• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    FOSSYMýty, Legendy a Pověsti
    O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
    Nikoliv UL!

    - Legendy o stvoření světa
    - Mýtičtí tvorové
    - Bájní hrdinové

    Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
    Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
    Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
    rozbalit záhlaví
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    GORGLIN: Já už jsem uvedl příklady kletby umírajícího - z nějakého důvodu se ti nelíbily. Oidipova kletba - výsledek nebyl překvapující. Tutanchamonova - smrt vykradačů hrobek asi není dost zlá. Boží soudy - vlastně nejsou kletbou (i když mě rozdíl připadá čistě kosmetický). Někdy to nejsou tak úplně kletby, ale umírající něco slíbí (obvykle pomstu), a pak se vrací ze záhrobí slib splnit - mrtví provázení vránou, tuším to je od keltů?, a další příklady po celém světě, viz třeba Vietnamka Trinh FOSSY: I teorii, proč by podle některých okultních učení měla kletby umírajícího pracovat lépe. Víc si toho z hlavy fakt nevybavím.
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak, Mulan mně přivedla k velmi bohatému tématu, a to tématu ženských bojovnic v mytologii. Je jich napříč světem i časem víc, než by si ledaskdo myslel. Zkusím zmínit alespoň některé z nich, ve stručnosti. Později se možná k některé z nich vrátím podrobněji, nebo pokud téma ženských válečnice zaujme, dostane víc času a prostoru. Doufám, že tím nikoho neurazím, ale naopak :) Takže tady jsou dámy, které děsily nejednoho muže.

    Lady z Yue, Panna z Jižního lesa: je legenda pocházející, stejně jako Hua Mulan, z Číny. Příběh vypráví o době vlády krále Goujiana z Yue a jeho soka, krále Fuchai z Wu (496 – 465 před K.). Obě království spolu vytrvale válčila, až král Fuchai nechal svého nejlepšího šermíře, aby vyzval k boji Yue. Fan Li, rádce krále Goujiana, z toho měl těžkou hlavu, a hledal, kdo by se dokázal šampionovi Wu postavit. Nakonec našel mladou dívku, která žila v jižních lesích, jménem A´qing. Dívka dokonale vládla mečem a její umění rádce úplně omráčilo. Fan Li nechal dívku bojovat se šampionem Wu a Panna z Jižního lesa hladce zvítězila. Díky jejímu vítězství král Yue nakonec porazil Wu. A´qing získala přízvisko Lady z Yue. Ukázalo se, že své zručnosti dosáhla, když v lesích šermovala pro zábavu s bílým gibonem. A´qing zůstala na královském dvoře a stala se instruktorkou královských vojsk. Během této doby se pomalu, ale jistě zamilovala do rádce Fan Li. Ovšem po skončení války se z Wu vrátila krásná Xishi, skutečná láska rádce Fan Li, která v království Wu byla jako špeh svého krále. A´qing samozřejmě dívku viděla jako hrozbu pro svou vlastní lásku, a rozhodla se Xishi zabít. Nakonec ale byla její krásou sama natolik okouzlena, že to nedokázala. Později ovšem nešťastnou náhodou zranila A´qing krásnou Xishi svou vnitřní energií, když proti ní bodla mečem. Šermířka krásce ublížila, ačkoliv její meč se jí ani nedotkl. A ve chvíli bolesti prý byla tvář Xishi tak krásná, že „jediný pohled na ni mohl uloupit duši kteréhokoliv muže po jediném pohledu“. Od této příhody se traduje, že bolest může umocnit krásu ženy. (V jiné verzi zůstává šermířka bezejmennou, ve hvozdu se setkává se samotným králem, kterého ohromí jak svými dovednostmi, tak svou filozofií, že od něj obdrží titul Lady z Yue, a stane se uznávanou učitelkou šermířského stylu pojmenovaného po ní.)

    Scáthach:je postava z Ulsterského cyklu. Již jsem ji zmiňoval v příběhu Cú Chulainna. Scáthach je legendární skotská válečnice, žijící ve své residenci Dún Scáith (Pevnosti stínů) na ostrově Skye. Právě tato válečnice učila největšího irského hrdinu bojovým uměním. Mimo jiné jej naučila zacházet s legendárním oštěpem Gaé Bolga (podle některých verzí je Gaé Bolga jedinečná zbraň, nikoliv druh zbraně, a byla Cú Chulainnovi darována právě Scáthach). Podle některých verzí ke Scáthach dorazil Cú Chualinn až po absolvování výcviku u mistra válečníka Domnala, který jej potom poslal za Scáthach, aby jeho výcvik dokončila. Cú Chulainn za Scátach vybojoval bitvu s Aife, její největší rivalkou (podle některých byli Aife a Scátach dvojčata, která se znesvářila právě kvůli Cú Chulainnovi) – porazil Aife, donutil ji ke smíru se Scátach a pořídil si s ní syna.

    Tomo Gozen:je válečnicí z japonských legend. Vypráví se, že koncem dvanáctého století byla Tomoe konkubínou Minamoto no Yoshinaka. Tomoe však nebyla jen obyčejnou konkubínou – to bych se o ní nezmiňoval právě tady. Tomoe vynikala především jako samurai. Bez ohledu na to, že byla žena, proslula Tomoe svou silou a odvahou. Věří se, že jako jedna z mála prožila a přežila válku Genpei (1180 – 1185). V případě potřeby vyrážela do boje jako první z kapitánů svého pána, v těžkém brnění a s velkým mečem v rukách. Tomoe vůbec vynikala, mezi ženami krásou a mezi muži odvahou a silou. Říká se, že její dovednost s mečem jí dávala hodnotu tisíce mužů. Poslední bitva, které se účastnila po boku svého pána, byla bitva u Awazu (1184). Po porážce a zahnání klanu Heike zabral Minamoto no Yoshinaka Kjótó a měl v úmyslu se stát hlavou klanu Minamoto. Proti tomu se postavil jeho bratranec Yoritomo. Ten poslal své dva bratry, aby Yoshinaku porazili a zabili v bitvě. Ačkoliv Yoshinakovo vojsko bojovalo statečně, podlehlo veliké přesile. Poslední příkaz Yoshinaka pro věrnou Tomoe bylo utéct z bitvy – domníval se nejspíš, že padnout po boku ženy by zneuctilo jeho jméno. Ačkoliv podle legen mohla Tomoe čelit lidem, démonům, i bohům, s lukem i mečem, v sedle i pěší, vzdala se po bitvě meče. Podle legend byla poražena válečníkem jménem Wada Yoshimori a stala se jeho ženou. Po jeho smrti se stala jeptiškou v Echizenu. Nikdy se neprokázalo, zda Tomoe Gozen byla i skutečnou, historickou postavou, nebo jen mýtem. Je jedním z velmi vzácných případů ženy – bojovnice v japonské historii.

    Vlasta:Byla by ostuda nezmínit válečnici z českých pověstí a mýtů, Vlastu. Vlasta vedla vzpouru proti mužům po smrti Libuše proti všem mužům v čele s Přemyslem. Jednalo se o boj za rovnoprávnost v pravém slova smyslu. Vlasta se stala vůdkyní dívek a žen, které smýšlely podobně jako ona. Díky velkému podcenění ze strany mužů a díky vlastní lstivosti dokázala mužům řádně zatopit, ale nakonec podlehla a její bojovnice se vrátily domů k obvyklému způsobu života. Jednou z jejích velitelek byla i Šárka, která posloužila jako návnada na Ctirada a jeho družinu, které zmasakrovaly.

    Atalanté:je hrdinkou řeckých mýtů. Podle nejrozšířenější verze byla dcerou krále Boécie, jistého Iasuse. Ten však chtěl syna a proto dceru nechal po narození na vrcholku hory. Říká se, že tehdy novorozeně, odsouzené k smrti, našla medvědice, a o děvčátko se postarala, dokud ji později nenalezli lovci, kteří ji vzali k sobě. Atalanté, vychovaná medvědicí v divočině, se stala skvělou lovkyní. Která dovedla bojovat i lovit po medvědím způsobu. Dívka byla šťastná a optimistická a veselá. Podle legend složila panenský slib bohyni Artemis, nebeské lovkyni – následkem toho zabila dva kentaury, kteří se ji pokusili znásilnit. Když Artemis, rozzuřená opomenutou obětinou, vypustila Kaledonského kance, aby ničil úrodu a mrzačil lid, přidala se Atalanté k lovecké výpravě. Sama její přítomnost znechutila některé z mužů. Navíc, když kanec několik lovců zabil, a právě Atalanté ho jako první dokázala zasáhnout a prolít jeho krev, nabídl jí hrdina Meleagros, který kance zabil, jeho kůži. To rozlítilo jeho strýce a ti se pokusili kůži dívce vzít. Meleagros se postavil na její stranu a své strýce zabil. Jeho matka tehdy vhodila do ohně poleno, magicky spojené s Meleagrovým životem, a tak syna zahubila. Později byla Atalanté nalezena svým otcem, a ten ji chtěl provdat. Dívka ovšem neměla o svatbu zájem a souhlasila pouze pod podmínkou, že ji nápadník dokáže porazit v běžeckém závodě. Poražení nápadníci byli popravováni. Mnoho mužů zemřelo, popravených, nebo uštvaných rychlonohou dívkou k smrti. Nakonec ji však dokázal porazit mladík jménem Melanion (nebo Hippomenes). Ten totiž požádal o pomoc samotnou Afrodité, a dostal od ní tři zlatá jablka (nejspíš ze zahrady Hesperidek). Pokaždé, když ho dívky v závodě doháněl, hodil jí do cesty jedno jablko. Melanion vyhrál a Atalanté se za něho provdala. Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Podle některých Zeus (poté, co se spolu novomanželé milovali v jednom z jeho chrámů), podle jiných Afrodité sama (protože se jí nedostalo náležitých poct za její pomoc) proměnila oba ve lvy. Podle tehdejší víry se spolu lvi nemohli pářit, dokázali být pouze s leopardy. Proměna ve lvi tedy nedovolila Atalanté a Melanionovi být spolu.

    Jeanne Laisné, známá také jako Jaenne Fourquet nebo pod přezdívkou Jeanne Hachette (angl. Jean the Hatchet, tzn. Jean Sekera), je francouzská hrdinka, jedna z historických osobností, které se staly legendami. Narodila se roku 1456 a hrdinský čin, díky kterému se proslavila, se odehrál 27 června 1472. Burgundský hrabě Karel Statečný tehdy zaútočil na francouzské město Beavais. Louis de Balagny, velitel obrany, měl k dispozici pouhých 300 mužů ve zbrani a situace se jevila jako bezvýchodná. Burgunďané zaútočili a jeden z nich vztyčil nad bitevním polem vlajku. Demoralizovaní obránci začali propadat panice a bitva byla považována za ztracenou. Francouzské síly se počaly drobit. Tehdy se na bitevní pole vrhla Jeanne Laisné se sekyrou v rukách, a zaútočila přímo na burgundského vlajkonoše. Srazila nepřítele sekyrou k zemi a strhla vlajku burgundských k zemi. Její příklad strhl obránce a vlil do jejich žil novou odvahu. I přes drtivou přesilu se obráncům s nově nabytým odhodláním podařilo útok odrazit a město udržet. Král Ludvík XI. zavedl na památku jejího hrdinství oslavný průvod a vystrojil Jeanne svatbu s jejím vyvoleným. I potom je král dál džel ve své přízni.

    Triệu Thị Trinh: (jinak také Triệu Ẩu nebo Bà Triệu) je vietnamská válečnice z období třetího století po K. Podle legend žila po smrti rodičů se starším bratrem a později s nevlastní sestrou. Avšak její sestra byla velmi krutá, takže ji Trieu jednoho dne ve věku zhruba dvaceti let zabila a utekla do hor. Tam se jí – díky vlastní síle a statečnosti – podařilo shromáždit zhruba tisícovku následovníků. Později se nechala přesvědčit, aby se přidala k rebélii proti okupačním silám království Wu (Čína). Její dovednost a síla v boji z ní nakonec udělali vůdkyni celé rebélie. Do bitev jezdila oblečena do žluté róby na válečném slonu. Trieu odolávala se svými jednotkami náporu asi půl roku, ale neměla ani dostatek lidí, ani dostatek materiálu. Říká se, že v jedné bitvě nechal generál Wu své muže bojovat nahé a Trieu ve studu a znechucení uprchla. Bitva byla ztracena a sama Trieu spáchala sebevraždu. I po smrti prý pronásledovala generála, který stáol za její porážkou. Ochánit se před ní mohl jen stovkou penisů, přitlučených na futra dveří. Ještě o tři staletí později prý poskytovala duchovní vedení vietnamským bojovníkům proti čínskému útlaku. Je jí připisován následující výrok (a mnoho v podobném duchu): “Chci jen jezdit na bouři, zabíjet žraloky na otevřeném moři, vyhánět agresory a znovu dobývat naši zem, zničit nevolnictví a nikdy neohnout svá záda a stát se konkubínou jakéhokoliv muže.” Podle amerického profesora Davida G. Marra měřila devět stop, měla tři nohy a její hlas zněl jako kostelní zvon, dokázala sníst několik pytlů rýže a ujít 500 líg denně.

    Pokračování následuje…
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Tak aby byla nějaká změna, dnes něco heroického ze staré Číny (přebohatá to pokladnice mýtů a legend). A v zájmu rovnoprávnosti si dáme jednu ženu.

    Hua Mulan:

    V době velkého ohrožení vyhlásil milovaný panovník Velké říše Středu mobilizaci. Jeho poklidná země byla i přes velkou zeď napadena ničivou vlnou krutých a barbarských nájezdníků – Hunů. A tak měla každá rodina široširé Číny poskytnout jednoho muže do řad armády obránců, která by nájezdníky v jediné rozhodné bitvě rozdrtila.
    A v její rodné vesnici přišli verbíři i do domu Mulan. Ale běda, jediným mužem celé rodiny byl jen dívčin starý a nemocný otec. Podle císařského ediktu měl tedy odejít do války. Láska k otci a obavy o osud jeho i matky vedly Mulan k zoufalému a odvážnému činu. Smělá dívka si ostříhala vlasy, oblékla mužský šat a s mečem u boku a lukem na zádech odjela ke Žluté řece, aby se přidala k vojsku a zaujala v armádě místo svého starého otce.
    A vypráví se, že dívka bojovala proti nepřátelům celých dlouhých dvanáct let a nemalou měrou se zasloužila o jeho porážku. Avšak odmítla za své vysoké zásluhy jakoukoliv odměnu, vrátila se do rodného města, kde spokojeně dožila pokojný život.

    Mulan je hrdinkou Balady o Mulan, snad první básně s tematikou rovnosti pohlaví ve staré Číně. Nejranější záznamy naznačují, že Mulan žila v období dynastie Wei, tedy někdy v letech 386 – 534 po K. původní texty poému již neexistují, jeho dnešní známá podoba je z verze, která vznikla v průběhu 11 – 12. století. Největší popularity dosáhla legenda o Mulan během pozdní dynastie Ming, v období 1368 – 1644 po K., kdy se také poém rozrostl do novely.
    Naneštěstí v dnešní době jméno Mulan evokuje převážné většině lidí animovaný film od W. Disneye. A to i přes to, že filmově i literárně byl příběh statečné dívky zpracován již mnohokrát (a lépe!).
    Pro zájemce odkazem anglický překlad i „originál“ balady: http://www.chinapage.com/mulan.html
    MLEKAR_STEIN
    MLEKAR_STEIN --- ---
    tematicke cteni

    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN: Rozhodně se nehádám a nezastávám Platóna jako přesného dokumentaristu. :)

    Mimo jiné se mluvilo o tom, že Atlantis (opět, tuším, podle Platóna) stihly rovnou tři katastrofy - první cca 50 000 let před K, druhá cca 28 500 před K a poslední a definitivní těch cca 9600 před K.

    A spíše než sci-fi bych to viděl na politologicko-eticko-teologickou studii na téma Utopie a její pomíjivost (jak už jsem psal) :)

    Nicméně - je to mýtus, nechme fakta fakty a kochejmež se :)))
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: Problém je v tom že "praathény" neexistovaly. Na místě kde nyní stojí Athény v té době nebylo nic, možná tu a tam tlupa primitivních sběračů kořínků a lovců. Nejstarší známky nějakého osídlení Athén sahají cca do konce čtvrtého tisícíletí př. n. l (tedy 5000 let poté co Atlantis udělala velkého Gloglu). A jak to bývá, prvních tisíc let to bylo pár domků a pak malinká osada, město se z nich stalo až později, kolem roku 1400 př. n. l

    Jedině že bychom (opět) připsali "pra-athény" na vrub Platónově fabulaci a prohlásili je za alegorii. Pak by se mohlo opravdu jednat o jakékoliv město které v té době svým významem a civilizací odpovídalo Athénám. Z dokázaných měst by v úvahu připadalo snad jen eufratské Mari protože Babylon, Ur, a ostatní se v podobě měst datují až do druhého tisíciletí př.n.l.

    Osobně se domnívám že spojil informace o několika různých civilizacích do první science-fiction knihy na světě. :)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    SYLVAEN:
    V souvislosti s Athénami se mluví o "praathénách", nebo prastarých Athénách, což jsem chápal jako jakési předchůdce Athén.

    Možnost, že Platón si Atlantis vysnil, aby demonstroval svoji představu dokonalé, ideální společnosti, vidím také poměrně vysokou. Nicméně nevylučuji, že se inspiroval v nějaké existující civilizaci, jeho současné či takové, kterou znal jen ze záznamu. A pokud zamýšlel udělat z Atlantidy metaforu Utopie, která září nad jiné, ale přesto je pomíjivá, pak se mu to podařilo dokonale :)))

    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FOSSY: V Platónově textech je mnoho faktických nesmyslů a nesrovnalostí.

    Kupříkladu dává k dispozici sice vágní, ale přesto časové určení kdy se měla Atlantis vyskytovat, a to před devíti tisíci lety. Naneštěstí pro konzistenci celého příběhu je nutné si připomenout že Athény devátého tisíciletí př.n.l ještě vůbec neexistovaly. Přesto podává Platón poměrně přesný popis bitvy Athéňanů proti Atlantským, což vede mnohé badatele k domněnce že při určování data došlo k omylu, a že se Atlantis nepotopila 9000 let před Platónem, ale pouze 900.

    Problém je v tom že takto významný protivník by jistě Athénským stál za zmínku, a takto hrdinský odpor a slavná bitva by zanechala nejednu stopu v historii i legendách. A protože narozdíl od mnoha bezejmenných lidových vypravěčů kteří o Atlantis nikdy neslyšeli, je Platón jediný kdo o ní hovoří, nabízí se celkem pravděpodobná možnost že jeho Timaeus a Krítias jsou spisky jejichž posláním není referovat o slavné a zaniklé říši.

    Ve světle této jednoduché skutečnosti je daleko pravděpodobnější že Platón, stejně jako jeho alegorie se stíny na zdech jeskyně, podává jen vizi dokonalé společnosti, kterou používá ke zdůraznění své morality, ve které vlastně říká "Mějte se na pozoru, občané Athénští, protože světu nezáleží na moci kterou vládnete, slávě kterou si vybojujete, nezáleží na bohatství ani vědě. Vždy buďte pokorní a vězte že moc, sláva, bohatství i vaše vědění jednou pomine tak nenávratně jako zmizí osamělý ostrov daleko v moři."
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    Každý o ní slyšel. Každý by o ní mohl alespoň něco málo říci. Každý si asi dokáže představit její obraz – jistěže po svém.

    Atlantis:

    Kdesi za Héraklovými sloupy, dnes známými spíše jako Gibraltarský průliv, uprostřed nedozírných vod Atlantického oceánu (který v prastarých dobách omýval břehy celého světa) se nacházel ostrov o rozměrech kontinentu (přesněji je přirovnáván k Malé Asii). Nádherná Atlantis. Usazená jako smaragd ve vlnách Poseidónova hájemství, pojmenována po jeho nejstarším synovi, na počest jeho deseti dětí rozdělena do deseti provincií. Jako střed kulturního a duchovního dění pak v samém centru kruhové metropole nádherný Poseidónův chrám. Město samotné spojené s mořem třemi kanály, které sloužily jako cesta pro lodě, pomník Poseidónovi, i k rozčlenění města na jednotlivé čtvrti. Metropole plná budov z bílého, červeného a černého kamene. Vyvěrající prameny umožnily vybudovat početné lázně i pro ty nejchudší obyvatele.

    Atlantida, domov nesmírně vyvinuté a takřka ideální civilizace. Bohatá a úrodná zem, schopná uživit i svou početnou populaci. Mírumilovná a mořem chráněná otčina, přející umění, kultuře, řemeslu i obchodu. Atlantida, která z výše své vzdělanosti a vyspělosti vládla prakticky celému středozemí, které si podrobila. Civilizace milá bohům, jejichž ideálům se ze všech nejvíce přiblížila.

    Obyvatelé vyspělé Atlantidy holdovali obchodu a mořeplavbě – pro ostrovní království, byť naprosto soběstačné, celkem pochopitelné zájmy. Říká se, že Atlantida si podrobila všechny země a kmeny Středozemí. Dokud nenarazila na prastaré Athény. Ty sice nedosahovaly ani zdaleka technologické úrovně Atlantidy – jejím obyvatelům je mimo jiné přičítáno prvenství ve zpracování bronzu i železa -, ale uchvatitele převyšovaly několikanásobně početností obyvatel. A tak byli Atlanťané zatlačeni zpět do své ostrovní říše.

    A jednoho dne, kdy pýcha vládců dokonalé říše přesáhla určitou mez, rozhněvali se na své dřívější oblíbence sami bohové a během jediného dne a noci děsivého běsnění živlů smetli zemětřesením, bouří a vlnami Atlantidu z povrchu země.

    Taková byla Atlantida, jak ji popisoval Platón v nejstarších (a jediných) dochovaných písemných záznamech. Základem jeho poznámek o Atlantidě byl údajně překlad prastarých egyptských záznamů, které si nechal pořídit při své návštěvě Egypta řecký diplomat a učenec Solón.

    Jenže mezi Platónovým popisem, dialogy Timaios a Kritias, sepsanými cca 360 let před Kristem, a dobou Solónovou (šesté století před Kristem) uplynul nějaký ten pátek. A ještě mnohem delší doba uplynula od zkázy, která bájnou Atlantis potopila do mořských vln (podle Platóna někdy 9600 let před Kristem). Krom Platónových zmínek (které až příliš připomínají jeho vizi dokonalého státu) popisuje Atlantidu ještě americký věštec Edgar Cayce (1877 – 1945). Ten se ve svých vizích stával svědkem každodenního života dávných Atlanťanů.

    Existuje mnoho vysvětlení, jak to vlastně s Atlantidou bylo. Jednou z komplikací je i fakt, že v antických dobách bylo za Atlantik považováno téměř vše (co se slané vody týče) kromě Středozemního moře. A poloha bájné Atlantidy je tak „někde mezi Švédskem a Indií“. Někteří badatelé míní, že vlastně došlo k záměně s minojskou civilizací, která zanikla při sopečné erupci na istrově Thira (cca 1500 před Kristem) – záměna údajně vznikla chybou při překladu z egyptštiny do řečtiny, záměnou číslovek 1000 a 100. Jiní se domnívají, že Atlantida je jakousi egyptskou verzí Iliady – potom by Herkulovy sloupy místo Gibraltaru znamenaly Dardanely. Jiná teorie říká, že Atlantida nebyla ostrov, ale říše na pobřeží Černého moře (tehdy sladkovodního), zatopené stoupající hladinou. Tady by Herkulovy sloupy označující polohu Atlantidy znamenaly pro změnu Bospor. Jiní se domnívají, že Atlantida je vlastně ostrov Spartel, ostrov potopený v Cádziském zálivu. Další verze, které Atlantis umisťují jinam, zmiňují místa jako Malta, Kypr, Irsko, Karibské a Azorské ostrovy, Mauritánia, nebo dokonce považují Atlantidu za nikoliv potopenou, ale jen „přesunutou“ vlivem pohybu zemských desek – potom by vlastně dávná Atlantida byla dnešní Antarktidou.

    Valná většina vědců se shoduje na jednom: Atlantida, přinejmenším v té populární podobě, je fikce. Žádná civilizace tak vyspělá nemohla zmizet beze stopy. A právě v době, kdy zájem o Atlantis začal pomalu opadat, došlo k revidovanému vydání bestselleru „Atlantis: The Antediluvian World. Jeho autor, Ignatio Donnelly (1831 – 1901), zde prezentuje celkem odvážné teze, podle kterých Atlantida sice zanikla, ale její obyvatelstvo se dokázalo úspěšně evakuovat – protože Atlantidu přeci zničily snadno předvídatelné přírodní katastrofy. Potomci původních obyvatel Atlantidy potom založili celou řadu civilizací na místech, kde přistáli – Britské ostrovy, Afrika, Středozemí, Jižní Amerika,… Staví tak Atlantidu do role jakési mytické pra-země, ze které vzešlo veškeré poznání, kultura a vzdělanost. Přeneseně označuje Atlantidu za „ráj“, za Zahradu Hesperidek, elysejská pole, Eden, zkrátka Utopii. Nejvěrnějšími kopiemi dávné Atlantidy jsou podle něj Egypt a říše Inků, kde se zachovalo nejdéle uctívání Slunce. Společné prvky v historii rozličných národů využívá jako argument pro potvrzení teorie společného původu. Popisy ze života bohů v mytologii jednotlivých národů pak označuje za pomýlené vzpomínky a záznamy života vládců Atlantidy.

    Pravdou je, že Atlantida je stále jedním z nejpopulárnějších mýtů. Je vytrvale používána jako inspirace nebo kulisa pro umělecká díla všech žánrů. Stala se symbolem. Vyjadřuje ideál prosperujícího, vyspělého a osvíceného státu, kde nikdo netrpí, všeho je dostatek a není čeho se bát. Otázkou je, zda by něco tak obrovského, jako prý Atlantis byla, unikalo v dnešní době pátrání vědců, na druhou stranu, proč vlastně ne?

    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    Buddha! Nebo vás oba předhodím Kobře 11 a Siemier vám bude ukazovat fotky z dovolené. :) To je mučení osmého stupně...
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    FIN: Omlouvám se! A stydím se...
    A ano, po opětovné kontrole, byl to budha sám...
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: kápi s "i" nebo tě předhodím nágovi a ten tě sežere :-) myslím, že se to vypráví přímo o budhovi, kterého ochraňovala kobra :-)
    FOSSY
    FOSSY --- ---
    OK, omlouvám se za pravděpodobně příliš nejasnou formulaci.
    Osobně jsem považoval za klíčové patřící konkrétně jednomu, pro danou zeměpisnou oblast a národ velmi typickému, zvířeti , tedy zvíře vyskytující se pouze v oblasti, o které píši.
    Druhou klíčovou oblast jsem definoval úzkým spojením s náboženstvím (a narážkou na jeho různé verze).
    Uznávám, že bez klíče byly možnosti až příliš široké, ale alespoň vedly k živé debatě :)

    A jednalo se o nágy, tvory s charakteristikami kobra indické - čili FIN: blízko - tvory spojené s budhismem a jeho jednotlivými formami, na rozdíl od většiny vyjmenovaných tvorů (kteří patří do kategorií zvířat, důchů, démonů) byly považovány za polobožské. A tam, kde kitsune byly tak trochu taškáři a šprýmaři a stejnou měrou uctívány jako obávány (a navíc spíše přírodní duchové), kde totemová zvířata byla (ve stručnosti) inteligencí nadaní avataři svého druhu, sfingy se svým "Uhodni, nebo tě sežeru!" (u Řeků), a gryf, pravda, má s rolí strážce nebes a posla bohů k zadání asi zdaleka nejblíž, nágové opravdu až na jednu či dvě vyjímky střežili a ochraňovali, zejména bodhisatvy, byli tak daleko na cestě k osvícení, jak jim jen jejich zvířecí část dovolovovala. Jeden příběh popisuje bodhisatvu, který několik dní meditoval be jediného pohybu - poté začal déšť, a tehdy se objevil nága, který sedmi závity bodhisatvu ovinul, roztáhl nad ním svou kápy a chránil jej před nečasem. Tento příběh je oblíbeným motivem při zobrazování nágů.
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FIN: Kobra 11 :D
    FIN
    FIN --- ---
    pak třeba ještě kobra :-)
    FIN
    FIN --- ---
    "jako ochránci nebo strážci" - není tam "...lidí" :-)
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FIN: Hmhm, mno jo.. ale ani tak. Spíš chránil poklady před lidmi než lidi před něčím.. Tak nevím.
    FIN
    FIN --- ---
    SYLVAEN: lvopták údajně strážíval zlaté poklady
    SYLVAEN
    SYLVAEN --- ---
    FIN, FIN: Nevím jestli bych lvího strážce mrtvých a dravého půlptáka považoval za vyloženě ochranitelské postavy.. Ale zajímala by mě správná odpověď.. :)
    FIN
    FIN --- ---
    nebo... gryf?
    FIN
    FIN --- ---
    FOSSY: že by... sfinx?
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam