Dýka v srdci:

Vypráví se stará a pochmurní pověst, jejímž nechtěným hrdinou jest Jakub Václav hrabě Vratislav z Mitrovic. Podle pověsti byl prvním svého rodu, který byl pochován do nádherně zdobené rodinné hrobky ve svatojakubském kostele pražském, nedaleko proslulého Ungeltu.
A tehdy přichází na řadu pochmurná a smutná část příběhu. Hrabě totiž ve skutečnosti nezemřel, ovšem jeho hluboké mdloby zmátly i nejučenější z lékařů. Později, již pochován v hrobce, přišel nebohý šlechtic k sobě, a záhy zjistil, jaký strašlivý osud jej potkal. Podařilo se mu sice vylámat z rakve, ale na kamenné stěny hrobky již bušil marně a stejně marné bylo i jeho volání o pomoc. Nakonec zaživa pohřbený nešťastník zemřel skutečně, vyčerpán, bez jídla, bez vody a se srdcem přetékajícím hrůzou z toho, co jej potkalo.
Na celou neblahou událost se přišlo zanedlouho, když byl do hrobky ukládán další člen rodu, a když bylo tělo nebohého hraběte nalezeno, kterak sedí nešťastně v koutě hrobky se svěšenou hlavou a strachem ve strhaných rysech.
Od těch dob byl každý nebožtík rodu před pohřbením do rodinné hrobky proboden a pochován s dýkou zaraženou do srdce, aby již nikdy nemusel nikdo zakusit tak těžké a strašlivé chvíle, jako zaživa pohřbený Jakub Václav...

Tak, opět jeden z méně známých řeckých mýtů, který vysvětluje spoustu věcí :)))

O splašeném slunci:

Kdysi dávno žil jeden malý chlapec jménem Faethón. Nebyl to ale úplně obyčejný chlapec, to bychom o něm nevyprávěli tenhle příběh. Jeho otcem byl bůh, nikdo menší, než sám vozataj slunečního vozu, zářivý Hélios.
Když Faethón vyrostl v krásného a zdravého jinochu, vrátil se jednou domů celý nešťastný. Ostatní chlapci se mu vysmáli, že je pyšný a mluvka k tomu, když jim řekl, kdo je jeho otec. Na radu své matky se Faethón rozhodl, že zajde navštívit svého otce, aby mohl dokázat, že je skutečně Héliovým synem. Podle rady se vydal na východ, dokud se mu do cesty nepostavila obrovská, vysokánská skála. Vyšplhal se až na ní, a tam našel jasný palác svého otce, kde sluneční bůh přes noc odpočíval.
Hélios měl z chlapcovi návštěvi opravdu velkou radost. Aby jinocha odškodnil, slíbil, že mu splní jakékoliv přání. Faethón dlouho neváhal. Chtěl mít vzpomínku, jakou nemá nikdo jiný z lidí, a vyprosil si, aby mohl jeden den vést otcovo spřežení oblohou.
Hélios souhlasil. Koně měl dobře vycvičené, cestu oblohou znali zpaměti, vůz se bude držet vyjetých kolejí, a Faethón se musí jen vyvarovat, aby spřežení zbytečně nepoháněl.
A tak zrána vyjel Faethón, naplněn nesmírnou radostí, na oblohu. Jenže jak se ukázalo, koně brzy poznali, že jejich otěže nedrží dobře známá, pevná ruka Héliova, ale jiná, nejistá, a mnohem slabší. Polekali se toho nezvyklého vedení tak, že se splašili. Spřežení vyrazilo divoce oblohou, mimo vyjetou trasu. Přiblížilo se Zemi a tehdy Faethóna při pohledu na hory, jezera, moře, pole i města dole přemohla obrovská závrať. Otěže mu vyklouzly z ochablých prstů a sluneční vůz už neřídilo vůbec nic.
Brzy se planoucí spřežení přihnalo příliš blízko k Zemi. Stromy i obilí hořely, celé lány země se měnily mžikem ve vyprahlou pustinu. Nejvice se vůz k Zemi přiblížil nad Afrikou, kde se obrovské rozlohy kdysi úrodné půdy proměnily v písečné pouště a pleť celých národů sežehnuta zčernala.
Sama spálená Země úpěnlivě prosila Dia, aby ukončil to utrpení a zastavil příšerný žár. Zeus nakonec vyslyšel její prosby a jediným bleskem srazil mladého Faethóna z vozu. Tehdy se koně utrhli od oje a divoká cesta splašeného slunce skončila.
Mrtvý Faethón spadl na zem, kde jeho tělo omyly a pohřbily najády, vodní víly. Hélios truchlil pro svého syna a uprostřed bílého dne se slunce na obloze skrylo.
Dlouhou dobu hledaly žalem zlomená matka a sestry Fathónovo tělo. Když nakonec nalezly jeho hrob, propukly v tak usedavý pláč, že se jich zželelo samým bohům. Sestry nešťastného mladíka se změnily ve stromy, a míza, tryskající z ran, když se je jejich matka snažila, než se změnila sama, před tímto osudem uchránit, ztuhla na slunci v jantar. Byly to první olše, a právě proto, že stále truchlí pro svého bratra vypadají tak smutně. Ale i Hélios neustále truchlí, a večer co večer, když se ukládá k odpočinku, kanou na Zemi jeho slzy. A těm začali lidé říkat rosa...

Co se chobotnic týče, docela jsme se s Alexandrou nasmáli při pohledu na model korejského souostroví Dokdo (Liancourt Rocks) který pyšně inzeruje dva stálé obyvatele: Lovce chobotnic a jeho ženu. (A čtyřicet pohraničníků číhajících na zlé japonské imperialisty, ale ti jsou tam jen v základně na turnusy.) Jen si nejsem jist, zda to je spíš námět na hentai, nebo na něco ve stylu Stínu nad Innsmouthem... ;)

KID_MCHUTT: Co se týče tradičních japonských maleb, tak se zdá, že nic... Jediné pochybné ženštiny na malbě se sumci jsou prostitutky, co si na ně stěžují u boha Kašimy za zbourání vykřičené čtvrti v Yošiwaře.

Během hledání jsem mimochodem potkal i takové klenoty, jako svitek, na němž Raidžin, bůh hromu, sere bubny (na hlavu boha rybářství, asi aby ho probudil?): http://2.bp.blogspot.com/-8uIM_J-ioik/TZy-24uVLrI/AAAAAAAACI4/1uyZx2vW9LQ/s1600/2.-+Namazu+y+el+kaname-ishi+rock.jpg
Ale jinak nic, historie preferuje chobotnice.
Hledat, natož postovat zde nějakou modernu až fotografii se mi ani moc nechce, ať si sumci souloží s kým a čím chtějí, dokud mne tím neruší. Já je radši peču. ;)

FOSSY: Řezník s ohnivou sekerou je jeden z mých nejoblíbenějších. Ale asi nejraději mám mrtvého hráče a žebrajícího kostlivce.
Mezi oblíbené (a více provařené) samozřejmě patří i bezhlavý templář a bezhlavý purkmistr.

Ostatně můj úvodník do pražských mýtů a vlastně nejen do nich byla Hurvínkova strašidýlka.

A ještě do třetice dnes ke staroměstským strašidlům, tentokrát to bude:

Řezník s ohnivou sekyrou:

Podle záznamů i pověstí parřil cech pražských řezníků k těm nejodvážnějším ve městě, a nejednous e zapsal do historie svými chrabrými činy v době potřeby. Dokonce hned dvakrát zachránili pražští řeznící před vypleněním kostel sv. Jakuba – jednou před husity, podruhé při vpádu pasovských.
A právě s touto druhou událostí pověst spojuje další pražské strašidlo. Řeznický tovaryš Tomáš jako jediný nebyl s řeznickým cechem venku v boji. Byl totiž u své milé. A i když chtěl vyrazit do ulic a bojovat po boku ostatních, dívka ho nepustila. Nakonec boje prošvihl úplně. A nesplněná povinnost Tomáše trápí natolik, že za se zjevuje po nocích v okolí kostela sv. Jakuba, vyzbrojen děsivou ohnivou sekyrou, a vrhá se na kždého, kdo se ke kostelu přiblíží s jen trochu nečestným úmyslem...

A další pražské zastavení bude v Karlově ulici, ve které pro změnu straší

Ohnivý muž:

Pověst vypráví, že v Karlove ulici bydlil starý, a nade vše lakomý lichvář. Bylo mu jedno, kdo si u něj peníze půjčuje, i jestli půjčuje pravé, nebo falečšné, hlavně když svůj vysoký úrok dostal zpátky. Skrblil i sám na sobě, a chodil v roztrhaném, starém oblečení, jako drak si syslil svůj poklad, který těšil jen a jen jeho samotného.
Jednoho dne vypukl v domě vedle lichvářova požár. Všichni lidé se seběhli a pomáhali hasit, zachraňovali sousedy i jejich nuzný majetek, nedbali na popáleniny, a ze všech sil se snažili oheň zdolat. Oheň nakonec přeskočil i na dům lichváře. Ten se vypotácel ven hlavními dveřmi, na zádech obrovský, těžký pytel. Nic nedbal volání sousedů, ani jejich nářku a proseb, jen se vlekl s přetěžkým nákladem k řece. Až se nakonec lidem ztratil z dohledu. Požár byl nakonec uhašen a život se pomalu vracel do starých kolejí. Jeden ze sousedů zašel za lichvářem, aby si půjčil peníze na nový dům. Jenže lichvář doma nebyl. Ani když u něj vylomili dveře, nenašli.
O něco později se lichvář objevil v noci na ulici, stále se svým těžkým pytlem, sténal a prohýbal se pod jeho vahou, a škemral po kolemjdoucích, aby mu ho pomohli alespoň chvilku nést. Dlouho si ho lidé nevšímali, protože už ho měli dost za to, jak se při požáru zachoval. Až jeden mladík se nad ním slitoval, a přišel k němu, že mu tedy s pytlem pomůže.
Jenže v ten okamžik vzplál starý lichvář plamenem a v mžiku se změnil v ohnivého kostlivce. Z očních důlků mu šlehaly plameny, stejně jako ze všech žhnoucích kostí, a šířil se od něj pekelný žár. Ochotný mladík se zalekl a utekl. A od té doby viděli ohnivého muže v Karlově ulici mnohokrát. Říká se, že je poslem zlých zpráv, protože vždy během následujících několika dní vypukne na Starém Městě požár, nebo se Vlatava rozlobí a vyleje z břehů. A také se říká, že ohnivého muže vysvobodí až odvážlivec, který mu pytel s penězi z lichvy odnese od kamenného mostu Karlovou ulicí až na staroměstský Ryneček.

Zůstaňme ještě na chvíli v Praze – její pověsti a strašidla si to jistojistě zaslouží. Dnes vás vezmu na návštěvu

Domu u Zlaté studně:

Bývalo dobrým zvykem, že se studně hloubily přímo ve sklepeních domů. Dům, o kterém je řeč, dostal podle své studny jméno: O pašijích voda ve studni zezlátla. Ven nosili vědra třpytivé, blýskavé vody, která vypadal, že je plná malinkých zlaťáků. Lidé se chodili zvědavě dívat i dolů do studně, a tak samozřejmě netrvalo dlouho, a zvědavá služka to s díváním přehnala a po hlavě zahučele přes roubení dolů. Po dlouhém hledání ji ze studny vylovili a studnu, to dá rozum, museli vyčistit. A právě při čištění se z roubení uvolnil kámen, a z tajné skrýše se začalo sypat zlato – ukrytý poklad. Duch služky začal v domě strašit majitele, který na její smrti zbohatl, a všude chodil zmáčený a zamračený, a dům opustil až ve chvíli, kdy se v něm objevila nová strašidla – bezhlavý rytíř (jeden z mnoha), i s bezhlavou manželkou.
V té době se do domu, mezi ševce a sedláře, nastěhoval caletkář. Jeho sladkosti byly široko daleko vyhlášené, a jednoho dne se rozhodl krom ryb a ptáčků a dalších marcipánových pokroutek vyrábět i bezhlavého rytíře s jeho ženou, kteří podle místních strašili v domě. Jenže bezhlavé figurky nešly na odbyt, a tak jim caletkář vyrobil hlavy. Netrvalo dlouho, a musel pracovat dlouho do noci, aby uspokojil poptávku. A když jednou takhle zase do noci připravoval svoje sladké zboží, objevili se mu o půlnoci za zády i duchové rytíře s manželkou. Vynadal pak rytíř vyděšenému caletkáři, že jejich hlavy neodpovídají skutečnosti, a že se mu to pranic nelíbí, a nařídil mu, že než skončí hodina duchů, musí vyrobit hlavy nové, odpovídající skutečnosti. Byť se caletkář třásl a chvěl strachy, hlavy, se kterými byli duchové spokojeni, vyrobit stihl. Duchové chtěli původně caletkáře postrašit a potrestat za jeho opovážlivost, ale když jim hlavy tak pěkně opravil, vypověděli mu o své smrti – kterak se, dávno tomu, vraceli z daleké Hispánie, a kterak právě v tomto domě přenocovali. Majitel domu, lakotný a bezbožný člověk, pro jejich peníze oba zavraždil, hlavy jim ve spaní uřízl a do Vlatvy hodil. Aby klidu došli, je třeba jejich kosti ze sklepa vynést a řádně pohřbít. Druhého dne se caletkář domníval, že měl jen z přemíry práce špatné sny, ale v kuchyni našel zničené staré hlavy figurek, a figurky s hlavami novými, a seznal, že k strašidelnému setkání doopravdy došlo. Hned se vydal do sklepa, a když vedle roubení studny kopal, kosti rytíře i jeho ženy opravdu našel. Dal je řádně pohřbít, a když se vrátil do sklepa, aby jámu znovu zakopal, zjistil, že poslední schod do sklepení je uvolněný. Když ho pak vyvrátil, našel celou hromadu zlaťáků.
Od těch dob v domě U Zlaté studně nestraší...

SYLVAEN:
No díky bohům za Fossyho a jeho osvětu.

PISKVOR: A nakonec se od samotného Boha dozvíš že čepičky na Fušálu měly být zelené.. :)

Nicméně onu pověst jsem nikdy, ať už podle Jiráska nebo někoho jiného, neslyšel vyprávěnou tak že by autorem orloje byl nějaký holobrádek. :) Proto jsem se ozval.

FOSSY: No, prave proto mi prislo divne, ze se tu resi "podle povesti meli radni cervene cepicky!" "Ne, jednoznacne meli mit modre cepicky, povest hovori jasne!"