FOSSY: V Platónově textech je mnoho faktických nesmyslů a nesrovnalostí.

Kupříkladu dává k dispozici sice vágní, ale přesto časové určení kdy se měla Atlantis vyskytovat, a to před devíti tisíci lety. Naneštěstí pro konzistenci celého příběhu je nutné si připomenout že Athény devátého tisíciletí př.n.l ještě vůbec neexistovaly. Přesto podává Platón poměrně přesný popis bitvy Athéňanů proti Atlantským, což vede mnohé badatele k domněnce že při určování data došlo k omylu, a že se Atlantis nepotopila 9000 let před Platónem, ale pouze 900.

Problém je v tom že takto významný protivník by jistě Athénským stál za zmínku, a takto hrdinský odpor a slavná bitva by zanechala nejednu stopu v historii i legendách. A protože narozdíl od mnoha bezejmenných lidových vypravěčů kteří o Atlantis nikdy neslyšeli, je Platón jediný kdo o ní hovoří, nabízí se celkem pravděpodobná možnost že jeho Timaeus a Krítias jsou spisky jejichž posláním není referovat o slavné a zaniklé říši.

Ve světle této jednoduché skutečnosti je daleko pravděpodobnější že Platón, stejně jako jeho alegorie se stíny na zdech jeskyně, podává jen vizi dokonalé společnosti, kterou používá ke zdůraznění své morality, ve které vlastně říká "Mějte se na pozoru, občané Athénští, protože světu nezáleží na moci kterou vládnete, slávě kterou si vybojujete, nezáleží na bohatství ani vědě. Vždy buďte pokorní a vězte že moc, sláva, bohatství i vaše vědění jednou pomine tak nenávratně jako zmizí osamělý ostrov daleko v moři."

Každý o ní slyšel. Každý by o ní mohl alespoň něco málo říci. Každý si asi dokáže představit její obraz – jistěže po svém.

Atlantis:

Kdesi za Héraklovými sloupy, dnes známými spíše jako Gibraltarský průliv, uprostřed nedozírných vod Atlantického oceánu (který v prastarých dobách omýval břehy celého světa) se nacházel ostrov o rozměrech kontinentu (přesněji je přirovnáván k Malé Asii). Nádherná Atlantis. Usazená jako smaragd ve vlnách Poseidónova hájemství, pojmenována po jeho nejstarším synovi, na počest jeho deseti dětí rozdělena do deseti provincií. Jako střed kulturního a duchovního dění pak v samém centru kruhové metropole nádherný Poseidónův chrám. Město samotné spojené s mořem třemi kanály, které sloužily jako cesta pro lodě, pomník Poseidónovi, i k rozčlenění města na jednotlivé čtvrti. Metropole plná budov z bílého, červeného a černého kamene. Vyvěrající prameny umožnily vybudovat početné lázně i pro ty nejchudší obyvatele.

Atlantida, domov nesmírně vyvinuté a takřka ideální civilizace. Bohatá a úrodná zem, schopná uživit i svou početnou populaci. Mírumilovná a mořem chráněná otčina, přející umění, kultuře, řemeslu i obchodu. Atlantida, která z výše své vzdělanosti a vyspělosti vládla prakticky celému středozemí, které si podrobila. Civilizace milá bohům, jejichž ideálům se ze všech nejvíce přiblížila.

Obyvatelé vyspělé Atlantidy holdovali obchodu a mořeplavbě – pro ostrovní království, byť naprosto soběstačné, celkem pochopitelné zájmy. Říká se, že Atlantida si podrobila všechny země a kmeny Středozemí. Dokud nenarazila na prastaré Athény. Ty sice nedosahovaly ani zdaleka technologické úrovně Atlantidy – jejím obyvatelům je mimo jiné přičítáno prvenství ve zpracování bronzu i železa -, ale uchvatitele převyšovaly několikanásobně početností obyvatel. A tak byli Atlanťané zatlačeni zpět do své ostrovní říše.

A jednoho dne, kdy pýcha vládců dokonalé říše přesáhla určitou mez, rozhněvali se na své dřívější oblíbence sami bohové a během jediného dne a noci děsivého běsnění živlů smetli zemětřesením, bouří a vlnami Atlantidu z povrchu země.

Taková byla Atlantida, jak ji popisoval Platón v nejstarších (a jediných) dochovaných písemných záznamech. Základem jeho poznámek o Atlantidě byl údajně překlad prastarých egyptských záznamů, které si nechal pořídit při své návštěvě Egypta řecký diplomat a učenec Solón.

Jenže mezi Platónovým popisem, dialogy Timaios a Kritias, sepsanými cca 360 let před Kristem, a dobou Solónovou (šesté století před Kristem) uplynul nějaký ten pátek. A ještě mnohem delší doba uplynula od zkázy, která bájnou Atlantis potopila do mořských vln (podle Platóna někdy 9600 let před Kristem). Krom Platónových zmínek (které až příliš připomínají jeho vizi dokonalého státu) popisuje Atlantidu ještě americký věštec Edgar Cayce (1877 – 1945). Ten se ve svých vizích stával svědkem každodenního života dávných Atlanťanů.

Existuje mnoho vysvětlení, jak to vlastně s Atlantidou bylo. Jednou z komplikací je i fakt, že v antických dobách bylo za Atlantik považováno téměř vše (co se slané vody týče) kromě Středozemního moře. A poloha bájné Atlantidy je tak „někde mezi Švédskem a Indií“. Někteří badatelé míní, že vlastně došlo k záměně s minojskou civilizací, která zanikla při sopečné erupci na istrově Thira (cca 1500 před Kristem) – záměna údajně vznikla chybou při překladu z egyptštiny do řečtiny, záměnou číslovek 1000 a 100. Jiní se domnívají, že Atlantida je jakousi egyptskou verzí Iliady – potom by Herkulovy sloupy místo Gibraltaru znamenaly Dardanely. Jiná teorie říká, že Atlantida nebyla ostrov, ale říše na pobřeží Černého moře (tehdy sladkovodního), zatopené stoupající hladinou. Tady by Herkulovy sloupy označující polohu Atlantidy znamenaly pro změnu Bospor. Jiní se domnívají, že Atlantida je vlastně ostrov Spartel, ostrov potopený v Cádziském zálivu. Další verze, které Atlantis umisťují jinam, zmiňují místa jako Malta, Kypr, Irsko, Karibské a Azorské ostrovy, Mauritánia, nebo dokonce považují Atlantidu za nikoliv potopenou, ale jen „přesunutou“ vlivem pohybu zemských desek – potom by vlastně dávná Atlantida byla dnešní Antarktidou.

Valná většina vědců se shoduje na jednom: Atlantida, přinejmenším v té populární podobě, je fikce. Žádná civilizace tak vyspělá nemohla zmizet beze stopy. A právě v době, kdy zájem o Atlantis začal pomalu opadat, došlo k revidovanému vydání bestselleru „Atlantis: The Antediluvian World. Jeho autor, Ignatio Donnelly (1831 – 1901), zde prezentuje celkem odvážné teze, podle kterých Atlantida sice zanikla, ale její obyvatelstvo se dokázalo úspěšně evakuovat – protože Atlantidu přeci zničily snadno předvídatelné přírodní katastrofy. Potomci původních obyvatel Atlantidy potom založili celou řadu civilizací na místech, kde přistáli – Britské ostrovy, Afrika, Středozemí, Jižní Amerika,… Staví tak Atlantidu do role jakési mytické pra-země, ze které vzešlo veškeré poznání, kultura a vzdělanost. Přeneseně označuje Atlantidu za „ráj“, za Zahradu Hesperidek, elysejská pole, Eden, zkrátka Utopii. Nejvěrnějšími kopiemi dávné Atlantidy jsou podle něj Egypt a říše Inků, kde se zachovalo nejdéle uctívání Slunce. Společné prvky v historii rozličných národů využívá jako argument pro potvrzení teorie společného původu. Popisy ze života bohů v mytologii jednotlivých národů pak označuje za pomýlené vzpomínky a záznamy života vládců Atlantidy.

Pravdou je, že Atlantida je stále jedním z nejpopulárnějších mýtů. Je vytrvale používána jako inspirace nebo kulisa pro umělecká díla všech žánrů. Stala se symbolem. Vyjadřuje ideál prosperujícího, vyspělého a osvíceného státu, kde nikdo netrpí, všeho je dostatek a není čeho se bát. Otázkou je, zda by něco tak obrovského, jako prý Atlantis byla, unikalo v dnešní době pátrání vědců, na druhou stranu, proč vlastně ne?

FIN: Kobra 11 :D

Legenda, kterou bych chtěl představit dnes, patří k legendám velmi rozšířeným a celkem známým. V jistých kruzích je velmi populární a dodnes se najdou tací, kteří si chtějí ověřit její pravdivost.

El Dorado, legenda o zlatém městě:

Celá legenda je spojena s lidskou touhou po zlatě. Po vzácném kovu, který je symbolem blahobytu, nepodléhá zubu času a korozi, a vypadá krásně ve všech podobách.
El Dorado – ve španělštině „zlatý muž“ – jako termín vzniklo prý kvůli korunovačnímu obřadu kmene jihoamerických Muisků. Nastupujícího krále tehdy za úsvitu potřeli zlatým prachem (zlatý muž), a on se se čtveřicí náčelníků vypravil na voru doprostřed jezera, do jehož hlubin naházeli své obětiny Slunci. Jelikož obětovali převážně zlato a drahé kameny, logicky tím vzbudili pozornost Španělů. Ono totiž objevení Ameriky a Kolumbův triumfální návrat s velkým množstvím zlata na palubě lodí vyvolaly v Evropanech dojem, že tam za mořem stačí sbírat zlato a drahokamy holýma rukama ze země. Vypukla zlatá horečka a leckdo si chtěl dopomoci k bohatství. Zhruba někdy v roce 1539 vstoupili conquistadoři i na území Muisků a stali se svědky korunovace jejich krále (popřípadě se o tomto rituálu doslechli od zajatců, což se zdá být mnohem pravděpodobnější).
Časem se ze zlatého muže stalo zlaté město, které si zachovalo jméno El Dorado.
Asi prvním z velkých conquistadorů byl Hernán Cortés. I on se doslechl o neuvěřitelném bohatství indiánů žijících na jihu – o zlatých městech, kde se i vaří ve zlatých hrncích. I přesto, že proslul svou chamtivostí a zálibou ve zlatě, se však Cortés za přeludem nevydal.
Vasco Nunez de Balboa přijel také zbohatnout. A i když poslal domů slušné jmění, sám se usadil na dlouhá léta na Haiti. Až o devět let později se jako černý pasažér a posléze spojenec na lodi Martína Fernándeze de Enciso vrací na pobřeží Panamy a za přeludem zlatonosných řek míří do Peru. I když o nově objevené zemi a údajném bohatství informoval krále, je Balboa zrazen a popraven pro velezradu novým guvernérem Panamy.
Roku 1530 zajal slavný Francesco Pizarro inckého náčelníka Atahualpu. Přislíbil jeho propuštění, pokud dostane výkupné. A to nebylo nijak skromné, naopak vycházelo z pověstí o bohatství domorodců, zvětšených chamtivýma očima dobyvatele. Přesto však výkupné (snad největší v dějinách lidstva) – plnou místnost zlata a dvě místnosti stříbra (rozměry údajně 5,2 x 6,1 metru, zaplněné do výše 2 metrů) – obdržel. (Po smrti Atahualpy (popraveného roku 1533) končí i mocná incká říše. A tehdy indiáni začínají své poklady ukrývat daleko mimo dosah dobyvatelů a vysmívají se jim, že pro jediné zrnko ztratili celé pole. I tyto tendence podporují pověsti o pokladech nedozírné ceny a skrytých hromadách zlata a jiného bohatství – včetně pověstí o El Doradu.)
O něco později (1540) se jeho nevlastní mladší bratr Gonzalo Pizarro – toho času guvernér provincie Quito v severním Ekvádoru – nechal zlákat bohatstvím Muisků – bohatstvím zlatého muže. Sebral přes tři sta vojáků a asi čtyři tisíce domorodců a se svým synovcem – Francisco de Orellana – se vydal na dobyvatelskou expedici. Ta nedopadla podle jeho očekávání – prales, nemoci, hlad, a v neposlední řadě nepřátelsky naladění domorodci si vybrali četné oběti a očekávané bohatství nebylo nalezeno. Ale alespoň (s největší pravděpodobností) objevili Amazonku, pojmenovanou (údajně) podle kmene domorodců, za který se do boje vrhaly ženy.
Někdy kolem roku 1545 se prý Španělé pokoušeli o výlov jezera Guatavity – kde měli probíhat dříve zmíněné korunovační obřady – pomocí sítí. Což nevedlo vůbec k ničemu, krom několika utopených zlatolovců.
V roce 1580 v rámci posedlosti představou nesmírného pokladu na dně jezera Guatavita spouští bogotský obchodník Antonio de Sepúlveda odvážný projekt. Najímá tisíce domorodých dělníků a pomocí velkoryse navrženého příkopu chce jezero odvodnit. Jeho snaha je korunována částečným úspěchem a hladina klesá o celých 18 metrů. Jsou nalezeny i nějaké ty poklady, ale pak dochází k závalu a smrti mnoha dělníků. Střed jezera zůstává stále nedostupný.
To jsou příklady některých, kteří podlehli vidině snadno nabytého zisku. Samozřejmě se nejednalo jen o Španěly – v rámci více než pěti století hledání El Dorada se zapojili objevitelé, dobrodruzi, badatelé, zločinci, vojáci, lovci pokladů a jiné rozličné existence snad z celého světa. Vyprávějí se pověsti o neslavném konci mnohých z hledačů: některé pohltila džungle a nekonečné pralesy Jižní Ameriky, jiné mají na svědomí domorodci, někteří (podle legend) dokonce uspěli v hledání zlatého města a získali vytouženou zlatou odměnu (ovšem jen v přeneseném smyslu, protože indiáni, vlastníci zlato, prý ty nejhorší z hledačů trestali zalitím do roztaveného žlutého kovu, aby navždy uhasili jejich touhu po něm). Jestli někdo někdy zbohatl na zlatu El Dorada, nechlubil se tím.
Paradoxně vedl stále větší počet hledačů k tomu, že legendy o El Doradu se stávaly postupně víc a víc nejasnými. Hledání pokladů se nakonec rozšířilo na téměř celou Jižní Ameriku, nikdo už si není jistý, jestli má hledat jeskyni na nejvyšších vrcholech hor, skryté údolí s nádherným zlatým městem, nebo jedno z nesčetných hlubokých jezer. Hodnota pokladu se pohybuje (u nejstřízlivějších odhadů) někde u miliardy amerických dolarů, ale spíš panuje představa, že by ze svého nálezce učinil jednoho z nejbohatších lidí světa (a výrazně zahýbal cenami zlata a drahých kamenů na světovém trhu). Přesto snad každý o El Doradu slyšel a postupně se stalo určitým synonymem země hojnosti nebo místa, kde se dá snadno zbohatnout.