Myslím, že když už tady byl Ilja Muromec, Cúchulain i Samson, bylo by vhodné doplnit tuto sestavu o nejslavnějšího z hrdinů mýtů a legend:
Héraklés:
O záletech Diových, který proslul svojí slabostí pro krásné smrtelnice, už jsem se zmiňoval dříve. I o tom, že památky na jeho zálety, polobožské děti, mají na svědomí nejednu legendu a pověst. A nejzářnějším příkladem toho je Héraklés, syn Dia a Alkmény.
Těsně před Héraklovým narozením se neopatrný smilník Zeus chlubil, že právě toho dne se zrodí největší hrdina. Jeho podváděná manželka, proškolená všemi předchozími aférkami, se rozhodla manželovi pomstít. Mámila a mámila, až z něj vymámila přísahu, že chlapec, který se toho dne narodí, bude vládnout všem mužům z Diova rodu. Nic netušící nastávající otec Zeus odpřísáhl, a Héra (mimo jiné ochránkyně rodinného krbu a bohyně-matka) celkem bez potíží zařídila urychlení jednoho porodního termínu a pozdržení jiného. A tak se toho dne narodil Eurystheus, syn Sthenela a Nikippy (skoro o dva měsíce dříve), a až další den Diův očekávaný potomek Héraklés. Jenže přísaha je přísaha, a tak se Héraklés stal časem Eurystheovým služebníkem.
Héraklés dostal po narození jméno Alkaios (či Alkeidés). Jméno Héraklés dostal později, když (podle nového jména) „skrze Héru získal slávu“. Héra nebyla jediná, kdo uměl intrikovat, takže se stalo, že se lstí dostal Héraklés k jejímu prsu, a když se napil, získal nesmrtelnost. To se Héře ani za mák nelíbilo a v hněvu (jakého je zhrzená žena schopna) poslala na chlapce dva hady. A Héraklés si mohl připsat první hrdinský čin, když je – coby nemluvně – oba uškrtil, v každé pěsti jednoho, a zachránil sebe, i svého polovičního bratra Ífiklea.
Už od mala Héraklés vynikal postavou a silou nad jiné. A také prchlivostí. Jako chlapec se učil všechny dovednosti pravého muže – lukostřelbu, zápas, šerm, vozatajství, taktiku a strategii (to všechno mu šlo jako po másle), ale také hudbu a zpěv (kde to nebyla žádná velká sláva). Nakonec svému učiteli hudby, starci jménem Linos, oplatil jeho kárání ranou lyrou do hlavy. Na místě chudáka zabil a tak skončil jako pastevec u stád na venkově, kde dospěl v muže. Tam si také připsal další hrdinský kousek, když kyjem zabil kithairónského lva, který pustošil stáda, která mladík hlídal. Od té doby se oblékal do jeho kůže se lví lebkou namísto přilby. A tak je také znám z vyobrazení. Tehdy vládnoucí král Thespius, hrdý otec padesáti dcer, posílal Héraklovi své dcery na noc jako společnice, protože chtěl vnuky s jeho silou – a brzy jich opravdu měl dvaapadesát, protože dvě z dcer porodily dvojčata.
Nakonec přišel čas, kdy Héraklés zamířil do rodných Théb. Cestou potkal výběrčí daní, kteří si šli vybrat z Théb sto volů, cenu za porážku ve válce. Do mladíka se bez ohledu na lví kůži a zásobu svalů dostatečnou pro dva, tři muže, nevybíravě naváželi, a tak je Héraklés poslal domů. Ovšem svázané, bez daní, bez uší a bez nosů. V Thébách z něj měli radost, což ovšem neplatilo o králi Ergínovi, jemuž výběrčí na Herkula žalovali, a kterému chybělo sto volů. Brzy po hrdinovi přitáhla k Thébám orchomenská armáda. Héraklés si to vzal osobně, v čele obránců Théb se do útočícího vojska pustil a dal jim řádně na frak. Ergínos musel vrátit všechno, co v Thébách kdy vybral, a navrch ještě jednou tolik. Není asi divu, že thébský král Kreón dal ze samého nadšení Héraklovi za ženu svoji dceru Megaru.
Héraklés žil spokojeně s Megarou v Thébách a pořídil si tři pěkné, zdravé synky. Jenže nad jeho spokojeností se málem zalkla Héra, které pořád ležel nemanželský synek Diův pěkně v žaludku. Na milého reka seslala zuřivé šílenství a nechala ho řádit. Héraklés ve své nadpřirozené zběsilosti zabil své tři syny i dvě děti Ífiklovi, jen jeho synovec Ioláos se zachránil útěkem. Teprve pak se Héraklovi vrátil zdravý rozum a s ním i vědomí, jak strašlivý zločin spáchal. Stejně jako všichni Řekové, když nevěděli kudy kam, i Héraklés se vypravil do Delf, aby dostal radu ve věštírně.
A tady začíná další kapitola jeho legendy, ta asi neznámější. Věštírna poradila žalem skoro zlomenému Héraklovi, že svůj zločin smyje, pokud vykoná deset úkolů pro krále Eurysthea (tady se projevila Diova přísaha a Héřiny intriky ohledně data narození). A tak se hrdina sebral a odešel do Argu, kde se usadil nedaleko Mykén.
Aby bylo jasné, proč Héraklés nad těmito deseti úkoly nijak zvláště neplesal, je ptřeba si uvědomit, že Eurystheus byl slaboch a posera, a nebýt Diova slibu, nikdy by si neudržel ani královský trůn. A protože v Hérakleovi viděl všechno, co chtěl být, záviděl mu a bál se ho, využíval Eurystheus každou příležitost, aby reka urazil nebo ponížil. Jediné, kdy prokázal odvahu, bylo vymýšlení úkolů pro hrdinu. A božské příbuzenstvo projevilo Hérakleovi překvapivou velkorysost a na úkoly ho vybavilo. Hermés daroval meč, Apollón luk a šípy, Héfaistós krunýř, Athéna roucho, Poseidón koňské spřežení a Zeus sám štít. Ale hrdina prý stejně raději spoléhal na svůj kyj, luk a šípy, lví kůži, a nejraději chodil pěšky.
První úkol, kterého se měl Héraklés zhostit, bylo zabití nemejského lva. Nic těžkého, řeklo by se, protože zabíjet lvy už uměl. Jenže tahle šelma byla dvakrát větší, než bylo obvyklé, a s neprorazitelnou kůží. Navíc vylidnil celé nemejské údolů, takže nikdo nevěděl, kde ho hledat. Héraklés ho stopoval dlouho, než ho našel. Potom začal na lva střílet z luku, což ovšem nepomohlo, protože šípy neprošly lví kůží. Když Héraklés natřel lva mečem, tak zbraň ohnul. Nakonec sáhl po osvědčeném kyji. Lev dostal šlupku do čenichu, že chvilku neviděl, a s bolestí utekl do své jeskyně. Héraklés zjistil, že lví doupě má dva východy, tak jeden zavalil a pro lva si došel. A protože už věděl, že zbraně mu tady moc nepomohou, skočil milému lvovi na hřbet, chytl ho kolem krku, a uškrtil. Úkol Hérakleovi zabral celý měsíc a prý ho stál jeden prst. A protože ani mrtvého lva nemohl Héraklés stáhnout, naložil si zdechlinu na záda a vydal se za králem. Eurysthea málem trefil šlak, když mu branou města prošel obrovský lev, a od té doby Héraklés do města nesměl. Úkoly mu předával hlasatel a Eurystheus si nechal udělat a do země zahrabat mosazný sud, kam se schovával, když měl Héraklés přijít pro další úkoly – a to hrdina ani nechodil do města!
Po nemejském lvu přišla na řadu lernská saň, Hydra. Hadí tělo s devíti hlavami, jedna z nich navíc nesmrtelná. Jedovatý dech. Tahle příšera z močálů opravdu nebyla žádný mazlíček, navíc měla ku pomoci obrovského kraba. Proto se i Héraklés rozhodl vzít si s sebou pomocníka, a to právě svého synovce Ioláa. Na radu Athény poškádlil hrdina Hydru zapálenými šípy, aby vylezla z močálu. Pak jí začal kyjem rozbíjet jednu po druhé hlavy, jenže, jak ví asi každý, Hydra byla fakt nezmar a za každou rozbitou hlavu vytlačila dvě nové. Navíc vylezl i její pomocník krab a snažil se Hérakleovi podrazit nohy. Tehdy Héraklés povolal Ioláa, ten zapálil les na jedné straně močálu a podával Hérakleovi klacky, aby mohl Hydře opalovat pahýly po hlavách – pak konečně nerostly nové. Nakonec Héraklés ukroutil i nesmrtelnou hlavu (kterou zakopal pod balvan), roztloukl kraba, a ve žluči Hydry si vylepšil šípy, které byly od té doby opravdu smrtonosné. Nicméně král Hérakleovi tenhle úkol neuznal, protože mu Ioláos podával hořící klacky.
Další úkol měl proti Héraklovi poštvat bohyni Artemis. Kdysi běhalo po světě pět laní s mosaznými kopýtky a zlatým parožím (ano, tyto laně měli paroží jako jelen), ale Artemis čtyři chytila a zapřáhla do svého vozu. Ta poslední v Kyreneii dupala po úrodě. Héraklés tušil podraz, tak se rozhodl chytit laň v pořádku. Neúnavně ji stopoval a štval, až ji úplně vyčerpal a chytil – trvalo mu to rok. Artemis se omluvil a vysvětlil, že za to vlastně může Eurystheus. Laň odnesl do Mykén.
Polapení živé laně se Eurystheovi tak zalíbilo, že ve svém dalším úkolu nechal Hérakla lovit Erymanthského kance – a rovnou živého. Kanec pustošil kraj a nikdo si s ním nevěděl rady, a tak Eurystheus spojil příjemné (trápení Hérakla) s užitečným (ochrana zemědělství vlastního království). (Cestou za kancem se Héraklés utkal se skupinou kentarů, které pobil, ale nešťastnou náhodou zranil šípem i svého přítele, kentaura Cheiróna. Ten byl ale nesmrtelný, a proto zůstával ve velkých bolestech, neschopen zemřít.) Héraklés bestii, která prý měla tesáky schopné zabíjet býky a štětiny tužší než broj, řevem zahnal do hlubokých závějí, kde se mu podařilo znehybněného kance spoutat řetězy. Podle úmluvy živého kance donesl do Mykén a navzdory zákazu ho shodil na tržišti. Hrůzou skoro bez sebe vzkazoval král, že když kance odvede, dostane lehčí úkol.
Nicméně než se Héraklés pustil do slibovaného lehčího úkolu, dal si od úkolů na nějakou chvilku pauzu, a připojil se k Iásonovi a ostatním Argonautům při jejich plavbě do Kolchidy. Na Argu se sešla opravdu vybraná společnost – Meleagros, Thésesus, Akastos, Kastór a Polydeukés, Orfeus, Péleus, Asklépios (ano, ten Asklépios) a mnoho dalších. Ale Héraklés se s nimi neplavil nijak dlouho, brzy ho jiné povinnosti odvedly od Argonautů. A tehdy Héraklés zachránil Prométhea – šípem sejmul orla, kterého jeho tatínek posílal klovat vzpurnému titánovi játra, a rozlomil řetězy, které Prométhea poutaly ke skále. Tak trochu tím nakrknul svého tatíka Dia – někdo tady musel umřít! Héraklés proto navrhl, aby Cheirón, trpící stále bolestmi z jedu Hydry po nešťastné ráně Hérakleovým šípem, dal svou nesmrtelnost Prométheovi. Tak se i stalo, Cheirón mohl konečně v klidu zesnout, a Prométheus (jelikož měl navěky být připoutaný ke skále) od těch dob nosil prsten a v něm kamínek z oné skály.
Nakonec se ale Héraklés vrátil do Mykén a vyzvedl si další příkazy. Eurystheus nekecal, opravdu se jednalo o úkol, který nebyl ani zdaleka tak nebezpečný, jako ostatní. Jenže trochu zaváněl. Trochu hodně. Král Augeiás (Augiáš) měl největší stáda dobytka na celém světě. A protože bohové jeho dobytek požehnali, že netrpěl žádnou nemocí a byl plodný, odpovídala tomu i péče. Stáje, chlévy, ohrady i přilehlá pole – to všechno bylo zakryté vrstvami mnohaletého hnoje. Eurystheus si hýčkal představu, jak se slavný hrdina s lopatou v ruce potýká s tunami voňavého nadělení, kterého je navíc den ode dne víc, a spokojeností se úplně tetelil. Héraklés sice zaskřípal zuby, když viděl, co si na něj podlý král připravil, ale obhlédl situaci, a pak prohlásil, že za desetinu stád sfoukne všechny ty sr… uklidit do večera. Augiáš se mu vysmál, ale souhlasil, že jestli Héraklés vyklidí chlévy do večera, je desetina stád jeho. Rek se pustil do práce. Tu odvalil balvan, to rozrazil skalku, onde ryl chvíli do země, dokonce udělal dvě díry do ohrad pastvin. A nakonec změnil tok dvou přilehlých řek – Alfeios a Péneios – a jejich prudy prohnal přes ohrady, stáje, chlévy i pole kolem. A do večera bylo čisto nejen všude kolem, ale dokonce i dobytek byl najednou čistý, jako snad nikdy. Tehdy se začal Augiáš vymlouvat, že úkol zadal Hérakleovi Eurystheus, a že mu vlastně žádnou desetinu stád neslíbil, a když Hérakla při soudu podpořil jeho vlastní syn, Augiáš je vyhnal s holým zadkem oba. A jakoby to nestačilo, Eurystheus odmítl Hérakleovi úkol uznat, protože se prý nechal najmour Augiášem za odměnu.
Nad stymfálskou bažinou žilo hejnu ptáků, zasvěcených Áreovi. Byli velcí asi jako jeřáb, ale měli mosazné zobáky, pařáty a peří. Z celé bažiny udělali pustinu, protože jejich trus byl jedovatý, a zabíjel porost, a vystřelovaným mosazným peřím zabíjeli lidi i zvířata. Vyhnat ptáky z bažiny byl další Héraklův úkol. Těžší, než by se zdálo, protože v bažině se nemohl pohybovat ani pěší člověk, ani člun. Nakonec pomohla Pallas Athéna (aby pozlobila Área) – dala Hérakleovi kovová chrastítka (případně řehtačku), hrdina vylezl na horu na okraji mokřadu a napáchal tak strašlivý randál, že se ptáci zastavili až nad Černým Mořem (kde se potkali s Argonauty, ale to už patří jinam).
Poseidón daroval krétskému králi Mínóovi býka, aby ho mohl Poseidónovi obětovat. Mínós podváděl a obětoval jiného býka. Poseidón nechal býka zdivočet. A protože to samozřejmě nebyl bý ledajaký, ale obrovské a silné zvíře s ostrými rohy, nikdo si s ním neuměl poradit. Volně ničil vše na ostrově, a zabíjel lidi. Eurystheus na něj poslal Héraklea. Po dlouhém zápase hrdina chytil býka za rohy a skláněl mu hlavu, dokud býk nezkrotl a nedal se odvést do Mykén. Eurystheus býka nejdřív daroval Héře, pak ho ale v záchvatu samolibosti pustil na svobodu. Když se později býk vrátil ke starým způsobům a řádil až někde u Athén, narazil ke své smůle na Thésea.
I další Hérakléův úkol se týkal neobvyklých zvířat, tentokrát koní. Ne obyčejných koní, ale koní krále Diomédese thráckého. Koně to sice byli nejrychlejší ze všech koní, ale král je měl ve stáji řetězem připoutané k bronzovému žlabu a krmil je lidským masem. Héraklés hladce přemohl čeledíny ve stáji a koně odvedl, a když je zahnal k moři, nechal svého přítel Abdéra, aby je hlídal, zatímco sám šel čelit Diomédesově armádě. Héraklés nad armádou zvítězil, jenže lidožraví koně mezitím zvítězili nad jeho přítelem a sežrali ho. Sklíčený Héraklés dovedl koňské potvory do Mykén, kde se na ně vystrašený Eurystheus sotva podíval a hned je pustil na svobodu. Bez péče a stájí našli lidožraví koně rychle smrt pod drápy a zuby šelem.
Královna Amazonek Hippolyta dostala od Área zlatý pás. O něm se doslechla dcera krále Eurysthea a samozřejmě po něm zatoužila. A tak byla na světě další úkol pro Hérakla. Rek sebral oddíl přátel a vydal se pro pás. Měl výborné načasování, protože dorazil do země krále Lyka právě včas, aby zastavil a odrazil útok divokých Bebryků. Získal si tím vděk a slávu, a Hippolyta sama mu chtěla dát svůj pás dobrovolně, jenže právě tehdy Héra usoudila, že už o sobě nedala dlouho vědět, a trochu si zapletichařila. Roznesla se fáma, že Héraklés chce královnu bojovnic zabít a zneuctít (případně opačně?) a tak Amazonky, které to spolkly i s navijákem, na Hérakla zaútočily. Spousta jich pomřela a spousta skončila v zajetí (i budoucí manželka Thésea, Antiopa). Héraklés donesl pás do Mykén a Eurystheus ho daroval chrámu Héry.
1/2