FOSSY: Chápu, že pokud pohřbívám dědka, který už konečně ráčil natáhnout bačkory a nechal mne zdědit hraběcí titul a panství, je preventivní dýka taková taktičtější... ;)

FOSSY: Jo, v pozdějších dobách vešly v popularitu všeliké dveře do hrobek s klikou zevnitř, či různá táhla připojená na zvonky, trubice k dýchání a křičení o pomoc a podobné vymyšlenosti vzniklé ze strachu z nekvalitních diagnostik té doby... Osobně to považuji za milejší, než preventivní dýku. ;)

Dýka v srdci:

Vypráví se stará a pochmurní pověst, jejímž nechtěným hrdinou jest Jakub Václav hrabě Vratislav z Mitrovic. Podle pověsti byl prvním svého rodu, který byl pochován do nádherně zdobené rodinné hrobky ve svatojakubském kostele pražském, nedaleko proslulého Ungeltu.
A tehdy přichází na řadu pochmurná a smutná část příběhu. Hrabě totiž ve skutečnosti nezemřel, ovšem jeho hluboké mdloby zmátly i nejučenější z lékařů. Později, již pochován v hrobce, přišel nebohý šlechtic k sobě, a záhy zjistil, jaký strašlivý osud jej potkal. Podařilo se mu sice vylámat z rakve, ale na kamenné stěny hrobky již bušil marně a stejně marné bylo i jeho volání o pomoc. Nakonec zaživa pohřbený nešťastník zemřel skutečně, vyčerpán, bez jídla, bez vody a se srdcem přetékajícím hrůzou z toho, co jej potkalo.
Na celou neblahou událost se přišlo zanedlouho, když byl do hrobky ukládán další člen rodu, a když bylo tělo nebohého hraběte nalezeno, kterak sedí nešťastně v koutě hrobky se svěšenou hlavou a strachem ve strhaných rysech.
Od těch dob byl každý nebožtík rodu před pohřbením do rodinné hrobky proboden a pochován s dýkou zaraženou do srdce, aby již nikdy nemusel nikdo zakusit tak těžké a strašlivé chvíle, jako zaživa pohřbený Jakub Václav...

Tak, opět jeden z méně známých řeckých mýtů, který vysvětluje spoustu věcí :)))

O splašeném slunci:

Kdysi dávno žil jeden malý chlapec jménem Faethón. Nebyl to ale úplně obyčejný chlapec, to bychom o něm nevyprávěli tenhle příběh. Jeho otcem byl bůh, nikdo menší, než sám vozataj slunečního vozu, zářivý Hélios.
Když Faethón vyrostl v krásného a zdravého jinochu, vrátil se jednou domů celý nešťastný. Ostatní chlapci se mu vysmáli, že je pyšný a mluvka k tomu, když jim řekl, kdo je jeho otec. Na radu své matky se Faethón rozhodl, že zajde navštívit svého otce, aby mohl dokázat, že je skutečně Héliovým synem. Podle rady se vydal na východ, dokud se mu do cesty nepostavila obrovská, vysokánská skála. Vyšplhal se až na ní, a tam našel jasný palác svého otce, kde sluneční bůh přes noc odpočíval.
Hélios měl z chlapcovi návštěvi opravdu velkou radost. Aby jinocha odškodnil, slíbil, že mu splní jakékoliv přání. Faethón dlouho neváhal. Chtěl mít vzpomínku, jakou nemá nikdo jiný z lidí, a vyprosil si, aby mohl jeden den vést otcovo spřežení oblohou.
Hélios souhlasil. Koně měl dobře vycvičené, cestu oblohou znali zpaměti, vůz se bude držet vyjetých kolejí, a Faethón se musí jen vyvarovat, aby spřežení zbytečně nepoháněl.
A tak zrána vyjel Faethón, naplněn nesmírnou radostí, na oblohu. Jenže jak se ukázalo, koně brzy poznali, že jejich otěže nedrží dobře známá, pevná ruka Héliova, ale jiná, nejistá, a mnohem slabší. Polekali se toho nezvyklého vedení tak, že se splašili. Spřežení vyrazilo divoce oblohou, mimo vyjetou trasu. Přiblížilo se Zemi a tehdy Faethóna při pohledu na hory, jezera, moře, pole i města dole přemohla obrovská závrať. Otěže mu vyklouzly z ochablých prstů a sluneční vůz už neřídilo vůbec nic.
Brzy se planoucí spřežení přihnalo příliš blízko k Zemi. Stromy i obilí hořely, celé lány země se měnily mžikem ve vyprahlou pustinu. Nejvice se vůz k Zemi přiblížil nad Afrikou, kde se obrovské rozlohy kdysi úrodné půdy proměnily v písečné pouště a pleť celých národů sežehnuta zčernala.
Sama spálená Země úpěnlivě prosila Dia, aby ukončil to utrpení a zastavil příšerný žár. Zeus nakonec vyslyšel její prosby a jediným bleskem srazil mladého Faethóna z vozu. Tehdy se koně utrhli od oje a divoká cesta splašeného slunce skončila.
Mrtvý Faethón spadl na zem, kde jeho tělo omyly a pohřbily najády, vodní víly. Hélios truchlil pro svého syna a uprostřed bílého dne se slunce na obloze skrylo.
Dlouhou dobu hledaly žalem zlomená matka a sestry Fathónovo tělo. Když nakonec nalezly jeho hrob, propukly v tak usedavý pláč, že se jich zželelo samým bohům. Sestry nešťastného mladíka se změnily ve stromy, a míza, tryskající z ran, když se je jejich matka snažila, než se změnila sama, před tímto osudem uchránit, ztuhla na slunci v jantar. Byly to první olše, a právě proto, že stále truchlí pro svého bratra vypadají tak smutně. Ale i Hélios neustále truchlí, a večer co večer, když se ukládá k odpočinku, kanou na Zemi jeho slzy. A těm začali lidé říkat rosa...

Co se chobotnic týče, docela jsme se s Alexandrou nasmáli při pohledu na model korejského souostroví Dokdo (Liancourt Rocks) který pyšně inzeruje dva stálé obyvatele: Lovce chobotnic a jeho ženu. (A čtyřicet pohraničníků číhajících na zlé japonské imperialisty, ale ti jsou tam jen v základně na turnusy.) Jen si nejsem jist, zda to je spíš námět na hentai, nebo na něco ve stylu Stínu nad Innsmouthem... ;)

KID_MCHUTT: Co se týče tradičních japonských maleb, tak se zdá, že nic... Jediné pochybné ženštiny na malbě se sumci jsou prostitutky, co si na ně stěžují u boha Kašimy za zbourání vykřičené čtvrti v Yošiwaře.

Během hledání jsem mimochodem potkal i takové klenoty, jako svitek, na němž Raidžin, bůh hromu, sere bubny (na hlavu boha rybářství, asi aby ho probudil?): http://2.bp.blogspot.com/-8uIM_J-ioik/TZy-24uVLrI/AAAAAAAACI4/1uyZx2vW9LQ/s1600/2.-+Namazu+y+el+kaname-ishi+rock.jpg
Ale jinak nic, historie preferuje chobotnice.
Hledat, natož postovat zde nějakou modernu až fotografii se mi ani moc nechce, ať si sumci souloží s kým a čím chtějí, dokud mne tím neruší. Já je radši peču. ;)