Poslechněte si příběh obyčejného muže, který se stal legendou.

Spartakus:

Narodil se jako Thrák, a jako mladík se stal žoldnéřem, který si vydělával svým mečem. Později Spartakus vstoupil do řad legií veliké Říše Římské a bojoval za Impérium. Ale nevydrželo to dlouho a horkokrevný mladík z legie dezertoval. Protože ale legie dezertéry neměla moc v lásce, byl skrývající se Spartakus brzy dopaden, a protože dezercí pozbyl všech svých práv, byl prodán do otroctví.
Síla a zručnost Spartakovi zajistily místo ve škole gladiátorů blízko Capuay, kterou vedl Gnaeus Cornelius Lentulus Batiatus. Neklidný duch Spartakův vedl k naplánování útěku spolu s ostatními gladiátory. Plán však byl zrazen a útěk zmařen, ale Spartakovi s téměř osmdesáti dalšími gladiátory se podařilo zmocnit kuchyní, kde se vyzbrojili kuchyňským náčiní. A i s touto chabou výstrojí se podařilo gladiátorům probít z obklíčení, zmocnit se několika vozů skutečné výzbroje – zbrojí a zbraní – a následně porazit i menší vojenský oddíl, který byl vyslán, aby je dopadl. Mnohem lépe vyzbrojeni stáhli se uprchlí otroci na obranyschopnou pozici na hoře Vesuvu.
Spolu se dvěma dalšími otroky – byli jimi Galové Crixus a Oenomaus - byl Spartakus zvolen za vůdce uprchlíků. Naverbovali do svých řad mnoho a mnoho dalších otroků a chudých rolníků, a spolu s nimi zahájili rebélii, známou jako Třetí válka s otroky.
Pro Římany se zprvu nejdenalo ani tak o válku, jako spíše o policejní akci. Vojsko pod vedením praetora jménem Gaius Claudius Claber obklíčilo tábor otroků na Vesuvu. Jejich plán byl jednoduchý – vyhladovět nepřítele a tak ho donutit ke kapitulaci. Jenže Spartakem vedení otroci sešplhali po příkrých útesech pomocí lan a napadli tábor Římanů – kteří se ani nenamáhali s opevněním – zezadu. Spartakovi muži pobili většinu nepřátel.
O nic lépe se nevedlo ani druhé expedici, kterou otrocké vojsko nejen porazilo, ale téměř se jim podařilo zajmout i velícího praetora, a hlavně se dokázali zmocnit množství vojenského vybavení. Vojska praetorů byly poraženy díky neobvyklé taktice otroků, a využití terénu. Otroci získali mnoho nových rekrutů, které mohli dobře vyzbrojit, a oblast, ve které drancovali, se výrazně zvětšila. Porážkou praetorů poplašený Řím vyslal dvě senátní legie, pod vedením Lucia Gellia Publicola a Gnaea Cornelia Lentula Clodiana. Ty zaznamenaly zpočátku úspěch. Blízko hory Gargana porazily legie téměř 30 000 otroků pod vedením Crixe. Ale následně byly sami poraženy a zničeny hlavními silami otroků pod vedením Spartaka.
To už bylo na senát příliš. Nejbohatší muž Říma, Marcus Licinius Crassus, se jako jediný dobrovolně přihlásil vest proti obávanému vůdci otroků boj. Senát mu ochotně předal velení nad ukončením povstání a dal mu na povel celých osm legií zkušených, dobře vycvičených vojáků – bezmála 50 000 legionářů.
S touto armádou Crassus zatlačil Spartaka a jeho síly na jih Itálie, k Rhegiu. Římskému generálovi se podařilo překazit pokusy otroků o útěk na Sicilíi, i na získání posil odtamtud, a zahájil obléhání jejich pozic.
Tehdy se ze Španělska vrátily Pompejské legie a byly senátem vyslány, aby pomohly v porážce otroků. Crassus se obával, že ho tato pomoc bude stát zásluhy, a rozhodl se povstání ukončit před jejich příchodem. Spartakus se neúspěšně pokusil s římským vojevůdcem vyjednávat, a část jeho mužů se po selhání vyjednávání pokusila uprchnout na západ. Uprchlíci však byli nemilosrdně pronásledováni a pobiti nebo zajati.
Tehdy byl zlomen duch a morálka Spartakova vojska. Otroci v malých skupinkách zkoušeli uprchnout, nebo se v sebevražedných útocích vrhali na legionáře. Nakonec Spartakus zavelel k poslednímu odporu, k poslední bitvě, ke které došlo na pravém břehu řeky Sele. Celé své zbylé síly vrhl Spartakus do zoufalého boje s legiemi. A byl na hlavu poražen, s naprostou většinou svých mužů pobitých přímo na bitevním poli. Šest tisíc přeživších povstalců bylo ukřižováno podél cesty z Říma do Capua.
Osud samotného Spartaka, vůdce povstání, je sporný. Jeho tělo se prý nikdy nenašlo, ale s největší pravděpodobností zemřel se svými muži v bitvě. Nebo možná skončil jako jeden z ukřižovaných, bezejmený a nepoznaný vítěznými Římany.

Ačkoliv jsou sporné jeho motivy a skutečné pohnutky, stejně jako cíle celé rebelie, stal se Spartakus symbolem boje za svobodu, boje proti útlaku a otroctví, boje proti daleko větší síle a moci za věci, pro které stojí za to zemřít.

Něco málo letopočtů:
109 před K. – Spartakus se narodil
73 před K. – Spartakus a jeho spojenci uprchli ze školy otroků
71 před K. – Poslední bitva, ve které Spartakus nejspíš padl

Tak s omluvou (a výmluvou) na totální nedostatek času dnes jedna krátká ruská - patří k těm známějším - na téma, které už tu bylo také nakousnuto:

Píseň o Olegovi:

Mocnému knížeti Olegovi dvorní věštěc a čaroděj předpověděl smrt. A aby to nebylo málo, prorokoval mu, že "...zahyneš vinou koně, na kterém jezdíš, a jterého miluješ."
Jistě, stejně jako většina jiných v podobném případě, rozhodl se i Oleg proti věštbě něco udělat. Nebyl zlý a krutý, a tak místo, aby milého koně prostě zabil, a měl věštbu z krku, poslal koně pryč. O pár let později se dozvěděl, že kůň pošel. A i když ho dlouho neviděl, chtěl se s ním Oleg rozloučit - přeci už mu kůň nemohl uškodit, když byl mrtvý, ne? Jenže na rozdíl od filmů s Terminátorem nás legendy učí, že svůj osud nezměníme, ať budeme dělat cokoliv, a věštba si dojde naplnění, i kdyby na chleba nebylo.
A tak, zatímco se Oleg (pravda, trochu posměšně) loučil s kostmi svého koně, vyplazila se z prázdné koňské lebky zmije, knížete uštkla, a otrávený kníže onemocněl a skonal. Bezesporu vinou svého koně, že?

Jedním z mýtických stvoření, která se vyskytují ve folkloru více národů po celém světě, je:

Hromový pták:

Podle legend kandského kmene Nutka se mu říká Tootooch. Je posledním ze čtyř hromových ptáků, které obelstil a utopil ve velrybu přeměněný bůh Quawteath. Tato legenda má nejspíš co do činění s faktem, že bouře přicházejí nejčastěji ze severu. Quawteath chtěl indiány ušetřit před hněvem hromových ptáků, a protože nejčastěji lovili velryby, proměnil se v jednu z nich. Poté počkal, až do něj hromový pták zasekně drápy dostatečně hluboko, a potopil se.
Indiáni z kmene Quillayute zase vypráví, že kdysi, když kosatky ještě žily ve sladké vodě, byly právě ony úhlavními nepřáteli hromových ptáků. Po jejich strašlivých střetnutích zůstávaly vyvrácené stromy, zem i hory se otřásaly a obloha duněla neustávajícím hromem, a nakonec kosatky uprchly do moře, aby se hromovým ptákům schovaly.
Jak jejich jméno napovídá, hromoví ptáci jsou nositeli bouří. Jsou to obrovští dravci, kterí na zádech mohou nést celá jezera vody - a když ji zvrhnou, přichází déšť. Mají dvě hlavy, kterým z očí srší blesky. A tlukot jejich křídel je hromobitím. Některé kmeny věří, že hromový pták je částí Velkého ducha, samotného tvůrce země, moře i oblohy. Podle legend je jeho hnízdem jeskyně vysoko v horách, a pokud je někdo dostatečně pošetilý, aby se pokusil hromového ptáka vyrušit u něj doma, svrhává na něj mocné stvoření obrovské balvany a kusy ledu a sněhové laviny.
Hromopták je rozšířen od Kanady po Mexiko, a i mnohé jiné národy,například v Africe, Asii, i Austrálii, mají podobné legendy o hromoptácích, hromových ptácích, bouřných ptácích a podobně...

FOSSY: A ponaučení: Je jedno, jakých dosahuješ kvalit, ale když nemáš za sebou "strýčka", nemůže to s tebou dopadnout dobře.

Tak, tady máte dalšího slavného a mocného Řeka, dalšího se slavným životem a tragickým koncem.

Ajax Veliký:

Říká se, že byl obdařen postavou obří a sošnou, silou, které se jen málokdo vyrovnal, a která se v jeho případě snoubila s jasným rozumem a myslí ve věcech války neobvykle hbitou. Jako chlapec byl – stejně jako většina hrdinů antického Řecka – cvičen kentaurem, dokonce po boku jiného reka snad ještě slavnějšího jména, Achilea. A stejně jako jeho přítel z dětství se účastnil největší z tehdejších válek, války Trojské. Tehdy byl Ajax již králem Salamisu, a proto byl jedním z vůdců Řeků, obléhajících nedobytné město.
Říká se, že Ajax byl mezi muži druhým hned po Achileovi co se síly, bojové zručnosti a odvahy týká, a rozumem, a dovednostmi taktiky i strategie se mohl měřit se samotným Odyseem. Do boje kráčel Ajax s mocným štítem ze sedmi kravských kůží a bronzu, a také s kopím, kterým nikdo jiný nemohl vládnout. Často také bojoval bok po boku se svým bratrem, Teucerem, nad jiné zručným lučištníkem.
Je s podivem, že jako jeden z mála klíčových hrdinů, kteří se Trojské války účastnili na obou stranách, právě Ajax neměl jako jediný přízeň žádného z olympských bohů. Tento veliký hrdina, který je však často opomíjen a přehlížen, se dvakrát osobně utkal s Hektorem, největším hrdinou Tróje. Obě střetnutí se odehrála v době, kdy byl Achileus rozhádán s Agamemnonem a neúčastnil se bojů. Poprvé se jednalo o souboj muže proti muži. Ajax a Hektor spolu bojovali celý den, a i když Ajax hned zpočátku Hektora zranil a srazil k zemi, nakonec byl souboj ukončen jako nerozhodný. Tehdy daroval král Ajax Hektorovi skvostný pás, a Hektor daroval svému nepříteli svůj meč. Podruhé se spolu střetli tito dva rekové při útoku, který Hektor vedl na řecké lodě, aby využil Achileovi nepřítomnosti. Král Ajax se svým štítem a kopím skákal prý z lodě na loď a téměř sám odrazil trojskou armádu poté, co Hektora strazil k zemi obrovským balvanem. Ale tehdy zasáhl Apolón, vdechl novou sílu svému chráněnci Hektorovi, a ten poté dokázal Ajaxe odzbrojit a donutit k ústupu.
Když Hektor později v souboji zabil Patroklea v domnění, že se jedná o Achilea, byl to právě Ajax, kdo spolu s Menelaem zahnal trójany a sebral jim Patrokleovo tělo – i když už nestačili zachránit Achileovu zbroj.
Ajax dokázal projít celou válkou bez zranění, které by stálo za zmínku.
Posledním z jeho hrdinských činů byl ten, kdy po smrti Achilea vedl svůj válečný vůz spolu s Odyseem, aby zachránil tělo padlého hrdiny. Achilea zabil šípem Paris (s asistencí Apolóna). Oba králové bojovali ze všech sil a nakonec se jim podařilo zahnat trójany a Achileovo tělo získat, aby jej mohli pohřbít vedle jeho přítele Patroklea. Tehdy však vypukl mezi oběma hrdinnými králi spor o Achileovu zbroj, kovanou samotným Héfaistem na hoře Olympu.
Dlouho trvala tato pře, kdy rada řeckých králů zvažovala zásluhy obou soupeřících – Ajaxe a Odysea. Nakonec však rada vůdců rozhodla ve prospěch Odysea. Ajax tak byl poprvé poražen, a tato porážka mu přinesla veliké zoufalství a smutek, ale také vztek. V obavě o svého chráněnce prý tehdy zasáhla sama Pallas Athéna. Seslala na Ajaxe šílenství, a když se král rozhodl pomstít to, co cítil jako křivdu a zneuznání svých zásluh ve válce, zastřela jeho zrak.
Nebohý Ajax tak v domnění, že bojuje s králi a hrdiny, včetně Odysea, kterým se cítil podveden a oklamán, a Agamemnóna, který nespravědlivě rozhodl jeho při, zmasakroval stádo ovcí. Když se pak chrabrému hrdinovi vrátil zdravý rozum, zjistil, že stojí pokryt krví a cáry masa uprostřed rozsekaných ovcí. Ajax si uvědomil, co udělal, a tehdy se rozhodl, že raději zemře vlastní rukou, než by žil dál život v hanbě, kterou na sebe uvrhl.
Život krále Ajaxe skončil, když nalehl na meč, který dostal darem od Hektora při jejich prvním souboji. A ani po své smrti neodpustil svým bývalým druhům a přátelům, zejména Odyseovi.

A teď tu pro vás mám kanadskou lochnesku:

Ogopogo:

Existuje celá řada mořských a jezerních potvor, o kterých existuje bezpočet příběhů a legend. Nejznámější je právě skotská Nessie. Ale dnes bych se podíval na jinou, skoro stejně populární, i když daleko méně známou – Ogopogo.
Indiánská legenda (lidu Salish) vypráví o muži, který ze závisti, nebo snad ze žárlivosti, zavraždil respektovaného místního stařešinu známého jako „Starý Kan-He-Kan“ a to právě u jezera Okanagan. Indiánští bohové vraha za trest proměnili ve vodního hada, v nestvůru odsouzenou navždy žít na místě svého zločinu. Indiáni tehdy přejmenovali jezero a obludě dali jméno „N´ha-A-Itk“. Po mnoha a mnoha letech se jméno, které může znamenat posvátného tvora, vodního boha nebo vodního démona, změnilo podle slov jedné veselé písně (kde se mimo jiné zpívá, že jeho matkou byla škvořice a jeho otcem velryba) na Ogopogo.
První spatření Ogopogo bílým člověkem (přinejmenším takovým, o kterém je nějaký záznam), je datováno do roku 1870 a připisuje se paní Allison. Ovšem vypráví se také příběh o Johnu MacDougalovi z roku 1860, který přes jezero plavíval koně. Vždycky dával nějaké malé zvíře jako oběť pro Ogopogo, aby si zajistil bezpečnou cestu. Jednoho dne ale zapoměl. Jel ve své kanoi, za kterou měl uvázány koně, když tu jeho zvířata začala jedno po druhém mizet pod hladinu jezera. MacDougal rychle vytáhl nůž, odřízl provaz, na kterém vedl koně, a – podle svého přesvědčení s rozlícenou obludou za zády – pádloval urychleně do bezpečí (je samozřejmě otázkou, zda by sytý Ogopogo poté, co sežral několik koní, vůbec stál o dezert).
Každopádně by měl být Ogopogo nejspíš podobný mořskému hadu, podle kryptozooloků by se mohlo jednat i o basilosaura, a jeho délka je uváděna mezi šesti a patnácti metry. V okolí jezera Okanagan je velmi populární, možná i proto, že případy, kdy byl spatřen, se počítají na desítky, možná i stovky, a někdy se jednalo o desítky svědků naráz. Někdy byl viděn blíže ke břehu, někdy dále, někdy lidé dokonce viděli obludy dvě.
Nicméně – stejně jako u skotské sestřenky Nessie – neexistuje důkaz o tom, že by Ogopogo byl skutečný. Fotografie a videozáznamy jsou rozmazané, nekvalitní a neprůkazné (možná to je Ogopogo, navždycky pykající za hřích vraždy, možná je to kláda ve vodě). A jako obvykle, nic z toho nevadí a legenda žije a vzkvétá dál :)

Omlouvám se, v nedostatku času zase jen jedna krátká, tentokrát z Orientu: Zabiják démonů

Tato legenda je také jednou z těch, které přináší optimismus a naději lidem v boji proti silám temnoty. Vypráví o oddaném, ale ne úplně chytrém studentovi medicíny v Číně jménem Zhongkui (u Japonců Shoki), který neuspěl u zkoušek. Toto selhání způsobilo nešťastnému studentovi takové zoufalství a černou beznaděj, že spáchal sebevraždu. Když se o tomto činu neslýchané oddanosti cíli doslechl císař Xuanzong (u Japonců Genso), přiřkl nebožákovi titul lékaře posmrtně (jiná verze však vypráví, že císař sám onemocněl, a tehdy se mu ve snu zjevil duch Zhongkui a v hrozném boji porazil démona, který otrávil císaře a způsobil jeho chorobu, a císař přiřkl čestný titul duchovi za odměnu). Duch, nyní s čestným titulem Doktor ze Zhongnanshanu (u Japonců Shunanzan-no-Shinshi), z vděčnosti přislíbil, že bude říši chránit před démony a zlými duchy. A tak se i stalo a Zhongkui (Shoki) se stal součástí panteonu. Svátek tohoto bůžka, který se přestěhoval v šestém nebo sedmém století z Číny do Japonska (respektive rozšířil se), je pátého dne pátého měsíce, kdy je zlých duchů nejvíc. Tehdy jsou všude vyvěšovány jeho podobizny, které mají chránit domy i jejich obyvatele. Kdysi býval tento Zabiják démonů jedním z nejčastěji zobrazovaných a zpodobňovaných malých bohů – s divokým plnovousem, přísným, rozlobeným nebo zuřivým obličejem, v klobouku a vždy s mečem (pravda, různého tvaru, délky a velikosti, ale nepostradatelným). Dnes už je prakticky zapomenut, i když třeba v japonském Kyotu jeho symboly stále zdobí některé střechy, aby obyvatele chránila síla démonobijce proti zlu a neštěstí.

MARA_JADE: Pravda, nemám Charváta tak dobře načteného (matně se mi něco vybavuje...). Napravím. Jako že kdyby tvrdil, že to bylo typově podobné božstvo, tak s tím nemám nejmenší problém, ale ta identičnost se mi už zdá jako hodně odvážné tvrzení... (Skoro jako somári ze Sumeru.;)) Ale pokud by něco fakt zajímavého našel... Docela jsi mne navnadila. ;)