pravdu králi Oidipovi i lidu vyjevil slepý věštec Teiresiás. I přes vysvětlení královny Oidipus stále nechtěl kruté pravdě uvěřit, považoval vše za spiknutí, které ho má připravit o korunu. Tehdy ale dorazil posel z Korinthu, že se má Oidipus ujmout vlády, protože král zemřel. Oidipus se zaradoval, že otce nezabil, ale posel mu vysvětlil, že toho se obávat nemusí, protože je nalezencem. Iokasté spáchala po tomto odhalení sebevraždu. Oidipus si v zoufalství vypíchl oči její jehlicí. Věštba se vyplnila a Oidipa dostihl osud. Nakonec se od Oidipa odvrátili všichni – Kreont, lid Théb i jeho synové. Jediná Antigona zůstala při otci. Ten ve svém vyhnanství s dcerou dlouho putoval zemí, než nalezl klid v posvátném háji poblíž Athén. Oidipovi synové rozpoutali boj o moc, a protože podle věštby měl vyhrát ten, který bude mít na své straně Oidipa, chtěli ho získat oba pro sebe. Oidipa ochránil Théseus. Pak Oidipus proklel své vlastní syny, své dcery svěřil pod ochranu Théseovi a za zvuku hromu se vydal do Hádovy říše.
P – Picacu: Pekelné bytosti ženského pohlaví z legend Srí Lanky. Jejich mužské protějšky jsou zvány Pey. Jde o poddruh ghoulů, pekelných netvorů, kteří se živí masem a krví lidí. Ghoulové obvykle vypadají jako lidé, někdy jako nemocní nebo dokonce mrtví lidé, s velmi hrubými vlasy, občas dokonce osrstění. Při svých výletech z podsvětí vyhledávají Picacu (Pey) bojiště a sají krev raněných lidí. Tím je zabíjejí. Když už nemají kořist, vrací se do podsvětí (nebo možná pekla) a čekají na další příležitost. Ghoulové a podobná monstra pronikla do mýtů mnoha zemí, včetně Japonska, Středního východu nebo Indie.
Q – Quant: Quant je přátelská obryně z legend severoamerických indiánů. Je manželkou nelmilovanějšího obra, stvořitele Maushopa. V době, kdy se některá ze stvoření, kterými Maushop zabydlel zemi, začala chovat nepřátelsky a nebezpečně, požádali domorodí lidé Wampanoag o pomoc Quant. Konkrétně se jednalo o Pukwudgies. Obryně je posbírala, řádně jimi zatřásla, aby je zmátla, a pak je zahodila přes celou Novou Anglii. Někteří Pukwudgie po pádu zemřeli. Další se úplně ztratili. Ale dalším se paměť vrátila a rozzuřeni se vrátili pomstít. Začali unášet a zabíjet děti lidu Wampanoag, terorizovat a zapalovat jim vesnice. Maushop poslal svých pět synů, aby je zastavili, ale ti zemřeli. Tehdy se bitvy pustil sám Maushop a jeho žena Quant a zabili mnoho Pukwudgies. Někteří tvrdí, že Quant v boji zemřela, každopádně brzy opustila kulturu místních lidí a ti v ni přestali věřit, a brzy konvertovali ke křesťanství.
R – Robin Hood: Středověká legenda o zbojníkovi, který bránil chudé proti bohatým, Angolsasy proti Normanům, spravedlivé proti nespravedlivým a vůbec páchal velké dobro v Sherwoodském hvozdu, zná snad každý. Robin je vděčným tématem mnoha filmů, seriálů a knih, dříve i písní a dětských her. Dnes už asi nikdo nedokáže odlišit, která z mnoha verzí legendy o Králi Zbojníků je správná. A i v tom spočívá její kouzlo. Každý si může Robina trochu poupravit tak, aby byl přesně podle jeho gusta. Počínaje barvou vlasů a přízvukem a konče charakterem. Základním kamenem zůstává ušlechtilost, odvaha, lukostřelecké umění a svérázný smysl pro spravedlnost Robina Hooda. Jisté je, že jeho legenda pomáhala lidem v těžkých dobách, a jisté také je, že ještě dlouho bude Robin inspirovat další a další tvůrce ke zpracování svého životního příběhu.
S – Striga: Striga, Strigoi, Strigoica… Mnoho jmen, mnoho charakteristik. Někdy duše zemřelých, které se vrací ze záhrobí parazitovat na krvi lidí (jako upír), někdy živí lidé s magickými schopnostmi (proměna ve zvíře, neviditelnost…) – v mnoha ohledech koresponduje strigoi s obvyklým obrazem upíra. Zase jindy je striga čarodějnice. Většinový popis říká, že má striga rudé vlasy, modré oči a dvě srdce. Dokážou prý otrávit sny, způsobit různé přírodní katastrofy, nebo přivolat poltergeisty. Některé mýty uvádějí, že striga povstane sedm let po smrti člověka, jeho tělo je v té době hrůzně proměněno, a živí se lidmi (někdy krví, někdy masem, někdy specifickými vnitřnostmi). Tyto mýty sahají až do starého Říma a jsou poměrně rozšířené ve slovanských zemích.
T – Teotihuacán: Je nejvýznamnější náboženské centrum a poutní místo v celé Střední Americe. Leží asi 50 kilometrů od Mexico City na náhorní plošině, nějakých 2200 metrů nad mořem. Dodnes ohromuje svou velikostí a monumentálností. Jedná se vlastně o celý komplex posvátných staveb – Chrám Luny, Pyramida Luny, Pyramida Slunce, Cesta mrtvých, umělé jeskyně a tunely pod Pyramidou Slunce, které reprezentují Podsvětí… Teotihuacán vlastně ani není mýtus nebo legenda, je to historická památka, ale je natolik propojen s místním náboženstvím a legendami, že do první malé mytologické abecedy s přehledem patří. Celé vesnice vyrážely na posvátné pouti na toto místo, aby si zajistili rozkvět a prosperitu a počet lidských obětí, které zde proběhly, nelze snad ani odhadnout. *Člověka opravdu jímá pocit vlastní nepatrnosti a pomíjivosti, když stojí čelem k Pyramidě Slunce, stavby se základnou o hraně půl kilometru a přes šedesát metrů vysokou.
(* - osobní poznatek)
U – Uranus: Uranus je znám jako Otec Nebesa, manžel Gaii, Matky Země, první z řeckých bohů. Uranus je otcem Titánů, a předkem všech řeckých bohů z pozdějších dob. Uranus sám vzešel (podle mýtů) stejně jako Gaia z prvotního Chaosu. Aby si udržel moc, věznil své potomky v propastech Tartaru. Nakonec však jeden z nich, Kronos, povstal v rebelii proti němu. Uvěznění Titáni působili bolest své Matce, jelikož byli vlastně uvězněni hluboko v ní. Gaia nakonec vytvořila pazourkový srp a požádala své děti, aby Urana vykastrovali a zbavili moci. Jen Kronos – nejmladší z nich a zároveň ten nejctižádostivější, měl dost odvahy, a svého otce přepadl. Podle legend vykastroval Kronos svého otce a jeho varlata odhodil do moře. Z krve Urana, která skropila Zemi, povstali Obři, Erinye (bohyně pomsty), Maliae (stromové nymfy) a údajně také Telkini. Z genitálií odhozených do moře povstala Afrodité. Kronos po sesazení svého otce znovu uvěznil Hecatonchiry a Kyklopy a tehdy mu bylo prorokováno, že i on bude svržen svým vlastním synem. Aby se tomuto osudu vyhnul, požíral Titán Kronos všechny své děti, dokud nebyl skutečně svržen synem, kterého jeho matka Rhea zachránila před sežráním. Tímto synem byl Zeus, zakladatel a vládce známějšího řeckého pantheonu. Již dávno není znám žádný kult obracející se přímo k Uranovi.
V – Vlkodlak: Podle legend je vlkodlak člověk, který se (většinou) nedobrovolně mění za úplňku ve vlka a ztrácí kontrolu nad svým chováním. Legendy ale znají i vlkodlaky, kteří měnili podobu podle své vůle a dokonce si zachovávali svou lidskou mysl i v těle šelmy. Zmínky o lidech-zvířatech se vyskytují v legendách a mýtech celého světa, ne vždy se jedná jen o vlky. Vlkodlačí mýtus soupeří rozšířeností a různorodostí s mýtem upířím, není v něm ale tolik protichůdných tvrzení (největší rozpory vznikají ohledně likvidace vlkodlaků, tedy zda je nutné použít stříbro, nebo stačí běžné fyzické prostředky, a ohledně chování vlkodlaků, jelikož existují legendy o vlkodlacích „hodných“). Severoameričtí indiáni žili ve shodě s přírodou a i prostřednictvím totemových zvířat měli ke zvířatům, svým patronům, velmi blízko. Podle mnoha mýtů se kmenoví šamani dokázali měnit v totemová zvířata, zpravidla ve prospěch kmene. Jako silnější a chytřejší se nezřídka dlaci ujímali vedení smeček zvířat příslušného druhu a používali je ke svým účelům. Některé mýty o vlkodlacích jsou poměrně moderní (například dříve zmiňovaná Gévaudanská Bestie).
W – Wendigo: Podle Inuitů obojživelný tvor se vzhledem aligátora (ovšem zanechávající stopy podobné spárkaté zvěři). Zpravidla nedělal nic horšího, než že ničil rybářské sítě. Ovšem podle severoamerických indiánů se jedná o něco jiného. Wendigo (Windigo, Weendigo, Windago, Witiko…) je zlý, lidožravý duch, který se může proměnit v člověka (nebo člověka posednout). Ti, kterým zachutnal kanibalismus, jsou v největším nebezpečí. Proto je Wendigo často spojován s obdobím hladu a mrazů, se Zimou a Severem. Je ztělesněním obžerství a chamtivosti (Wendigo nemůže být nasycen a uspokojen, jakmile uloví a sní svou oběť, chce další). Mýtus Wendiga fungoval jako varování a podpora obvyklého tabu vztahujícího se na kanibalismus (i kdyby měl zachránit něčí život). Správnou odpovědí na hladomor byla sebevražda nebo rezignace vedoucí ke smrti. (V poslední době byl mýtus Wendiga celkem pěkně zpracován ve filmu Dravci.)
X – Xolotl: Podsvětní pes z Aztéckých mýtů. Pomáhal při tvorbě lidí – na počátku byly jen polobožské bytosti zrozené z kamenného nože, které požádaly svého tvůrce Citalicua o další bytosti, které by jim pomáhaly. Ten pověřil Xolotla, aby mu přinesl od Pána mrtvých Mictlana kost mrtvých. Xolotl kost nesl v tlamě, ale při doskoku na zem ji překousl na dva nestejné kusy. Ty pak Citalicua vařil v kotli se svou krví. Po čtyřech dnech z kotle vyšel muž, po dalších čtyřech dnech žena. Xolotl také vytvořil dohodu, podle které museli všichni bohové – včetně něj – jednou zemřít. Sám se smrti vyhýbal proměnami v kukuřici, v kaktus nebo v larvu.
Y – Y Draig Goch: Červený waleský drak. Panoval v zemi tyran Vortigen a stavěl sobě mocné opevnění proti všem, kdo by chtěli jeho moc. Ale jeho věže stále padaly. Vortigen se poradil s druidy a dozvěděl se, že potřebuje krev dítěte, jehož otcem nebyl člověk, aby věže vydržely. Když takové dítě našli (podle některých verzí nebyl tím dítětem nikdo jiný, než sám Merlin), než jej stačili obětovat, řekl chlapec Vortigenovi, že věže padají kvůli dvěma drakům, kteří se pod zemí perou. Vortigen nevěřil, a tak nechal svoje vojáky na určeném místě kopat – a z podzemí unikli dva draci. Rudý a bílý. Rudý drak – Y Draig Goch - je dodnes symbolem Walesu.
Z – Zefyr: Řecký bůh západního větru. Patří mezi Anemoi (Boreas – severní vítr, Notus – jižní vítr, Eurus – východní vítr), bohy hlavních větrů, nicméně je v pantheonu jednou z méně mocných postav. Z Anemoi je Zefyr asi nejznámější pro svoje role v legendách týkajících se zvučnějších jmen – například legenda o Érotovi a Psýché.

Pod některými hesly nejsou první asociace na dané písmeno, někde proto, že už dostaly samostatné příspěvky (Fénix, Kitsune,…), někde proto, aby abeceda pokryla větší geografickou rozmanitost. Popisy nejsou většinou vyčerpávající, jen všeobecně informační. A vzhledem k tomu, jaká to byla fuška, bych mohl abecedu dát dohromady maximálně jedenkrát za týden. Snad se vám líbí XD

Padla zde zmínka o Diovi a jeho avantýrách, včetně únosu krásné Europé. Přímo s touto událostí souvisí legenda
Založení Théb
Když Zeus v podobě bílého býka unesl princeznu Europé, vyslal její otec, král Sidonský a Poseidonův syn, své tři syny, princezniny bratry, aby ji našli. I když však hledali dlouho a svědomitě, jejich úsilí nepřineslo žádné ovoce. Nakonec se Phoenix a Cilix usadili, první dal jméno Féničanům, druhý oblasti Cilicia (dnes jihovýchod Turecka). Třetí, Cadmus (Kadmos), odešel s matkou do Thrákie. Po její smrti vyhledal Cadmus proslavenou Delfskou věštírnu, aby zjistil, co by měl dělat dál.
Věštkyně prozradila princi, že pokračovat v hledání unesené sestry je holý nerozum, protože se jí nezmocnil obyčejný býk. Jeho osudem je setkat se na louce s jalovicí, která má na každém boku světlou skvrnu připomínající měsíc v úplňku. Tu pak musí následovat a na místě, kde kravka padne vyčerpáním, musí vybudovat město. Taková je vůle bohů.
Princ poslechl vůli bohů. Když na louce narazil na mladou krávu s kulatými skvrnami, připomínajícími měsíc v úplňku na bocích, vydal se i s družinou za ní. Následoval jalovici až na místo v Boécii, kde vyčerpaně ulehla. Potom Cadmus krávu připravoval k oběti bohyni Athéně.
Jelikož obřad vyžadoval očistu zvířete před obětí, vyslal Cadmus své muže pro vodu. Ti se však nevrátili. Princ za nimi poslal další muže. A další a další, jelikož se stále nikdo nevracel. Až do chvíle, kdy na palouku zůstal sám. Tehdy se k blízkému Áreovu prameni vypravil sám.
Ke svému překvapení nalezl Cadmus u Áreova pramene velmi spokojeného draka. Drak byl potomkem boha války a výjimečně spokojený byl díky bohaté a dobré kořisti – sežral celou princovu družinu. Rozezlený Cadmus nedbal na nebezpečí a vrhl se na draka. I přes jeho jedovatý dech, strašlivé spáry a dlouhé, ostré zuby dokázal Cadmus nestvůru porazit a zabít.
Poté konečně obětoval krávu bohyni Athéně a dostal za to od ní dobrou radu. Jelikož ztratil všechny své muže, poradila mu bohyně, aby polovinu dračích zubů zasadil do hlíny. Druhou polovinu daroval bohyni. Z každého zasazeného dračího zubu vyrostl během mžiku ze země plně vyzbrojený statný válečník (koneckonců drak byl potomkem samotného Área). Válečníci představovali hrozbu i pro samotného prince, ovšem i na to Athéna prince připravila. Cadmus sebral ze země kámen a hodil jej mezi válečníky. Zasažený bojovník se domníval, že jej napadl jeden z ostatních, a útok oplatil (podle jiných zmínek dračí válečníci prostě považovali kámen za kořist a pustili se do boje kvůli němu). Brzy bojovali všichni proti všem a zakrátko přežili jen ti nejlepší z nich. Posledních pět. (Podle některých se dochovala i jejich jména: Echion, Udaeus, Chthonius, Hyperenor a Pelorus)
Zbytek dračích zubů, polovina, kterou dostala Athéna, se později objevil v legendě o Iásonovi a Zlatém rounu).
S pěti posledními dračími bojovníky Cadmus založil pevnost Cadmeu a město Théby (existují různé teorie o pojmenování města – podle jedné Cadmus pojmenoval Théby podle města svého otce v Egyptě, podle jiných pojmenoval město Cadmea a jméno Théby dal městu až jeho pozdější vládce – Amphion, zodpovědný za stavbu sedmi thébských bran – podle své sestry). A jelikož Áres byl na něj stále rozezlen pro smrt draka, Cadmus k němu vstoupil na osm let do služby, aby si boha udobřil.
Po dlouhé službě bohu války se Cadmus vrátil do Théb a oženil s Harmonií (údajně dcerou Área a Afrodité). Svatby se prý účastnili i bohové a o hudbu se staraly Múzy. Možná, že se svatby bratra zúčastnila i sama Europé.
Se svou ženou měl Cadmus čtyři dcery. (Autonoe, Ino, Semele, Agave) Poté, co zestárli, proměnil prý Zeus Cadma a Harmonii v hady, svůj posmrtný život trávili na polích Elysejských. Ovšem jejich rod poté stíhala jedna pohroma za druhou. Jestli vinou Área, který si své odpuštění nakonec rozmyslel, nebo vinou Héry (jako pomsta za pletky jejího manžela s Cadmovou sestrou a potom i dcerou), nebo kvůli Artemis (proměnila Cadmuova vnuka v jelena), to těžko říct.

a co Inuité? :)

Duchové, kteří děsí lidi k smrti
Vypráví se o jednom duchovi, který přichází a děsí lidi k smrti, když pláčou malí sirotkové. Občas se stane, že se zjeví i zemřelá matka dítěte.
Jednou nechali naříkat malého sirotka a nikdo ho nekonejšil; náhle se ve dveřích zjevila jeho mrtvá matka a všechny vyděsila tak, že zemřeli.

na Inutech je zajimavé to, že téměř nemají epické příběhy, ale většinou jsou to různá poučení :)

Dobře, tak aby se nám chudák Fossy pořád nepotil jen tak pro nic za nic:

Van Hunks a ďábel

Tato legenda se vypráví v jižní Africe v okolí Čertova hřbetu (Devil's Peak), a místní si na ni vzpomenou pokaždé když se vrcholek této majestátní hory ukrývá do mraků.

Počátkem osmnáctého století byli nejen holandští obchodníci, ale i holandští piráti jedni z nejzdatnějších mořeplavců na světě. Jeden z nich, jistý Jan van Hunks, se tehdy na stará kolena vzdal pirátského života a usadil se v jižní Africe daleko od moře, na samotném úpatí Čertova hřbetu.

Jan van Hunks býval obávaným a zlým pirátem, ale - jak už to bývá - byl ženat. A jeho ženu, tu bych nepřál ani kapitánu Modrovousovi. Zlá byla, a nepříjemná až husí kůže naskakovala. Když se zlobila - a zlobila se často - nádobí v kredenci drnčelo a zvěři, zvyklá na hromové rány van Hunksovy pistole, utíkala daleko široko a hledala kde se ukrýt.

V takové domácnosti nenajde starý pirát chvilku klidu. Sotva si van Hunks nacpal fajfku svým oblíbeným tabákem, hned byla jeho žena u něj: "To si myslíš že ten smrad tady budu čichat? Kliď se pryč z domu, dědku starej plesnivej. Co já ubohá z tebe mám? Plavíš se roky na moři a mně necháš čekat kdy se milostpán uráčí zase se podívat domů, a když tě stáří dožene tak nepřineseš ani zlámanou grešli! Kliď se mi z očí ty ubohá výmluvo na piráta, ty špatně udělaný pytli kostí!"

No co měl van Hunks dělat? Zvedl se ze židle a šel před dům. I tam ale slyšel ječení své ženy: "To si myslíš že mi budeš vykuřovat do oken? To jsi se asi zbláznil! Marš odtud, ty smraďochu starej - dokud tě i vídím báňat, je to moc blízko!"

Van Hunks vztekle skousl troubel dýmky a vydal se vzhůru do kopce, mumlaje tisíc strašlivých kleteb. Ale dal při tom dobrý pozor aby ho jeho žena neslyšela.

Šel a šel, někdy šplhal, a nakonec vystoupal na samotný vrcholek Čertova hřbetu. Až tady ho jeho žena, která někdy měla až moc dobrý zrak, už opravdu vidět nemohla. Usadil se na kámen a zapálil si dýmku a spokojeně bafal celé odpoledne, a celý večer. Od tě doby chodil starý van Hunks kouřit dýmku na vrcholek hory, a že měl času dost, dokázal se svou starou dýmkou neuvěřitelné věci.

Jednoho dne - bylo to takhle na jaře, nebo možná počátkem podzimu, si ke starému van Hunksovi přisedl neznámý cizinec který - kde se vzal tu ze vzal - najednou se objevil na vrcholku hory. Požádal vysloužilého piráta o trochu tabáku a nacpal si dýmku. A tak tam seděli a dýmali, a společně mlčeli.

Náramně si rozuměli, a k večeru začali soutěžit kdo se svou dýmkou dokáže víc podivuhodných kousků. Nakonec cizinec vyjmul dýmku z úst a povidá: "Ty, Jane - já jsem ďábel. A že jsem ten ďábel, dokážu takové věci o kterých se ti nikdy ani nesnilo."

Starý van Hunks ušklíbl a potáhl tak že to hvízdlo až se z nedaleké prolákliny vyplašeně vzneslo hejno ptáků.

"Poslyš, Jane. Tak se mi zdá že by ses rád vsadil," povídá ďábel a oči mu zlomyslně svítí. Jan jen pokrčil rameny a bafal dál.

"Tak se podivej, vsadíme se. Když ty dokážeš zopakovat každý kousek co se svou pekelnou fajfkou dovedu, a přidáš něco navrch co nedokážu, vyhráls, a jedna stará pirátská loď i s pokladem je tvoje," povídá ďábel, "Ale když prohraješ, vezmu tě s sebou do pekla a navěky se tam budeš škvířit."

Jan se jen ušklíbl. Pekla se nebál, z ďábla strach neměl, a horší život než se svou ženou mu ani tenhle pekelník zařídit nemohl. Tak souhlasil, a vsadili se.

Jejich souboj trval celé dva dny. Ďábel se snažil. Opravdu se moc snažil. Dělal se svou pekelnou fajfkou takové věci že rozum zůstával stát, ale Jan pokaždé dokázal to samé. Po dvou dnech ďáblovi vypověděl dech, rozkašlal se, a vztekle roztřískal svou pekelnou fajfku o kámen.

"Sakra herdek krucihadr tisíc láter a hromů a třesků, ďábel aby to spral - teda já abych to spral!" zasakroval a vztekem se mu z uší kouřilo.

"Vyhráls, Jane. Ale že jsem ďábel, a nemůžeš mi věřit, tak žádnou loď s pokladem nedostaneš. A že jsi mě rozzuřil tak až jsem si svou pekelnou fajfku zničil, vezmu tě s sebou."

"V pořádku, ďáble. Nic co mi můžeš připravit tam u vás nemůže být tak strašné jako to s čím už posledních patnáct let tady pod horou žiju."

Ďábel nevěřil. Co může být tak strašného že se Janovi i peklo zdá příjemnou změnou? Jan ho poslal dolů pod horu aby na dveře srubu zaklepal a o korbel piva poprosil. I šel ďábel, a Jan mezitím nacpával další dýmku a tiše se chechtal.

Nevím co se tam tehdy stalo, jakými slovy Janova žena ďábla častovala, ba nevím ani proč se zpátky na horu vrátil s jedním rohem ulomeným, ale upaloval jako by mu za patami hořelo.

"Dobře Jane, i tentokrát jsi vyhrál. Nic co bych na tebe mohl vymyslet se ani zdaleka neblíží tomu co jsem viděl tam dole." povídá ďábel když konečně popadl dech a přestal se mu třást hlas.

"Ale do pekla s sebou tě vezmu abys mi mou fajfku mohl znovu vyřezat, a abych měl po večerech s kým kouřit a mlčky vyhlížet západ slunce."

A tak vzal Jana van Hunkse ďábel.

Od těch dob se vrcholek Čertova hřbetu občas ukrývá v hustých mracích. Ale nejsou to jen tak obyčejné mraky. Jsou to mraky tak husté jako by to byl tabákový dým. A nejvíc jich bývá vždycky před západem slunce.

Proto se o takových večerech v okolí Čertova hřbetu říká, "Van Hunks a ďábel už zase soutěží".

Jedna veselejší, ať to tu není tak ponuré, z Guyany.
O barevném peří
Kdysi dávno byli všichni opeřenci šedí, bezbarví, fádní. Na druhou stranu měli přátelské vztahy plné vzájemného respektu s místními domorodci. A celkem dobře a bezstarostně by se jim všem dařilo, nebýt hada. Samozřejmě to nebyl had jen tak nějaký. Byl obrovský a dlouhý a žil na dně řeky. Pokaždé, když se někdo nebo něco moc přiblížilo, vystřelila z vody obrovská, černá, klínovitá hadí hlava, chňap, čvacht, křup a bylo po odvážlivci. Jenže co naplat, k vodě pořád někdo chodil. Ne že by indiáni byli tak hloupí, ale potřebovali vodu, a potřebovali ryby.
Konečně to jednoho krásného dne přestalo všechny kolem řeky bavit. Tehdy se ptáci a indiáni domluvili a vyrazili na hada společně. Ne že by se jich snad had lekl, zezačátku si maximálně pomyslel něco o posvícení a hloupé kořisti, která mu leze přímo do chřtánu. Jenže ostré šípy a stejně ostré zobáky ptáků mu obratem vysvětlily, že dneska to tak snadné mít nebude. Trochu vystrašený, hodně podrážděný a hlavně zmatený had se stáhl zpátky na říční dno. Tohle tedy nepobral.
Jenže na břehu to nepobrali taky. Had pod vodou, to je pro lukostřelce i pro opeřence celkem tuhý oříšek. Indiáni tvrdili, že oni umí bojovat výhradně na zemi. Ptáci zase, že umí bojovat výhradně ve vzduchu. Obě strany tvrdili, že potřebují dýchat. Jednoduše řečeno, nikdo nechtěl za hadem pod vodu, do jeho prostředí, do jeho doupěte. Z pochopitelných důvodů. Jediné štěstí, že mezi ně had nevpadl během stále vášnivější hádky. Jak nikdo nechtěl přiznat, že má (obrazně řečeno) plné kalhoty, pouštěli se do sebe čím dál ohnivěji.
No, asi by si to nakonec vyříkali v hromadné rvačce a legenda by skončila vítězstvím hada, kdyby se nepochlapil jeden z ptáků. Jakoby nic suverénně zahlásil, že on si teda na hada došlápne. Že se potopí a tu šupinatou mrchu trochu popíchne, aby se vynořila. Všichni na něj koukali jako na zjevení, ale pak asi většina z nich řekla radši on, než já, a nechali to na něm.
Statečným (nebo hloupým?) hrdinou byl kormorán. Po hlavě to zalomil do řeky a na pár mávnutí křídly se ponořil ke dnu. Žádný problém, zrovna tohle kormorán umí dobře. Jenže pak se málem utopil překvapení. Dosud znali všichni z hada jenom jeho černou, odpudivou hlavu. Ve skutečnosti však hráli hadí šupiny na dlouhém těle všemi barvami duhy, až oči přecházely. Odlesky ve vodě byly obzvláště vypečené.
Jenže kormorán tady nebyl, aby obdivoval pestrobarevné plazí tělo. Hlavně od okamžiku, kdy si ho had všiml. Najednou kormorán bojoval o život, sekal zobákem a snažil se přitom vyjít se zmenšující se rezervou vzduchu. Nakonec ale kormorán sekl hada přes hlavu tak, že ho přizabil, a pak se vynořil na hladinu. Plazí příšera měla sílu akorát tak na to, aby se párkrát zazmítala a zcepeněla. Na břehu začínali pomalu slavit, jak se jim to pěkně povedlo.
Indiáni pak dlouhými háky vylovili hadí mršinu z vody a stejně jako prve kormorán zůstali všichni úplně paf z pestrobarevné hadí kůže. Brzy se ale vzpamatovali a indiáni začali hada stahovat. Jenže tehdy se ozval kormorán, že nesel všechna rizika a hada skolil on, a že tedy chce hadí kůži jako trofej pro sebe. Indiánům se do toho moc nechtělo, ale pak si nějaký práskaný filuta uvědomil, že kormorán je vlastně jen malý ptáček, a že si svojí kořist stejně neodnese, a tak mu kůži klidně můžou přenechat. Jakmile pak jednou kormorán odletí, bude kůže zase indiánů.
Tahle úvaha byla samozřejmě úplně zcestná. Kormorán hvízdl a v tu chvíli se na kůži snesli všichni ptáci, kteří táhli proti hadí obludě. Chopili se kůže a odnesli ji pryč od stále rozzuřenějších indiánů. Ti sice chvilku zkoušeli po ptácích střílet, ale moc platné jim to nebylo.
Opeření vítězové si pak celou kůži hada rozdělili. A od té doby mají v povodí Amazonky ptáci zvláště vypečené barvičky peří, od papoušků přes kolibříky, skřivánky a spousty dalších. Krom černého kormorána, tedy. Na hrdinného hadobijce při dělení zapomněli (no jo, ptačí mozek je ptačí mozek) a když si vzpomněli, měli pro něj už jen černou hadí hlavu. Ale že byl kormorán opravdu frajer, tak se nezlobil a i tuhle nevábnou trofej přijal s hrdostí a klidem.
Jo, a mimochodem, od té doby už ptáci s lidmi nemluví a vůbec nejsou takoví kamarádi, jako před výpravou na hada…

Ještě mám nachystánu jednu záležitost, pro mě osobně MOC pěknou, takže tady je:

Už jsme tady malinko naťukli legendární japonský meč, srovnatelný významem například s Excaliburem (Ve vztahu k zemi původu mýtu, samozřejmě). Podívejme se na něj malinko blíž.
Kusanagi-no-Tsurugi (Meč sečící trávu, Trávu sekající ostří, Ostří trav,…)
Původ meče, jenž je jednou ze tří součástí japonského královského pokladu, je zahalen do hávu legend a tajemství. Poslechněte si vyprávění o tom, jak se to kdysi stát mohlo (a samozřejmě nemuselo) podle Kojiky (nejstarší kroniky Japonska, která je ovšem brána jako soubor legend a mýtů, ne jako historický dokument):
Japonský bůh Susano-O-No-Mikoto zamířil do provincie Izumo, aby pomohl z utrpení rodině kunitsukami (menších bohů země), kterou vedl starý Ashinazuchi. Ze smutného vyprávění Susano vyrozuměl, že rodina je sužována strašlivým hadem Yamata-no-Orochi, osmihlavou zrůdou z Koshi (dříve provincie Japonska). Orochi již pozřel sedm z osmi dcer Ashinazuchiho rodiny a chystal se nakrmit i osmou, poslední hlavu (a pozřít osmou, poslední dceru). Susano-O se rozhodl rodině pomoci.
Poprvé se Susano-O střetl s Orochim neúspěšně. Ale získal cenné informace, podle kterých mohl vymyslet plán a nastrojit obludě řádné překvapení. A tentokrát si řekl i o odměnu, o ruku poslední nesnědené dcery Ashinazuchiho, půvabné Kushinada-hime. Dívka souhlasila, že si ho vezme, protože se jí tuze zamlouval.
Susano-O nechal postavit zeď s osmi otvory, zakrytými malými okenicemi. Ke každému z osmi otvorů nechal postavit sud se silným saké (rýžovým vínem). Kashinada-hime proměnil v hřeben (podle jedné interpretace naopak hřeben proměnil v Kushinada-hime), aby nebyl v bitvě sám a měl společnost. Když se potom Orochi blížil, Susano-O odklopil víka sudů. Vůně přilákala netvora, ale zeď mu překážela v cestě k vínu. Orochi protáhl svým osm dlouhých hadích krků otvory ve zdi a jal se chlemtat silné saké rozeklanými jazyky.
Susano-O využil opilosti i rozptýlení netvora a zaútočil na něj svým mečem Worochi no Ara-masa. Jednu po druhé usekal Susano-O všech osm obludných hlav. Poté zaútočil na stále se zmítající ocasy Orochiho, kterých bylo také osm. A ve čtvrtém ocase objevil Susano-O skvělý meč, který nazval Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi (Meč z vesnice stahujících se mraků). Tento meč daroval na usmířenou bohyni Amaterasu, aby urovnal starý spor. Amaterasu byla sestrou Susano-O, která jej vyhnala před dlouhou dobou z nebes. Se svou ženou pak žil šťastně dlouhá léta.
Takto se tedy objevil meč, který se jednoho dne měl stát Kusanagi-no-Tsurugi. K tomu došlo až o mnoho generací později v oblasti Keikó. Ame-no-Murakamo-no-Tsurugi byl darován velkému válečníkovi jménem Yamato Takeru. Darovala mu jej jeho teta Yamato-hime jako jeden ze dvou darů, které jej měly ochránit před nástrahami a nebezpečími.
Tyto dary přišly Yamatovi vhod, když byl během návštěvy u jednoho z válečných pánů pozván na lov, během lovu nalákán do otevřené travnaté pláně a zrazen. Uprostřed travnatého moře, uprostřed otevřené krajiny, stal se mladý válečník cílem zápalných šípů, které kolem něho brzy padaly hustě jako déšť. Lučištníci zabili Yamatavi koně a uvěznili ho v plamenném kruhu, aby zemřel krutou smrtí upálením. To se ovšem Yamatovi příliš nezamlouvalo a v zoufalém boji o přežití tasil Ame-no-Murakumo-no-Tsurugi.
Namísto beznadějného útoku proti ohnivé stěně se Yamato mečem pustil do samotné trávy kolem sebe. To byla jeho jediná šance – vzít ohni potravu a vyčistit dost místa, kde by přečkal zuření živlu. Ovšem při všem tom mávání objevil zvláštní věc – máchnutí meče probouzelo vítr a nejen to, podle směru seku vítr i usměrňovalo! Yamato příliš nezaváhal, namísto hašení oheň rozfoukal ještě víc a pomocí meče jej hnal proti svým nepřátelům. Ty potom zastihla ta smrt, kterou plánovali pro něj.
Ve svém triumfu Yamato přejmenoval meč na Kusanagi-no-Tsurugi (Trávu sekající meč), jako připomínku svého těsného úniku z nebezpečí a slavného vítězství. Později se Yamato Takeru oženil, prošel mnoha dalšími boji, až jednou neposlechl radu své manželky a vyrazil do boje bez Kusanagi-no-Tsurugi. A v té bitvě zemřel.
Ještě později se Kusanagi-no-Tsurugi stal jedním ze tří korunovačních imperiálních klenotů Japonska, zde reprezentoval odvahu. Dnes skončím tím, že v bitvě u Dan-no-ura, námořní bitvě mezi dvěma klany, která skončila porážkou dětského císaře Antokua a klanu Heike, byl meč ztracen. Když se doslechla o neodvratné porážce, nařídila císařova babička jemu i jeho služebníkům sebevraždu. Poslušni posledního pokynu vrhli se do moře i s nejcennějším majetkem klanu, korunovačními klenoty. Posvátné zrcadlo bylo zachráněno – služebná se s ním nestačila vrhnout do vln. Stejně tak byl zachráněn i posvátný šperk – uložen v dřevěné kazetě vyklouzl po smrti z rukou utopence a vyplaval na hladinu. Jen Kusanagi-no-Tsurugi byl ztracen navždy.
Dnes už asi nikdo neřekne, kdy a kde se od té doby při zmínce o Ostří trav jednalo o repliku a kdy o skutečný originál Nebeského meče (jedna z alternativ původního jména).