Každý o ní slyšel. Každý by o ní mohl alespoň něco málo říci. Každý si asi dokáže představit její obraz – jistěže po svém.
Atlantis:
Kdesi za Héraklovými sloupy, dnes známými spíše jako Gibraltarský průliv, uprostřed nedozírných vod Atlantického oceánu (který v prastarých dobách omýval břehy celého světa) se nacházel ostrov o rozměrech kontinentu (přesněji je přirovnáván k Malé Asii). Nádherná Atlantis. Usazená jako smaragd ve vlnách Poseidónova hájemství, pojmenována po jeho nejstarším synovi, na počest jeho deseti dětí rozdělena do deseti provincií. Jako střed kulturního a duchovního dění pak v samém centru kruhové metropole nádherný Poseidónův chrám. Město samotné spojené s mořem třemi kanály, které sloužily jako cesta pro lodě, pomník Poseidónovi, i k rozčlenění města na jednotlivé čtvrti. Metropole plná budov z bílého, červeného a černého kamene. Vyvěrající prameny umožnily vybudovat početné lázně i pro ty nejchudší obyvatele.
Atlantida, domov nesmírně vyvinuté a takřka ideální civilizace. Bohatá a úrodná zem, schopná uživit i svou početnou populaci. Mírumilovná a mořem chráněná otčina, přející umění, kultuře, řemeslu i obchodu. Atlantida, která z výše své vzdělanosti a vyspělosti vládla prakticky celému středozemí, které si podrobila. Civilizace milá bohům, jejichž ideálům se ze všech nejvíce přiblížila.
Obyvatelé vyspělé Atlantidy holdovali obchodu a mořeplavbě – pro ostrovní království, byť naprosto soběstačné, celkem pochopitelné zájmy. Říká se, že Atlantida si podrobila všechny země a kmeny Středozemí. Dokud nenarazila na prastaré Athény. Ty sice nedosahovaly ani zdaleka technologické úrovně Atlantidy – jejím obyvatelům je mimo jiné přičítáno prvenství ve zpracování bronzu i železa -, ale uchvatitele převyšovaly několikanásobně početností obyvatel. A tak byli Atlanťané zatlačeni zpět do své ostrovní říše.
A jednoho dne, kdy pýcha vládců dokonalé říše přesáhla určitou mez, rozhněvali se na své dřívější oblíbence sami bohové a během jediného dne a noci děsivého běsnění živlů smetli zemětřesením, bouří a vlnami Atlantidu z povrchu země.
Taková byla Atlantida, jak ji popisoval Platón v nejstarších (a jediných) dochovaných písemných záznamech. Základem jeho poznámek o Atlantidě byl údajně překlad prastarých egyptských záznamů, které si nechal pořídit při své návštěvě Egypta řecký diplomat a učenec Solón.
Jenže mezi Platónovým popisem, dialogy Timaios a Kritias, sepsanými cca 360 let před Kristem, a dobou Solónovou (šesté století před Kristem) uplynul nějaký ten pátek. A ještě mnohem delší doba uplynula od zkázy, která bájnou Atlantis potopila do mořských vln (podle Platóna někdy 9600 let před Kristem). Krom Platónových zmínek (které až příliš připomínají jeho vizi dokonalého státu) popisuje Atlantidu ještě americký věštec Edgar Cayce (1877 – 1945). Ten se ve svých vizích stával svědkem každodenního života dávných Atlanťanů.
Existuje mnoho vysvětlení, jak to vlastně s Atlantidou bylo. Jednou z komplikací je i fakt, že v antických dobách bylo za Atlantik považováno téměř vše (co se slané vody týče) kromě Středozemního moře. A poloha bájné Atlantidy je tak „někde mezi Švédskem a Indií“. Někteří badatelé míní, že vlastně došlo k záměně s minojskou civilizací, která zanikla při sopečné erupci na istrově Thira (cca 1500 před Kristem) – záměna údajně vznikla chybou při překladu z egyptštiny do řečtiny, záměnou číslovek 1000 a 100. Jiní se domnívají, že Atlantida je jakousi egyptskou verzí Iliady – potom by Herkulovy sloupy místo Gibraltaru znamenaly Dardanely. Jiná teorie říká, že Atlantida nebyla ostrov, ale říše na pobřeží Černého moře (tehdy sladkovodního), zatopené stoupající hladinou. Tady by Herkulovy sloupy označující polohu Atlantidy znamenaly pro změnu Bospor. Jiní se domnívají, že Atlantida je vlastně ostrov Spartel, ostrov potopený v Cádziském zálivu. Další verze, které Atlantis umisťují jinam, zmiňují místa jako Malta, Kypr, Irsko, Karibské a Azorské ostrovy, Mauritánia, nebo dokonce považují Atlantidu za nikoliv potopenou, ale jen „přesunutou“ vlivem pohybu zemských desek – potom by vlastně dávná Atlantida byla dnešní Antarktidou.
Valná většina vědců se shoduje na jednom: Atlantida, přinejmenším v té populární podobě, je fikce. Žádná civilizace tak vyspělá nemohla zmizet beze stopy. A právě v době, kdy zájem o Atlantis začal pomalu opadat, došlo k revidovanému vydání bestselleru „Atlantis: The Antediluvian World. Jeho autor, Ignatio Donnelly (1831 – 1901), zde prezentuje celkem odvážné teze, podle kterých Atlantida sice zanikla, ale její obyvatelstvo se dokázalo úspěšně evakuovat – protože Atlantidu přeci zničily snadno předvídatelné přírodní katastrofy. Potomci původních obyvatel Atlantidy potom založili celou řadu civilizací na místech, kde přistáli – Britské ostrovy, Afrika, Středozemí, Jižní Amerika,… Staví tak Atlantidu do role jakési mytické pra-země, ze které vzešlo veškeré poznání, kultura a vzdělanost. Přeneseně označuje Atlantidu za „ráj“, za Zahradu Hesperidek, elysejská pole, Eden, zkrátka Utopii. Nejvěrnějšími kopiemi dávné Atlantidy jsou podle něj Egypt a říše Inků, kde se zachovalo nejdéle uctívání Slunce. Společné prvky v historii rozličných národů využívá jako argument pro potvrzení teorie společného původu. Popisy ze života bohů v mytologii jednotlivých národů pak označuje za pomýlené vzpomínky a záznamy života vládců Atlantidy.
Pravdou je, že Atlantida je stále jedním z nejpopulárnějších mýtů. Je vytrvale používána jako inspirace nebo kulisa pro umělecká díla všech žánrů. Stala se symbolem. Vyjadřuje ideál prosperujícího, vyspělého a osvíceného státu, kde nikdo netrpí, všeho je dostatek a není čeho se bát. Otázkou je, zda by něco tak obrovského, jako prý Atlantis byla, unikalo v dnešní době pátrání vědců, na druhou stranu, proč vlastně ne?
