A druhá hádanka:

Démon, prchlivý vládce živlů, i spravedlivý ochránce chudých a svého území.
Obr, který mohl být trpaslíkem, a vlastně jakýmkoliv živým tvorem.
Zvláště spadeno měl na pytláky, zloděje a nenechavce.
Nejprve se jeho jméno nahlas nevyslovovalo, poté bylo známé především v němčině (pokus o počeštění německé verze dopadl katastrofálně) a nakonec dostal jméno podle svého území.
Jmenuje se po něm pivo, a je jednou z nejznámějších legendárních bytostí naší vlasti :)))

Tak, další typ na letní výletování při blížícím se víkendu, i s hádankou:

Pověst vypráví, že v jedné z četných zákrut Vltavy, kde rostly husté a tmavé lesy, a kudy vedla obchodní cesta, se na skále nad brodem utábořila sebranka z daleka široka. Lapkové, loupežníci, hrdlořezové a ničemové všelijací přepadávali u brodu kupce, cestovatele, poutníky a vůbec každého, kdo do těch končin zavítal. Jednoho dne ale přišel konec i jejich řádění. Chrabrý Vítek, zručný a odvážný rytíř, přišel a všechny lotry pobil, jejich tábor vypálil a na jeho místě nechal postavit nedobytný hrad, kolem kterého brzy vyrostlo celé město.

A říká se, že nedaleko města stály dvě kamenné sochy, kamenní bratři se jim pro jejich podobnost říkalo. A protože se k nim scházelo až příliš mnoho lidí, nechalo je město odstranit a schovat do kolny. Ale jámy po sochách se nedařilo zasypat, a navíc z kolny po nocích vycházelo prapodivné světlo, takže majitel dvora nechal sochy zase postavit - jednu do kaple, druhou do blízkého lesíka. A zase se scházelo tuze mnoho lidu, aby si sochy prohléhli. A znovu se město rozhodlo jich zbavit, tentokrát nadobro. Sochy byly naloženy na vůz a poslány pryč. Kudy vůz jel, tam zněly zvony všech kostelů a kaplí, aniž by na ně někdo zvonil, a kdesi u Českých Budějovic vůz nadobro zmizel.

A další městská pověst vypráví o měšťanu, který bohatl a bohatl, ale nakonec musel své ženě přiznat, že bohatne jen proto, že upsal duši čertu. Žena šla hned za prelátem, který měl pověst znalého a moudrého v podobných věcech. Prelát si čerta promptně předvolal a vyžádal si úpis na duši měšťana. Čert ale podváděl a dal mu úpis jiného muže. Prelát se rozlítil, vynutil si z pekelníka i druhý úpis na duši, a v hněvu oba úpisy spálil, čímž oběma měšťanům, kteří se s čertem zapletli, zachránil duši.

A kam že vás to na posílám výlet?

Pověst o kosteleské kapličce Panenky Marie:
Je to pověst malá, jednoduchá a krátká, ale berte ji jako další návrh na výlet a jako malý kousek bohaté mozaiky domácích pověstí.
Vypráví se, že jeden z kosteleckých sedláků byl vždycky, když se vracel navečer z Jihlavy do Kostelce, přepadán na kopci u Kostelce strašidlem. Pokaždé, jak od Hosova stoupal na kopec, přepadl jej podivný, nepřirozený chlad, a na ramena mus edla nesmírná tíha, že mohl sotva jít a dýchat.
I dospěl jednoho dne sedlák k závěru, že na kopci straší, a nechal tam postavit kapličku zasvěcenou Panně Marii. Od těch dob se strašidlo neukázalo. A povídá se také, jak o mnoho let později vedl vozka kolem kapličky svoje spřežení. Pod kopcem se mu koně splašili a hrozilo, že vůz i s nákladem a vozkou strhnou z prudkého kopce a stane se neštěstí. Tehdy se ale u kapličky zahalena v jasnou zlatou záři objevila Panna Marie sama a splašené koně zázračně uklidnila. A zachráněný vozka nechal kapličku bohatě vyzdobit...

Další typ na letní výlet po naší vlasti bude ode mě Rábí.
Vypráví se, že dole pod hradem Rábí stával na křížení několika cest pěkný šenk. A šenkýřka vařila tak dobře, že kolikrát nebylo ani kam si v šenku sednout, a šenkýř se nestačil s pivem a talíři otáčet. Nakonec si, to dá rozum, našel do šenku výpomoc. Byla to dcera jedné vdovy, jmenovala se Bára, měla oči i vlasy černé jako havraní křídla, smíchu, půvabu i temperamentu na rozdávání.
A bylo v okolí kvůli Báře nemálo vzdychání a zlomených srdcí. Dokonce i šenkýřka podezíravým okem sledovala manžela jako ostříž. Jak se dalo čekat, jednoho dne se Bára začala kulatit a temperamentu jí značně ubylo. Když už se nedalo utajit, že je samodruhá, začaly se šířit zvěsti, kdo by mohl být za to nadělení zodpovědný. Spousta hostů do šenku přestala chodit, aby z nich náhodou Bára neudělala šťastného otce. A když se do řečí dostal i šenkýř, došla šenkýřce trpělivost na dobro a Báru vyhodila.
Bára si našla místo na hradě, kde pomáhala s prádlem. Těžká dřina ale nebyla pro její stav to nejlepší, a tak krátce po porodu zemřela. Čeleď na hradě se o dítě sice jakž takž starala, ale cizí sirotek si moc lásky neužil. Nakonec utekl do lesů. Nejdřív tu a tam ukradl něco k jídlu, ale postupně kolem sebe shromáždil celou tlupu a přepadal a zabíjel, protože nenáviděl celý svět, který nikdy nedal lásku jemu. Nakonec, když na něj vrchnost vypsala odměnu, byl rychle zrazen svými druhy, a popraven.
A Bára? Nešťastná duše plná mateřské lásky, kterou nikdy nestačila projevit? Její duch se prý v okolí Rábí stará o všechny lesní rostliny a dává jim veškerou lásku, kterou by jinak dávala svému dítěti. A proto jsou kolem Rábí lesní plody největší a nejsladší, proto jsou tamní byliny jako pohlazení, a proto tu a tam děti, které se v lese ztratily, vyprávějí o cizí paní, která je za ruku dovedla k nejlepším jahodám, ostružinám nebo borůvkám, a nebo je vyvedla z lesa, když bloudily…

Tak, jedna letně odlehčená pověst, místní. O Kunětické hoře:
Byl čas, kdy v zemích českých všechny katolíky děsila zástava s kalichem. Majetní se báli o své bohatství, leckdy pochybně nabyté, a podobně na tom byli i Benediktini z opatovického kláštera nedaleko „Kuňky“. Dlouho dumali, jak své poklady v době nebezpečné před husity ochránit, až jejich opat přišel s obmyslným plánem. Veškeré zlato, stříbro, šperky a drahé kamení Benediktinů nechal mnichy uložit do velikých vinných sudů, a potom šel vyjednávat s pánem hradu, lépe řečeno hrádku, na Kunětické hoře. Požádal ho se vší vemlouvavostí sluhy Božího, aby klášteru po neklidnou dobu husitského řádění uschoval „bohem požehnané víno mešní“ ve sklepení pod hradní věží, tedy na nejbezpečnějším místě široko daleko.
Hradní pán souhlasil a klášterní čeleď brzy sudy dopravila na hrad a do sklípku. Vše v největší tajnosti, by nikdo na hradě podezření nepojal. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Během jedné z oslav se hradní pán podíval na dno více pohárům, než zdravému rozumu svědčí, a pod vlivem jiskřivého moku zapomněl, že opatovi co nejsvatosvatěji slíbil benediktinské sudy za žádných okolností neotevírat. On i jeho hosté byli na bohem požehnané víno náramně zvědaví. A tak dostal jeden sloužící prázdný džbánek a úkol přinést víno „na košt“.
Netřeba snad říkat, že z benediktinských sudů víno neteklo. A že na nebozízku místo rubínových krůpějí uvízly zlaté šupinky. Hradní pán s tou novinkou zázračně vystřízlivěl a pohotově začal vydávat povely. Hostům naservíroval vlastní víno, aby objev zatajil, a potom si počínal opatrně a pečlivě. Všechny benediktinské sudy nechal vyprázdnit do vlastní pokladnice, naplnit vínem, a znovu utěsnit. Sloužím sice pohrozil přísným trestem, aby nic neprozradili, ale také je bohatě odměnil. A když husité přestali řádit, sudy vrátil opatovi přesně podle dohody.
Jaké bylo překvapení mnichů, když zjistili, že jejich poklad je pryč! Že se stali majiteli nepředstavitelně drahého vína! Marně opat žadonil, sypal si popel na hlavu a hradnímu pánu se za svou lest omlouval. „Co jste si u mě schovali, to jsem vám vrátil.“ Zněla jeho odpověď.
Časem ale opatovický klášter padl, a i „Kuňka“ padla, a hrad pohřbil nejen rozšafného pána, ale i benediktinský ztracený poklad. A dodnes se hora jednou za rok otevře, a je možné vstoupit do obrovitého podzemního bludiště, kde jsou nádherné sály zdobené zlatem a stříbrem a drahokamy. Ale protože se vstup zavře po pár hodinách, je třeba být opatrný, jinak návštěvník stráví rok v bludišti, a společnost mu budou dělat jen nešťastní duchové Benediktinů, kteří tam hledají poklad, o který tam přišli… Nebo bude dělat společnost on jim?

FIN: Třikrát správně :)