FOSSY: Jistý král Wu Ding pracoval na spojenectví se sousedními kmeny a klany, a dělal to tím nejjednodušším způsobem: pomocí svatby. Tedy ne jedné svatby, ale mnoha svateb. I když ženich zůstával stále jen jeden – právě král Wu Ding z dynastie Shang. A jednou z jeho šedesáti žen se stala i Fu Hao (posmrtne Mu Xin), která využila do jisté míry matriarchální společnost k vlastnímu vzestupu. Fu Hao vedla několik vojenských tažení. V jediné rozhodující bitvě definitivně rozdrtila dynastii Tu-Fang, která bojovala proti dynastii Shang celé generace. Následovala další tažení proti sousedům. Tažení proti Ba je zaznamenáno jako první útok ze zálohy ve velkém měřítku v historii Číny. Neobvyklá není ani tak hodnost Fu Hao v armádě, jako fakt, že se se 13 000 vojáky a generály Zhi a Hou Gao pod svým velením stala nejmocnějším vojenským velitelem své doby.
Králové dynastie Shang drželi naprostou kontrolu nad náboženskými, rituálními záležitostmi. Byla to největší politická síla v rámci každodenních aktivit. Král Wu Ding musel mít ve svou ženu Fu Hao nesmírnou důvěru, protože jí opakovaně umožňoval provádět rituály a nabízet oběti. Fu Hao tím dosáhla na post velekněžky a orákula, což bylo ještě o něco vzácnější, neobvyklejší a překvapivější pro ženu její doby, než pozice ve vojenské hierarchii. Mimo to spravovala vlastní panství na hranicích a porodila prince Jie. Zemřela dříve, než král Wu Ding. V souladu s legendou král během války s Gongy skládal oběti, aby se mu dostalo duchovní pomoci a podpory jeho mrtvé ženy proti hrozbě samotné existenci dynastie Shang.
Hrobka Fu Hao v Yinx byla odkryta archeology roku 1976 a je v současnosti dostupná pro veřejnost.

Zdroj Wiki.

Jeanne d´Arc, Johanka z Arku: Panna orleánská si bezesporu zaslouží vlastní příspěvek, nicméně alespoň stručně nesmí chybět ve výčtu ženských bojovnic. Vesnická dívka, která se narodila roku 1412 na východě Francie, vedla (údajně inspirována samotným Bohem) francouzské síly k několika velmi důležitým vítězstvím během Stoleté války. Nakonec své slavné kariéry byla zajata Burgunďany, prodána Angličanům, a po církevním soudu ve věku pohých devatenácti let upálena jako kacířka. O dvacet pět let později přezkoumal papež Callixtus její proces, shledal ji nevinnou a prohlásil dívku za mučednici. Roku 1909 byla blahořečena a roku 1920 prohlášena za svatou. Po boku dalších svatých se stala patronkou Francie. Je jednou z nejvýznamnějších postav v kultuře západní Evropy, její tažení, při kterém ji prý vedly vize seslané Bohem, umožnilo dosednout na trůn Francie králi Karlu VII. Dodnes je inspirací pro mnohé umělce a tvůrce. Jejím prvním úspěchem bylo dobytí Orleánsu, a to po pouhých devíti dnech a navzdory poraženeckému přístupu starších velitelů vojska. Sama považovala za své svaté poslání znovunavrácení vlasti do rukou francouzského krále a ukončení britské okupace a Stoleté války.

Grace O´Malley:je další z postav bohatého irského folklóru. Královna Umaillu, hlava Ó Máille klanu a pirátka. (Jméno také v podobě Gráinne Ní Mháille nebo Gráinne O´Malley i mnoha dalších.) byla známa pod přezdívkami Granuaile nebo Gráinne Mhaol (Holovlavá Gráinne – protože v mládí nosila nakrátko ostříhané vlasy). Někdy je zmiňována jako Mořská královna z Connaughtu. Narodila se roku 1530 v rodině hlavy klanu Ó Máille na panství na západním pobřeží. Když chtěla na obchodní výpravu do Španělska se svým otcem, dozvěděla se, že nemůže, protože její dlouhé vlasy by se zapletly do lodních lan – tehdy se ostříhala nakrátko a získala svou přezdívku. Dostalo se jí výborného vzdělaní, znala latinu, a díky cestování prý mluvila anglicky, španělsky francouzsky i skotskou galštinou. Poprvé se vdala roku 1546 za Dónal an Chogaidh Ó Flaithbheartaigh a porodila mu tři syny. Po jeho smrti v bitvě s klanem Joyce (cca 1562) dokázala s úspěchem bránit jeho hrad, nejprve proti klanu Joyce, poté proti Angličanům. Odrazila útoky takovým způsobem, že další už nepřišly. Podruhé se vdala roku 1566 za Risdeárd an Iarainn Bourke. Zhruba v době smrti jejího prvního mažela vyhlásil anglický sněm v Dublinu daň pro všechny lodě, které tam obchodovaly. Jako odvetu začala Grace vybírat daň od lodí, které proplouvaly “jejími dědičnými” vodami. A někdy došlo i na násilí. Když potom Anglie začala vyvíjet snahu o dobytí Irska, Grace se se zhruba dvěma stovkami žoldáků nechala najmout a hájila zájmy Anglie v Irsku a Skotsku. Napadala lodě i pobřežní pevnosti a získala si věhlas i velké bohatství. Roku 1593 odrazila kárnou expedici Království irského na své území. Zemřela přibližně roku 1603. Do té doby vedla své žoldnéře na moři proti nepřátelům Anglie a její dovednosti coby velitele a vůdce měly úctu u jejích spojenců i nepřátel ještě velmi dlouho po její smrti.

Yim Wing-chun:Existuje mnoho sporných verzí legendy, ale základ zůstává stejný. Šaolinská Budhistická abatyše Ng Mui unikla zničení kláštěra Siu Lam vládními vojáky, kteří považovali kláštěr za základnu rebelů. Podle legendy viděla Ng bojovat hada s jeřábem a jejich pohyby vkomponovala do svého stylu čínského boxu. Později naučila své umění boje beze zbraně Yim Wing-Chun, která jej použila, aby se ubránila nežádoucí pozornosti místního rváče. Někdy se uvádí, že právě taková sebeobrana byla důvodem, proč Ng naučila Yim svůj způsob boje. Yim se později provdala a její manžel pojmenoval bojový styl podle ní. Yim je často považována za první mistrini stylu, který nese její jméno.

Hervor: pro odlišení od dalších dvou postav severské mytologie (cyklus kouzelného meče Tyrfingu v Hervarar sáze, Edda, a další) dcera Angantyra. Angantyr zemřel v souboji se švédským hrdinou Hjalmarem. Jeho dcera se narodila až po jehos mrti a vyrůstala jako otrokyně. Později nosila mužský oděv, nechala si říkat Hjörvard a bojovala, zabíjela a plenila jako muž. Když zjistila, kdo byl jejím otcem, rozhodla se najít meč Tyrfing, který mu náležel. S lodí hrdlořezů doplula k ostrovu Samsey. Ale na břeh vstoupila sama, protože posádka se prokletého ostrova bála. Sama také na ostrově povolávala ducha svého otce. Až když nakonec povolala jedenáct svých strýců hlasem tak mocným, že nemohli odolat, přišel i její otec. Varoval ji, že pokud bude trvat ne svém dědictví a vezme meč, způsobí zkázu svému klanu. Hervor však vytrvala a nakonec meč získal. Když se pak vrátila na pobřeží, zjistila, že její posádka odplula, vyděšena hromy a podivnými světly. Nakonec se ale z ostrova dostala a dlouho s mečem putovala světem – stále jako muž – a prožila mnohá dobrodružství. Nakonec se vrátila na hrad svého pěstouna, krále Gudmunda, a ujala se role dobře vychované dámy u dvora. Dokonce se provdala za králova syna a porodila mu dva syny, pojmenované Angantyr a Heidrek. Ve shodě s varováním jejího mrtvého otce Heidrek zabil Tyrfingem svého bratra.

Brunhilda:Další bojovnou seveřanku jen připomínám, protože jsem o ní psal celkem podrobně již dříve :)

Blenda:Když král Gaétů (kmen na území dnešního Švédska) Alle vytáhl proti Norsku, vzal s sebou valnou většinu všech mužů a nechal tak oblast zvanou Smaland prakticky bez ochrany. Když se o tom doslechli Dánové, rozhodli se situace využít ve svůj prospěch a zaútočit na bezbranné oblasti. Blenda, dcera šlechtického rodu, shromáždila ženy hned z několika regionů, a s armádou žen vyrazila na planinu Brávellir. Ženy přesvědčily Dány, jak mocným dojmem na ně zapůsobily, a pozvaly je na banket, kde je královsky hostily. A když po dlouhém večeru dánští válečníci usnuli, ženy je všechny pobily ve spánku. Po svém návratu přiznal král Alle ženám nová mnohá práva. Tato událost se měla odehrát někdy kolem roku 500 po K.

Pokračování možná zase někdy jindy :)

Tak, Mulan mně přivedla k velmi bohatému tématu, a to tématu ženských bojovnic v mytologii. Je jich napříč světem i časem víc, než by si ledaskdo myslel. Zkusím zmínit alespoň některé z nich, ve stručnosti. Později se možná k některé z nich vrátím podrobněji, nebo pokud téma ženských válečnice zaujme, dostane víc času a prostoru. Doufám, že tím nikoho neurazím, ale naopak :) Takže tady jsou dámy, které děsily nejednoho muže.

Lady z Yue, Panna z Jižního lesa: je legenda pocházející, stejně jako Hua Mulan, z Číny. Příběh vypráví o době vlády krále Goujiana z Yue a jeho soka, krále Fuchai z Wu (496 – 465 před K.). Obě království spolu vytrvale válčila, až král Fuchai nechal svého nejlepšího šermíře, aby vyzval k boji Yue. Fan Li, rádce krále Goujiana, z toho měl těžkou hlavu, a hledal, kdo by se dokázal šampionovi Wu postavit. Nakonec našel mladou dívku, která žila v jižních lesích, jménem A´qing. Dívka dokonale vládla mečem a její umění rádce úplně omráčilo. Fan Li nechal dívku bojovat se šampionem Wu a Panna z Jižního lesa hladce zvítězila. Díky jejímu vítězství král Yue nakonec porazil Wu. A´qing získala přízvisko Lady z Yue. Ukázalo se, že své zručnosti dosáhla, když v lesích šermovala pro zábavu s bílým gibonem. A´qing zůstala na královském dvoře a stala se instruktorkou královských vojsk. Během této doby se pomalu, ale jistě zamilovala do rádce Fan Li. Ovšem po skončení války se z Wu vrátila krásná Xishi, skutečná láska rádce Fan Li, která v království Wu byla jako špeh svého krále. A´qing samozřejmě dívku viděla jako hrozbu pro svou vlastní lásku, a rozhodla se Xishi zabít. Nakonec ale byla její krásou sama natolik okouzlena, že to nedokázala. Později ovšem nešťastnou náhodou zranila A´qing krásnou Xishi svou vnitřní energií, když proti ní bodla mečem. Šermířka krásce ublížila, ačkoliv její meč se jí ani nedotkl. A ve chvíli bolesti prý byla tvář Xishi tak krásná, že „jediný pohled na ni mohl uloupit duši kteréhokoliv muže po jediném pohledu“. Od této příhody se traduje, že bolest může umocnit krásu ženy. (V jiné verzi zůstává šermířka bezejmennou, ve hvozdu se setkává se samotným králem, kterého ohromí jak svými dovednostmi, tak svou filozofií, že od něj obdrží titul Lady z Yue, a stane se uznávanou učitelkou šermířského stylu pojmenovaného po ní.)

Scáthach:je postava z Ulsterského cyklu. Již jsem ji zmiňoval v příběhu Cú Chulainna. Scáthach je legendární skotská válečnice, žijící ve své residenci Dún Scáith (Pevnosti stínů) na ostrově Skye. Právě tato válečnice učila největšího irského hrdinu bojovým uměním. Mimo jiné jej naučila zacházet s legendárním oštěpem Gaé Bolga (podle některých verzí je Gaé Bolga jedinečná zbraň, nikoliv druh zbraně, a byla Cú Chulainnovi darována právě Scáthach). Podle některých verzí ke Scáthach dorazil Cú Chualinn až po absolvování výcviku u mistra válečníka Domnala, který jej potom poslal za Scáthach, aby jeho výcvik dokončila. Cú Chulainn za Scátach vybojoval bitvu s Aife, její největší rivalkou (podle některých byli Aife a Scátach dvojčata, která se znesvářila právě kvůli Cú Chulainnovi) – porazil Aife, donutil ji ke smíru se Scátach a pořídil si s ní syna.

Tomo Gozen:je válečnicí z japonských legend. Vypráví se, že koncem dvanáctého století byla Tomoe konkubínou Minamoto no Yoshinaka. Tomoe však nebyla jen obyčejnou konkubínou – to bych se o ní nezmiňoval právě tady. Tomoe vynikala především jako samurai. Bez ohledu na to, že byla žena, proslula Tomoe svou silou a odvahou. Věří se, že jako jedna z mála prožila a přežila válku Genpei (1180 – 1185). V případě potřeby vyrážela do boje jako první z kapitánů svého pána, v těžkém brnění a s velkým mečem v rukách. Tomoe vůbec vynikala, mezi ženami krásou a mezi muži odvahou a silou. Říká se, že její dovednost s mečem jí dávala hodnotu tisíce mužů. Poslední bitva, které se účastnila po boku svého pána, byla bitva u Awazu (1184). Po porážce a zahnání klanu Heike zabral Minamoto no Yoshinaka Kjótó a měl v úmyslu se stát hlavou klanu Minamoto. Proti tomu se postavil jeho bratranec Yoritomo. Ten poslal své dva bratry, aby Yoshinaku porazili a zabili v bitvě. Ačkoliv Yoshinakovo vojsko bojovalo statečně, podlehlo veliké přesile. Poslední příkaz Yoshinaka pro věrnou Tomoe bylo utéct z bitvy – domníval se nejspíš, že padnout po boku ženy by zneuctilo jeho jméno. Ačkoliv podle legen mohla Tomoe čelit lidem, démonům, i bohům, s lukem i mečem, v sedle i pěší, vzdala se po bitvě meče. Podle legend byla poražena válečníkem jménem Wada Yoshimori a stala se jeho ženou. Po jeho smrti se stala jeptiškou v Echizenu. Nikdy se neprokázalo, zda Tomoe Gozen byla i skutečnou, historickou postavou, nebo jen mýtem. Je jedním z velmi vzácných případů ženy – bojovnice v japonské historii.

Vlasta:Byla by ostuda nezmínit válečnici z českých pověstí a mýtů, Vlastu. Vlasta vedla vzpouru proti mužům po smrti Libuše proti všem mužům v čele s Přemyslem. Jednalo se o boj za rovnoprávnost v pravém slova smyslu. Vlasta se stala vůdkyní dívek a žen, které smýšlely podobně jako ona. Díky velkému podcenění ze strany mužů a díky vlastní lstivosti dokázala mužům řádně zatopit, ale nakonec podlehla a její bojovnice se vrátily domů k obvyklému způsobu života. Jednou z jejích velitelek byla i Šárka, která posloužila jako návnada na Ctirada a jeho družinu, které zmasakrovaly.

Atalanté:je hrdinkou řeckých mýtů. Podle nejrozšířenější verze byla dcerou krále Boécie, jistého Iasuse. Ten však chtěl syna a proto dceru nechal po narození na vrcholku hory. Říká se, že tehdy novorozeně, odsouzené k smrti, našla medvědice, a o děvčátko se postarala, dokud ji později nenalezli lovci, kteří ji vzali k sobě. Atalanté, vychovaná medvědicí v divočině, se stala skvělou lovkyní. Která dovedla bojovat i lovit po medvědím způsobu. Dívka byla šťastná a optimistická a veselá. Podle legend složila panenský slib bohyni Artemis, nebeské lovkyni – následkem toho zabila dva kentaury, kteří se ji pokusili znásilnit. Když Artemis, rozzuřená opomenutou obětinou, vypustila Kaledonského kance, aby ničil úrodu a mrzačil lid, přidala se Atalanté k lovecké výpravě. Sama její přítomnost znechutila některé z mužů. Navíc, když kanec několik lovců zabil, a právě Atalanté ho jako první dokázala zasáhnout a prolít jeho krev, nabídl jí hrdina Meleagros, který kance zabil, jeho kůži. To rozlítilo jeho strýce a ti se pokusili kůži dívce vzít. Meleagros se postavil na její stranu a své strýce zabil. Jeho matka tehdy vhodila do ohně poleno, magicky spojené s Meleagrovým životem, a tak syna zahubila. Později byla Atalanté nalezena svým otcem, a ten ji chtěl provdat. Dívka ovšem neměla o svatbu zájem a souhlasila pouze pod podmínkou, že ji nápadník dokáže porazit v běžeckém závodě. Poražení nápadníci byli popravováni. Mnoho mužů zemřelo, popravených, nebo uštvaných rychlonohou dívkou k smrti. Nakonec ji však dokázal porazit mladík jménem Melanion (nebo Hippomenes). Ten totiž požádal o pomoc samotnou Afrodité, a dostal od ní tři zlatá jablka (nejspíš ze zahrady Hesperidek). Pokaždé, když ho dívky v závodě doháněl, hodil jí do cesty jedno jablko. Melanion vyhrál a Atalanté se za něho provdala. Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Podle některých Zeus (poté, co se spolu novomanželé milovali v jednom z jeho chrámů), podle jiných Afrodité sama (protože se jí nedostalo náležitých poct za její pomoc) proměnila oba ve lvy. Podle tehdejší víry se spolu lvi nemohli pářit, dokázali být pouze s leopardy. Proměna ve lvi tedy nedovolila Atalanté a Melanionovi být spolu.

Jeanne Laisné, známá také jako Jaenne Fourquet nebo pod přezdívkou Jeanne Hachette (angl. Jean the Hatchet, tzn. Jean Sekera), je francouzská hrdinka, jedna z historických osobností, které se staly legendami. Narodila se roku 1456 a hrdinský čin, díky kterému se proslavila, se odehrál 27 června 1472. Burgundský hrabě Karel Statečný tehdy zaútočil na francouzské město Beavais. Louis de Balagny, velitel obrany, měl k dispozici pouhých 300 mužů ve zbrani a situace se jevila jako bezvýchodná. Burgunďané zaútočili a jeden z nich vztyčil nad bitevním polem vlajku. Demoralizovaní obránci začali propadat panice a bitva byla považována za ztracenou. Francouzské síly se počaly drobit. Tehdy se na bitevní pole vrhla Jeanne Laisné se sekyrou v rukách, a zaútočila přímo na burgundského vlajkonoše. Srazila nepřítele sekyrou k zemi a strhla vlajku burgundských k zemi. Její příklad strhl obránce a vlil do jejich žil novou odvahu. I přes drtivou přesilu se obráncům s nově nabytým odhodláním podařilo útok odrazit a město udržet. Král Ludvík XI. zavedl na památku jejího hrdinství oslavný průvod a vystrojil Jeanne svatbu s jejím vyvoleným. I potom je král dál džel ve své přízni.

Triệu Thị Trinh: (jinak také Triệu Ẩu nebo Bà Triệu) je vietnamská válečnice z období třetího století po K. Podle legend žila po smrti rodičů se starším bratrem a později s nevlastní sestrou. Avšak její sestra byla velmi krutá, takže ji Trieu jednoho dne ve věku zhruba dvaceti let zabila a utekla do hor. Tam se jí – díky vlastní síle a statečnosti – podařilo shromáždit zhruba tisícovku následovníků. Později se nechala přesvědčit, aby se přidala k rebélii proti okupačním silám království Wu (Čína). Její dovednost a síla v boji z ní nakonec udělali vůdkyni celé rebélie. Do bitev jezdila oblečena do žluté róby na válečném slonu. Trieu odolávala se svými jednotkami náporu asi půl roku, ale neměla ani dostatek lidí, ani dostatek materiálu. Říká se, že v jedné bitvě nechal generál Wu své muže bojovat nahé a Trieu ve studu a znechucení uprchla. Bitva byla ztracena a sama Trieu spáchala sebevraždu. I po smrti prý pronásledovala generála, který stáol za její porážkou. Ochánit se před ní mohl jen stovkou penisů, přitlučených na futra dveří. Ještě o tři staletí později prý poskytovala duchovní vedení vietnamským bojovníkům proti čínskému útlaku. Je jí připisován následující výrok (a mnoho v podobném duchu): “Chci jen jezdit na bouři, zabíjet žraloky na otevřeném moři, vyhánět agresory a znovu dobývat naši zem, zničit nevolnictví a nikdy neohnout svá záda a stát se konkubínou jakéhokoliv muže.” Podle amerického profesora Davida G. Marra měřila devět stop, měla tři nohy a její hlas zněl jako kostelní zvon, dokázala sníst několik pytlů rýže a ujít 500 líg denně.

Pokračování následuje…

Tak aby byla nějaká změna, dnes něco heroického ze staré Číny (přebohatá to pokladnice mýtů a legend). A v zájmu rovnoprávnosti si dáme jednu ženu.

Hua Mulan:

V době velkého ohrožení vyhlásil milovaný panovník Velké říše Středu mobilizaci. Jeho poklidná země byla i přes velkou zeď napadena ničivou vlnou krutých a barbarských nájezdníků – Hunů. A tak měla každá rodina široširé Číny poskytnout jednoho muže do řad armády obránců, která by nájezdníky v jediné rozhodné bitvě rozdrtila.
A v její rodné vesnici přišli verbíři i do domu Mulan. Ale běda, jediným mužem celé rodiny byl jen dívčin starý a nemocný otec. Podle císařského ediktu měl tedy odejít do války. Láska k otci a obavy o osud jeho i matky vedly Mulan k zoufalému a odvážnému činu. Smělá dívka si ostříhala vlasy, oblékla mužský šat a s mečem u boku a lukem na zádech odjela ke Žluté řece, aby se přidala k vojsku a zaujala v armádě místo svého starého otce.
A vypráví se, že dívka bojovala proti nepřátelům celých dlouhých dvanáct let a nemalou měrou se zasloužila o jeho porážku. Avšak odmítla za své vysoké zásluhy jakoukoliv odměnu, vrátila se do rodného města, kde spokojeně dožila pokojný život.

Mulan je hrdinkou Balady o Mulan, snad první básně s tematikou rovnosti pohlaví ve staré Číně. Nejranější záznamy naznačují, že Mulan žila v období dynastie Wei, tedy někdy v letech 386 – 534 po K. původní texty poému již neexistují, jeho dnešní známá podoba je z verze, která vznikla v průběhu 11 – 12. století. Největší popularity dosáhla legenda o Mulan během pozdní dynastie Ming, v období 1368 – 1644 po K., kdy se také poém rozrostl do novely.
Naneštěstí v dnešní době jméno Mulan evokuje převážné většině lidí animovaný film od W. Disneye. A to i přes to, že filmově i literárně byl příběh statečné dívky zpracován již mnohokrát (a lépe!).
Pro zájemce odkazem anglický překlad i „originál“ balady: http://www.chinapage.com/mulan.html

FOSSY: Problém je v tom že "praathény" neexistovaly. Na místě kde nyní stojí Athény v té době nebylo nic, možná tu a tam tlupa primitivních sběračů kořínků a lovců. Nejstarší známky nějakého osídlení Athén sahají cca do konce čtvrtého tisícíletí př. n. l (tedy 5000 let poté co Atlantis udělala velkého Gloglu). A jak to bývá, prvních tisíc let to bylo pár domků a pak malinká osada, město se z nich stalo až později, kolem roku 1400 př. n. l

Jedině že bychom (opět) připsali "pra-athény" na vrub Platónově fabulaci a prohlásili je za alegorii. Pak by se mohlo opravdu jednat o jakékoliv město které v té době svým významem a civilizací odpovídalo Athénám. Z dokázaných měst by v úvahu připadalo snad jen eufratské Mari protože Babylon, Ur, a ostatní se v podobě měst datují až do druhého tisíciletí př.n.l.

Osobně se domnívám že spojil informace o několika různých civilizacích do první science-fiction knihy na světě. :)

FOSSY: V Platónově textech je mnoho faktických nesmyslů a nesrovnalostí.

Kupříkladu dává k dispozici sice vágní, ale přesto časové určení kdy se měla Atlantis vyskytovat, a to před devíti tisíci lety. Naneštěstí pro konzistenci celého příběhu je nutné si připomenout že Athény devátého tisíciletí př.n.l ještě vůbec neexistovaly. Přesto podává Platón poměrně přesný popis bitvy Athéňanů proti Atlantským, což vede mnohé badatele k domněnce že při určování data došlo k omylu, a že se Atlantis nepotopila 9000 let před Platónem, ale pouze 900.

Problém je v tom že takto významný protivník by jistě Athénským stál za zmínku, a takto hrdinský odpor a slavná bitva by zanechala nejednu stopu v historii i legendách. A protože narozdíl od mnoha bezejmenných lidových vypravěčů kteří o Atlantis nikdy neslyšeli, je Platón jediný kdo o ní hovoří, nabízí se celkem pravděpodobná možnost že jeho Timaeus a Krítias jsou spisky jejichž posláním není referovat o slavné a zaniklé říši.

Ve světle této jednoduché skutečnosti je daleko pravděpodobnější že Platón, stejně jako jeho alegorie se stíny na zdech jeskyně, podává jen vizi dokonalé společnosti, kterou používá ke zdůraznění své morality, ve které vlastně říká "Mějte se na pozoru, občané Athénští, protože světu nezáleží na moci kterou vládnete, slávě kterou si vybojujete, nezáleží na bohatství ani vědě. Vždy buďte pokorní a vězte že moc, sláva, bohatství i vaše vědění jednou pomine tak nenávratně jako zmizí osamělý ostrov daleko v moři."

Každý o ní slyšel. Každý by o ní mohl alespoň něco málo říci. Každý si asi dokáže představit její obraz – jistěže po svém.

Atlantis:

Kdesi za Héraklovými sloupy, dnes známými spíše jako Gibraltarský průliv, uprostřed nedozírných vod Atlantického oceánu (který v prastarých dobách omýval břehy celého světa) se nacházel ostrov o rozměrech kontinentu (přesněji je přirovnáván k Malé Asii). Nádherná Atlantis. Usazená jako smaragd ve vlnách Poseidónova hájemství, pojmenována po jeho nejstarším synovi, na počest jeho deseti dětí rozdělena do deseti provincií. Jako střed kulturního a duchovního dění pak v samém centru kruhové metropole nádherný Poseidónův chrám. Město samotné spojené s mořem třemi kanály, které sloužily jako cesta pro lodě, pomník Poseidónovi, i k rozčlenění města na jednotlivé čtvrti. Metropole plná budov z bílého, červeného a černého kamene. Vyvěrající prameny umožnily vybudovat početné lázně i pro ty nejchudší obyvatele.

Atlantida, domov nesmírně vyvinuté a takřka ideální civilizace. Bohatá a úrodná zem, schopná uživit i svou početnou populaci. Mírumilovná a mořem chráněná otčina, přející umění, kultuře, řemeslu i obchodu. Atlantida, která z výše své vzdělanosti a vyspělosti vládla prakticky celému středozemí, které si podrobila. Civilizace milá bohům, jejichž ideálům se ze všech nejvíce přiblížila.

Obyvatelé vyspělé Atlantidy holdovali obchodu a mořeplavbě – pro ostrovní království, byť naprosto soběstačné, celkem pochopitelné zájmy. Říká se, že Atlantida si podrobila všechny země a kmeny Středozemí. Dokud nenarazila na prastaré Athény. Ty sice nedosahovaly ani zdaleka technologické úrovně Atlantidy – jejím obyvatelům je mimo jiné přičítáno prvenství ve zpracování bronzu i železa -, ale uchvatitele převyšovaly několikanásobně početností obyvatel. A tak byli Atlanťané zatlačeni zpět do své ostrovní říše.

A jednoho dne, kdy pýcha vládců dokonalé říše přesáhla určitou mez, rozhněvali se na své dřívější oblíbence sami bohové a během jediného dne a noci děsivého běsnění živlů smetli zemětřesením, bouří a vlnami Atlantidu z povrchu země.

Taková byla Atlantida, jak ji popisoval Platón v nejstarších (a jediných) dochovaných písemných záznamech. Základem jeho poznámek o Atlantidě byl údajně překlad prastarých egyptských záznamů, které si nechal pořídit při své návštěvě Egypta řecký diplomat a učenec Solón.

Jenže mezi Platónovým popisem, dialogy Timaios a Kritias, sepsanými cca 360 let před Kristem, a dobou Solónovou (šesté století před Kristem) uplynul nějaký ten pátek. A ještě mnohem delší doba uplynula od zkázy, která bájnou Atlantis potopila do mořských vln (podle Platóna někdy 9600 let před Kristem). Krom Platónových zmínek (které až příliš připomínají jeho vizi dokonalého státu) popisuje Atlantidu ještě americký věštec Edgar Cayce (1877 – 1945). Ten se ve svých vizích stával svědkem každodenního života dávných Atlanťanů.

Existuje mnoho vysvětlení, jak to vlastně s Atlantidou bylo. Jednou z komplikací je i fakt, že v antických dobách bylo za Atlantik považováno téměř vše (co se slané vody týče) kromě Středozemního moře. A poloha bájné Atlantidy je tak „někde mezi Švédskem a Indií“. Někteří badatelé míní, že vlastně došlo k záměně s minojskou civilizací, která zanikla při sopečné erupci na istrově Thira (cca 1500 před Kristem) – záměna údajně vznikla chybou při překladu z egyptštiny do řečtiny, záměnou číslovek 1000 a 100. Jiní se domnívají, že Atlantida je jakousi egyptskou verzí Iliady – potom by Herkulovy sloupy místo Gibraltaru znamenaly Dardanely. Jiná teorie říká, že Atlantida nebyla ostrov, ale říše na pobřeží Černého moře (tehdy sladkovodního), zatopené stoupající hladinou. Tady by Herkulovy sloupy označující polohu Atlantidy znamenaly pro změnu Bospor. Jiní se domnívají, že Atlantida je vlastně ostrov Spartel, ostrov potopený v Cádziském zálivu. Další verze, které Atlantis umisťují jinam, zmiňují místa jako Malta, Kypr, Irsko, Karibské a Azorské ostrovy, Mauritánia, nebo dokonce považují Atlantidu za nikoliv potopenou, ale jen „přesunutou“ vlivem pohybu zemských desek – potom by vlastně dávná Atlantida byla dnešní Antarktidou.

Valná většina vědců se shoduje na jednom: Atlantida, přinejmenším v té populární podobě, je fikce. Žádná civilizace tak vyspělá nemohla zmizet beze stopy. A právě v době, kdy zájem o Atlantis začal pomalu opadat, došlo k revidovanému vydání bestselleru „Atlantis: The Antediluvian World. Jeho autor, Ignatio Donnelly (1831 – 1901), zde prezentuje celkem odvážné teze, podle kterých Atlantida sice zanikla, ale její obyvatelstvo se dokázalo úspěšně evakuovat – protože Atlantidu přeci zničily snadno předvídatelné přírodní katastrofy. Potomci původních obyvatel Atlantidy potom založili celou řadu civilizací na místech, kde přistáli – Britské ostrovy, Afrika, Středozemí, Jižní Amerika,… Staví tak Atlantidu do role jakési mytické pra-země, ze které vzešlo veškeré poznání, kultura a vzdělanost. Přeneseně označuje Atlantidu za „ráj“, za Zahradu Hesperidek, elysejská pole, Eden, zkrátka Utopii. Nejvěrnějšími kopiemi dávné Atlantidy jsou podle něj Egypt a říše Inků, kde se zachovalo nejdéle uctívání Slunce. Společné prvky v historii rozličných národů využívá jako argument pro potvrzení teorie společného původu. Popisy ze života bohů v mytologii jednotlivých národů pak označuje za pomýlené vzpomínky a záznamy života vládců Atlantidy.

Pravdou je, že Atlantida je stále jedním z nejpopulárnějších mýtů. Je vytrvale používána jako inspirace nebo kulisa pro umělecká díla všech žánrů. Stala se symbolem. Vyjadřuje ideál prosperujícího, vyspělého a osvíceného státu, kde nikdo netrpí, všeho je dostatek a není čeho se bát. Otázkou je, zda by něco tak obrovského, jako prý Atlantis byla, unikalo v dnešní době pátrání vědců, na druhou stranu, proč vlastně ne?