Podívejme se dnes na pověsti (samozřejmě jen některé, protože bychom se sem nevešli) o rytířích. Byl zde zmiňován španělský hrdina El Cid, samozřejmě i Artuš a Lancelot (i když jen veeelmi letmo) a několik dalších. Ale své rytíře máme i doma, v Čechách, padlo tady už například jméno Bruncvíka…

Když se mluví o rytířích a pověstech v Čechách, vybaví se snad každému jako první Blaničtí rytíři. Pod horou Blaník prý odpočívá korouhev nejlepších a nejčestnějších českých bojovníků pod vedením toho největšího z českých rytířů, Svatého Václava. Spí ve svých zbrojích a čekají, až nadejde jejich chvíle. Jakmile bude v Českých zemích nejhůř, suchý dub na Blaníku se zazelená, studánka přeteče, Veřejová skála se otevře a rytíři vyjedou ven, aby svou milovanou vlast zachránili. Zatím jich ještě nebylo potřeba, ačkoliv mnozí se již několikrát dovolávali jejich pomoci ve chvílích nouze a utrpení celé země, ale hora se prý již několikrát otevřela. Jednou zavedl do hory neznámý rytíř mladého kováře, aby mu tam okoval koně. Druhý den kovář dostal za odměnu pytel smetí (nebo snad suchého listí?) a byl z hory propuštěn. Když kovář zjistil, čím mu za práci zaplatili, pořádně se rozzlobil a pytel vysypal. Po návratu domů zjistil ke svému překvapení, že byl pryč právě jeden rok, a ne jeden den. V pytli kovář nahmatal tři dukáty, a pochopil, že byl ošálen kouzlem. Po návratu k hoře ale nenašel ani smetí, ani peníze. Mladá dívka, která u Blaníku sekala trávu, byla vyzvána neznámým rytířem, aby jej následovala a v hoře poklidila. Nebála se ho a šla do jeskyní, kde stáli v řadách osedlaní a do boje nachystaní koně, a kde u stolů seděli rytíři. Vše nehybné jako podivné sousoší. Dívka zametala a uklízela, a nakonec z hory opět vyšla. I ona ke svému překvapení zjistila, že ačkoliv pro ni uběhl pouhý den, byla pryč celý rok. Do tří dnů poté skonala. Při vylamování základního kamene se zřítil z výšky kamenický pomocník, a jeho tělo se nenašlo. Dávno prohlášený za mrtvého se ale objevil o celých 18 let později. A vyprávěl historku o tom, jak se uvnitř hory setkal s mnoha velkými postavami českých dějin – Karlem IV., Janem Husem a dalšími. Průvodcem po klenutých jeskyních pod Blaníkem mu byla krásná dívka, o které prohlásil, že byla Génius Čech. Podle kamenického pomocníka trval celý jeho podivuhodný zážitek 18 hodin.
Stále tedy můžeme doufat, že až nepřítel zaplaví Čechy, Blaník se otevře, a pod vedením patrona zemí koruny české vyjedou neporazitelní baničtí rytíři, nepřítele porazí a v zemi znovu mír nastolí.

Takřka neznámá pověst se vypráví v okolí obce Sokoleč. Tam prý se v lese zjevuje rytíř Košinecký, snad bývalý majitel okolního panství. Vyjíždí v plné plátové zbroji na válečném hřebci z lesa, a vyhání pytláky i dřevaře. Toho, kdo pokorně a s omluvou jeho lesy opustí, rytíř nechá na pokoji, ale nezdvořáky a hulváty prý s velkým rykem a řinčením děsí a žene je až do úmoru. Nikdo neví, jak a proč straší, ani jak může být zbaven svého osudu…

Dalšího českého rytíře zmiňuje pověst o založení obce Sokolov. Ta vypráví o rytíři Šebestiánovi, který bojoval ve Svaté zemi v křížové výpravě. Když Šebestián dorazil domů, našel svou tvrz na horním toku Ohře v troskách. Jeho žena i dítě byli mrtvi a pohřbeni. I pomodlil se rytíř nad jejich hroby a rozhodl se vyhledat samotu daleko od domova. Na soutoku Ohře a Svatavy si postavil v lese chýši, a žil z rybolovu a darů lesa. Často do těch hvozdů vyjížděla šlechta se sokoly na lov, a brzy se jako obyvatelé okolních obcí naučila vyhledávat starého poustevníka v čase potřeby, neboť Šebestián se za svých vojenských výprav stal velmi zdatným ranhojičem. Nakonec přímo kolem jeho chýše vznikla malá osada. Tady cvičili mladé sokoly pro lov, a tak dali obci jméno Sokolov a sokola do znaku.

Vypráví se pověst o rytíři, který doma, u Jarošova a obce Proseč, byl laskavý a obmyslný, štědrý a dobrotivý, ale na Moravě byl hotovým postrachem a jeho jméno bylo proklínáno. Tím rytířem byl Vavřinec Toulovec. Zatímco doma pomáhal nuzným a potřebným, špitál vystavěl a hojně chudobným přispíval, na Moravě přepadal a raboval.
Tak hojnou kořist na Jarošovské tvrzi shromáždil, tolik moravských pánů proti sobě rozhněval, že není divu, že jednoho dne velkou zbrojní sílu sebrali, vycvičili a dobře vyzbrojili, a vytáhli proti němu. Ale jeden z chudáků, kteří k Vavřinci za jeho laskavost a štědrost vděk cítili, varoval svého pána, co se proti němu chystá, a Vavřinec mohl čeleď svou vlastní svolat a útočníkům, byť mnohem početnějším, se u Proseče postavit. A takové bylo odhodlání a věrnost Toulovcových lidí, že moravské porazili na hlavu.
Avšak ještě v noci po boji se mezi oslavami zmoženými vítězi proplížili pomstychtivé postavy a obec Proseč podpálili. Vavřinec tehdy za jejich věrnou pomoc a oddanost lidem bohatě přispěl na nové domovy, les Chlum daroval obci, a Proseč byla nakonec daleko krásnější, než kdy dříve. A tamní lid prý cítil ke svému domovu takovou lásku a hrdost, jako málokde jinde.

Podívejme se nyní hned na zápráží, do pražské Platnéřské ulice. Zde se dlouhá léta vyráběly těžké zbroje rytířské, a na památku této dávné slávy měl jeden dům v průčelí sochu rytíře v plné zbroji, přezdívanou Železný muž. A snad by to nebyla ani Praha, kdyby se k této soše nevázala nějaká ta pověst.
Legenda vypráví, že Železný muž není jen tak obyčejná socha. Ve skutečnosti je Železný muž zakletý rytíř z dávných časů, trpící za strašlivý zločin, kterého se kdysi dopustil. Snad ze žárlivosti, snad v hněvu, možná v opilosti, zavraždil rytíř nevinné mladé děvče. Tím si vysloužil kletbu, která z něj nehybnou kamennou sochu učinila. A jak už to u kletby bývá, i nešťastný rytíř má jistou naději na spásu. Jednou za sto let, přesně ve stejnou chvíli, a přesně na stejném místě, kde kdysi spáchal svůj hrůzný čin, dostane-li se mu slov odpuštění z úst nevinné mladé dívky s čistou duší, kletby pomine a rytíř bude moci v klidu spočinout.
Vypráví se pak, že rytíř již byl k vysvobození velmi blízko, když se do domu nastěhovala jakási vdova s mladou dcerou. Jenže dívka, kterouž rytíř k pomoci uprosil, se svěřila matce, a ta čekala v osudnou hodinu na rytíře místo dívky. Rytíř jen zaúpěl cosi o dalším století a zmizel. Jelikož ale kletba mluví o stejné chvíli, a i o stejném místě, kde došlo ke zločinu, a dům v Platnéřské ulici už neexistuje, bude hříšník nejspíš trpět na věku.
U nové budovy magistrátu na Mariánském náměstí stojí socha obrovitého obrněnce s nahou dívkou schoulenou u nohou. Má se za to, že je inspirována příběhem Železného muže.

Co by to bylo za výčet rytířů, kdyby v něm nefiguroval alespoň jeden Černý rytíř. Tenhle jeden, o kterém Vám povím, byl velitelem loupeživé roty, která se usadila na Zbirohách po husitských válkách. Tehdy o podobné bandy a tlupy nebyla vpravdě nouze, a často si za svá sídla vybíraly opuštěné hrady a tvrze. Černý rytíř vedl svou tlupu dlouho a úspěšně, až nakonec proti němu zasáhlo vojsko. Zbirohy byly oblehnuty a dobyty, loupežníci pobiti, a opevnění hradu pobořeno, aby jej už žádná další podobná tlupa využívat nemohla.
Sám Černý rytíř byl zajat a pro výstrahu předán právu útrpnému, a nakonec popraven. Když mu uťaly hlavu, prý z jeho krku vyletěla duše stejně černá, jako jeho zbroj a jméno. V podobě nejasné duchovité postavy, která je viditelná pouhým okem, avšak zamlžená a zastřená, Černý rytíř dál bloudí po zřícenině a tiše, nešťastně upí…

FOSSY: Chápu, že pokud pohřbívám dědka, který už konečně ráčil natáhnout bačkory a nechal mne zdědit hraběcí titul a panství, je preventivní dýka taková taktičtější... ;)

FOSSY: Jo, v pozdějších dobách vešly v popularitu všeliké dveře do hrobek s klikou zevnitř, či různá táhla připojená na zvonky, trubice k dýchání a křičení o pomoc a podobné vymyšlenosti vzniklé ze strachu z nekvalitních diagnostik té doby... Osobně to považuji za milejší, než preventivní dýku. ;)

Dýka v srdci:

Vypráví se stará a pochmurní pověst, jejímž nechtěným hrdinou jest Jakub Václav hrabě Vratislav z Mitrovic. Podle pověsti byl prvním svého rodu, který byl pochován do nádherně zdobené rodinné hrobky ve svatojakubském kostele pražském, nedaleko proslulého Ungeltu.
A tehdy přichází na řadu pochmurná a smutná část příběhu. Hrabě totiž ve skutečnosti nezemřel, ovšem jeho hluboké mdloby zmátly i nejučenější z lékařů. Později, již pochován v hrobce, přišel nebohý šlechtic k sobě, a záhy zjistil, jaký strašlivý osud jej potkal. Podařilo se mu sice vylámat z rakve, ale na kamenné stěny hrobky již bušil marně a stejně marné bylo i jeho volání o pomoc. Nakonec zaživa pohřbený nešťastník zemřel skutečně, vyčerpán, bez jídla, bez vody a se srdcem přetékajícím hrůzou z toho, co jej potkalo.
Na celou neblahou událost se přišlo zanedlouho, když byl do hrobky ukládán další člen rodu, a když bylo tělo nebohého hraběte nalezeno, kterak sedí nešťastně v koutě hrobky se svěšenou hlavou a strachem ve strhaných rysech.
Od těch dob byl každý nebožtík rodu před pohřbením do rodinné hrobky proboden a pochován s dýkou zaraženou do srdce, aby již nikdy nemusel nikdo zakusit tak těžké a strašlivé chvíle, jako zaživa pohřbený Jakub Václav...

Tak, opět jeden z méně známých řeckých mýtů, který vysvětluje spoustu věcí :)))

O splašeném slunci:

Kdysi dávno žil jeden malý chlapec jménem Faethón. Nebyl to ale úplně obyčejný chlapec, to bychom o něm nevyprávěli tenhle příběh. Jeho otcem byl bůh, nikdo menší, než sám vozataj slunečního vozu, zářivý Hélios.
Když Faethón vyrostl v krásného a zdravého jinochu, vrátil se jednou domů celý nešťastný. Ostatní chlapci se mu vysmáli, že je pyšný a mluvka k tomu, když jim řekl, kdo je jeho otec. Na radu své matky se Faethón rozhodl, že zajde navštívit svého otce, aby mohl dokázat, že je skutečně Héliovým synem. Podle rady se vydal na východ, dokud se mu do cesty nepostavila obrovská, vysokánská skála. Vyšplhal se až na ní, a tam našel jasný palác svého otce, kde sluneční bůh přes noc odpočíval.
Hélios měl z chlapcovi návštěvi opravdu velkou radost. Aby jinocha odškodnil, slíbil, že mu splní jakékoliv přání. Faethón dlouho neváhal. Chtěl mít vzpomínku, jakou nemá nikdo jiný z lidí, a vyprosil si, aby mohl jeden den vést otcovo spřežení oblohou.
Hélios souhlasil. Koně měl dobře vycvičené, cestu oblohou znali zpaměti, vůz se bude držet vyjetých kolejí, a Faethón se musí jen vyvarovat, aby spřežení zbytečně nepoháněl.
A tak zrána vyjel Faethón, naplněn nesmírnou radostí, na oblohu. Jenže jak se ukázalo, koně brzy poznali, že jejich otěže nedrží dobře známá, pevná ruka Héliova, ale jiná, nejistá, a mnohem slabší. Polekali se toho nezvyklého vedení tak, že se splašili. Spřežení vyrazilo divoce oblohou, mimo vyjetou trasu. Přiblížilo se Zemi a tehdy Faethóna při pohledu na hory, jezera, moře, pole i města dole přemohla obrovská závrať. Otěže mu vyklouzly z ochablých prstů a sluneční vůz už neřídilo vůbec nic.
Brzy se planoucí spřežení přihnalo příliš blízko k Zemi. Stromy i obilí hořely, celé lány země se měnily mžikem ve vyprahlou pustinu. Nejvice se vůz k Zemi přiblížil nad Afrikou, kde se obrovské rozlohy kdysi úrodné půdy proměnily v písečné pouště a pleť celých národů sežehnuta zčernala.
Sama spálená Země úpěnlivě prosila Dia, aby ukončil to utrpení a zastavil příšerný žár. Zeus nakonec vyslyšel její prosby a jediným bleskem srazil mladého Faethóna z vozu. Tehdy se koně utrhli od oje a divoká cesta splašeného slunce skončila.
Mrtvý Faethón spadl na zem, kde jeho tělo omyly a pohřbily najády, vodní víly. Hélios truchlil pro svého syna a uprostřed bílého dne se slunce na obloze skrylo.
Dlouhou dobu hledaly žalem zlomená matka a sestry Fathónovo tělo. Když nakonec nalezly jeho hrob, propukly v tak usedavý pláč, že se jich zželelo samým bohům. Sestry nešťastného mladíka se změnily ve stromy, a míza, tryskající z ran, když se je jejich matka snažila, než se změnila sama, před tímto osudem uchránit, ztuhla na slunci v jantar. Byly to první olše, a právě proto, že stále truchlí pro svého bratra vypadají tak smutně. Ale i Hélios neustále truchlí, a večer co večer, když se ukládá k odpočinku, kanou na Zemi jeho slzy. A těm začali lidé říkat rosa...