Tak, jedna letně odlehčená pověst, místní.
O Kunětické hoře:
Byl čas, kdy v zemích českých všechny katolíky děsila zástava s kalichem. Majetní se báli o své bohatství, leckdy pochybně nabyté, a podobně na tom byli i Benediktini z opatovického kláštera nedaleko „Kuňky“. Dlouho dumali, jak své poklady v době nebezpečné před husity ochránit, až jejich opat přišel s obmyslným plánem. Veškeré zlato, stříbro, šperky a drahé kamení Benediktinů nechal mnichy uložit do velikých vinných sudů, a potom šel vyjednávat s pánem hradu, lépe řečeno hrádku, na Kunětické hoře. Požádal ho se vší vemlouvavostí sluhy Božího, aby klášteru po neklidnou dobu husitského řádění uschoval „bohem požehnané víno mešní“ ve sklepení pod hradní věží, tedy na nejbezpečnějším místě široko daleko.
Hradní pán souhlasil a klášterní čeleď brzy sudy dopravila na hrad a do sklípku. Vše v největší tajnosti, by nikdo na hradě podezření nepojal. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Během jedné z oslav se hradní pán podíval na dno více pohárům, než zdravému rozumu svědčí, a pod vlivem jiskřivého moku zapomněl, že opatovi co nejsvatosvatěji slíbil benediktinské sudy za žádných okolností neotevírat. On i jeho hosté byli na bohem požehnané víno náramně zvědaví. A tak dostal jeden sloužící prázdný džbánek a úkol přinést víno „na košt“.
Netřeba snad říkat, že z benediktinských sudů víno neteklo. A že na nebozízku místo rubínových krůpějí uvízly zlaté šupinky. Hradní pán s tou novinkou zázračně vystřízlivěl a pohotově začal vydávat povely. Hostům naservíroval vlastní víno, aby objev zatajil, a potom si počínal opatrně a pečlivě. Všechny benediktinské sudy nechal vyprázdnit do vlastní pokladnice, naplnit vínem, a znovu utěsnit. Sloužím sice pohrozil přísným trestem, aby nic neprozradili, ale také je bohatě odměnil. A když husité přestali řádit, sudy vrátil opatovi přesně podle dohody.
Jaké bylo překvapení mnichů, když zjistili, že jejich poklad je pryč! Že se stali majiteli nepředstavitelně drahého vína! Marně opat žadonil, sypal si popel na hlavu a hradnímu pánu se za svou lest omlouval. „Co jste si u mě schovali, to jsem vám vrátil.“ Zněla jeho odpověď.
Časem ale opatovický klášter padl, a i „Kuňka“ padla, a hrad pohřbil nejen rozšafného pána, ale i benediktinský ztracený poklad. A dodnes se hora jednou za rok otevře, a je možné vstoupit do obrovitého podzemního bludiště, kde jsou nádherné sály zdobené zlatem a stříbrem a drahokamy. Ale protože se vstup zavře po pár hodinách, je třeba být opatrný, jinak návštěvník stráví rok v bludišti, a společnost mu budou dělat jen nešťastní duchové Benediktinů, kteří tam hledají poklad, o který tam přišli… Nebo bude dělat společnost on jim?