Další typ na letní výlet po naší vlasti bude ode mě Rábí.
Vypráví se, že dole pod hradem Rábí stával na křížení několika cest pěkný šenk. A šenkýřka vařila tak dobře, že kolikrát nebylo ani kam si v šenku sednout, a šenkýř se nestačil s pivem a talíři otáčet. Nakonec si, to dá rozum, našel do šenku výpomoc. Byla to dcera jedné vdovy, jmenovala se Bára, měla oči i vlasy černé jako havraní křídla, smíchu, půvabu i temperamentu na rozdávání.
A bylo v okolí kvůli Báře nemálo vzdychání a zlomených srdcí. Dokonce i šenkýřka podezíravým okem sledovala manžela jako ostříž. Jak se dalo čekat, jednoho dne se Bára začala kulatit a temperamentu jí značně ubylo. Když už se nedalo utajit, že je samodruhá, začaly se šířit zvěsti, kdo by mohl být za to nadělení zodpovědný. Spousta hostů do šenku přestala chodit, aby z nich náhodou Bára neudělala šťastného otce. A když se do řečí dostal i šenkýř, došla šenkýřce trpělivost na dobro a Báru vyhodila.
Bára si našla místo na hradě, kde pomáhala s prádlem. Těžká dřina ale nebyla pro její stav to nejlepší, a tak krátce po porodu zemřela. Čeleď na hradě se o dítě sice jakž takž starala, ale cizí sirotek si moc lásky neužil. Nakonec utekl do lesů. Nejdřív tu a tam ukradl něco k jídlu, ale postupně kolem sebe shromáždil celou tlupu a přepadal a zabíjel, protože nenáviděl celý svět, který nikdy nedal lásku jemu. Nakonec, když na něj vrchnost vypsala odměnu, byl rychle zrazen svými druhy, a popraven.
A Bára? Nešťastná duše plná mateřské lásky, kterou nikdy nestačila projevit? Její duch se prý v okolí Rábí stará o všechny lesní rostliny a dává jim veškerou lásku, kterou by jinak dávala svému dítěti. A proto jsou kolem Rábí lesní plody největší a nejsladší, proto jsou tamní byliny jako pohlazení, a proto tu a tam děti, které se v lese ztratily, vyprávějí o cizí paní, která je za ruku dovedla k nejlepším jahodám, ostružinám nebo borůvkám, a nebo je vyvedla z lesa, když bloudily…

Tak, jedna letně odlehčená pověst, místní. O Kunětické hoře:
Byl čas, kdy v zemích českých všechny katolíky děsila zástava s kalichem. Majetní se báli o své bohatství, leckdy pochybně nabyté, a podobně na tom byli i Benediktini z opatovického kláštera nedaleko „Kuňky“. Dlouho dumali, jak své poklady v době nebezpečné před husity ochránit, až jejich opat přišel s obmyslným plánem. Veškeré zlato, stříbro, šperky a drahé kamení Benediktinů nechal mnichy uložit do velikých vinných sudů, a potom šel vyjednávat s pánem hradu, lépe řečeno hrádku, na Kunětické hoře. Požádal ho se vší vemlouvavostí sluhy Božího, aby klášteru po neklidnou dobu husitského řádění uschoval „bohem požehnané víno mešní“ ve sklepení pod hradní věží, tedy na nejbezpečnějším místě široko daleko.
Hradní pán souhlasil a klášterní čeleď brzy sudy dopravila na hrad a do sklípku. Vše v největší tajnosti, by nikdo na hradě podezření nepojal. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Během jedné z oslav se hradní pán podíval na dno více pohárům, než zdravému rozumu svědčí, a pod vlivem jiskřivého moku zapomněl, že opatovi co nejsvatosvatěji slíbil benediktinské sudy za žádných okolností neotevírat. On i jeho hosté byli na bohem požehnané víno náramně zvědaví. A tak dostal jeden sloužící prázdný džbánek a úkol přinést víno „na košt“.
Netřeba snad říkat, že z benediktinských sudů víno neteklo. A že na nebozízku místo rubínových krůpějí uvízly zlaté šupinky. Hradní pán s tou novinkou zázračně vystřízlivěl a pohotově začal vydávat povely. Hostům naservíroval vlastní víno, aby objev zatajil, a potom si počínal opatrně a pečlivě. Všechny benediktinské sudy nechal vyprázdnit do vlastní pokladnice, naplnit vínem, a znovu utěsnit. Sloužím sice pohrozil přísným trestem, aby nic neprozradili, ale také je bohatě odměnil. A když husité přestali řádit, sudy vrátil opatovi přesně podle dohody.
Jaké bylo překvapení mnichů, když zjistili, že jejich poklad je pryč! Že se stali majiteli nepředstavitelně drahého vína! Marně opat žadonil, sypal si popel na hlavu a hradnímu pánu se za svou lest omlouval. „Co jste si u mě schovali, to jsem vám vrátil.“ Zněla jeho odpověď.
Časem ale opatovický klášter padl, a i „Kuňka“ padla, a hrad pohřbil nejen rozšafného pána, ale i benediktinský ztracený poklad. A dodnes se hora jednou za rok otevře, a je možné vstoupit do obrovitého podzemního bludiště, kde jsou nádherné sály zdobené zlatem a stříbrem a drahokamy. Ale protože se vstup zavře po pár hodinách, je třeba být opatrný, jinak návštěvník stráví rok v bludišti, a společnost mu budou dělat jen nešťastní duchové Benediktinů, kteří tam hledají poklad, o který tam přišli… Nebo bude dělat společnost on jim?

FIN: Třikrát správně :)

Vyprávění o dalším lidovém hrdinovi bude zároveň hádankou.
Stalo se kdysi v dávných časech, že mocný muž ve svém kmeni povstal a jmenován byl králem. Brzy nejen jeho kmen uznával jeho vládu, ale veškerý lid z kmenů rozličných poslušnost mu přislíbil. A tento velikán mezi svými vedl armádu, jakou národ jeho dříve nikdy neměl, proti nepříteli mnohonásobně většímu, a několik hořkých porážek mu způsobil. Skvěle využíval přírodních opevnění a taktikou spálené země nepříteli jakýkoliv postup náramně ztěžoval. Nakonec ale sám dostal se do obležení, a ani veškeré spojené síly jeho spojenců nedokázaly bitvu, ve které byli jeho muži nešťastně rozděleni, zvrátit. Jen v jeden moment se jim to téměř zdařilo, ale osobní zásah vůdce nepřátel zmarnil i tuto šanci na vítězství. Sám hrdina byl zajat a vězněn v hlavním městě nepřítele, aby mohl být po několika letech předváděn během triumfální slavnosti, a poté popraven. Podle tehdejšího zvyku byl ve vězení zardoušen.
Porážka našeho hrdiny velmi pomohla jeho protivníkovi při snaze založit impérium.
Sjednocení kmenů je dnes považováno za klíčový moment, který z roztroušených kmenů vytvořil jeden silný, do dnešních dnů přetrvávající národ.

A malá nápověda nakonec: Nejslavnější sochu našeho hrdiny dal postavit první prezident onoho národa…

Hrdina?
Nepřítel?
Národ?

Píše se rok 1713. Skončila další z nesčetných půtek mezi Francií a Anglií, téhle se říká „Válka královny Anny.“ A spousta námořníků je náhle bez práce. A že jsou to muži zakalení v boji a s nenávistí často ještě jasně planoucí v srdci, nejeden z nich vyplouvá na moře pod černou vlajkou pirátů.
Jedním z nich je Edward Teach.
Nejprve slouží jako kapitán pod pirátem Benjaminem Hornigoldem. Ale v listopadu 1717 se dvěma šalupami přepadne a obsadí loď pod francouzskou vlajkou, La Concordia. Přejmenuje ji na Pomsta Královny Anny a zahájí sice krátkou, ale nesmírně krvavou cestu po vlnách.
Říkalo se, že u sebe má vždy šest pistolí, dvě šavle, nespočet nožů, a do vlasů vpletené doutnáky – při boji zapálené. Nedobře se vedlo všem, kdo mu padli do rukou. Drancoval lodě, pálil je a potápěl. Zabíjel námořníky a brzy už nejen ty francouzské. Když vyplenil Great Allen a poslal ji ke dnu, dostal se i do novin.
V květnu 1718 zahájil blokádu přístavu Charleston v Severní Karolíně. Zastavoval lodě, drancoval, a někdy je posílal ke dnu. Stejně jako u mnoha pirátů začaly kolovat zvěsti o jeho nedozírném pokladu, pečlivě ukrytém a zakopaném na utajeném místě. Stejně jako u mnoha pirátů kolovaly zvěsti o jeho spolčení s ďáblem, koneckonců jednoho měl i na vlajce.
A tehdy už o něm nikdo nemluvil jako o Edwardu Teachovi. Všichni jej znali jako kapitána Černovouse.
V listopadu 1718 ale spadla klec, jak se říká. Dvě vojenské šalupy, Ranger a Jane pod velením poručíka Maynarda našli Pomstu a zbytek Černovousovi flotily v Ocracokské zátoce. Počkal do rána, ale nepodařilo se mu piráty překvapit. Pomsta vypálila salvu ze svých čtyřiceti děl, Černovous sám přesekl kotevní lano, aby mohl bojovat. Jane byla prakticky vyřazena z boje s těžkými škodami a dvaceti mrtvými muži. I Ranger utrpěla škody a ztráty, ale v bitvě pokračovala. Šalupa Adventure pod velením Černovousova zástupce Israela Handse šla ke dnu. Maynard i s posádkou Ranger se ukryl v podpalubí, dokud je Pomsta nezahákovala a piráti nevyrazili na zteč. Pak vedl poručík své zbývající muže do protiútoku, do zuřivé seče tělo na tělo.
Maynard sám se utkal s Černovousem. Zlí jazykové tvrdí, že by zemřel, kdyby slavného piráta nebodl do zad šavlí jeden z námořníků. Těžko říct. Kapitán Edward „Černovous“ Teach zemřel s pěti kulemi a více než dvaceti otevřenými ranami v těle. Jeho pomsta skončila. Maynard nechal mrtvému utnout hlavu a pověsit ji na stěžen. Tělo nechal svrhnout do moře, a než se potopilo, devětkrát obeplulo Ranger kolem dokola.
Tak skončil jeden z největším postrachů na moři. Jeho poklad dosud nikdo nenašel…

NAVARRO: Shodou okolností tohle jsem věděl :) A jak jsem psal, záleží, jestli před, nebo po Ragnaroku :)