Dneska něco k potrápení šedé kůry, i když předpokládám, že tahle hádanka bude jednoduchá jako facka:

Tvor tento je lidmi velmi obáván, ačkoliv jeho primární kořistí se zdají být domácí zvířata, a krom jejich krve a vnitřností si prý rád smlsne i na banánech. Popisy jsou, jak bývá zvykem, naprosto nejednotné. Nejen barva tvora se liší (od purpurové přes šedou až po proměnlivou jako u chameleona), ale nejednotnost panuje i v přítomnosti či nepřítomnosti srsti, trnů a dalších kostěných výstupků, ohledně velikosti, která se pohybuje v rozmezí kojota až po medvěda, a nejistota panuje v tom, zda má netvor křídla, nebo jen blány jako poletucha, nebo ani jedno, a v dalších věcech. Ovšem povětšinou panuje shoda ohledně dlouhých, hrozivých tesáků a spárů, a očí, ve kterých se prý ukrývá zlovolná inteligence. Hlášení o setkání s tímto tvorem jsou četná, i když neprůkazná. Podle některých jsou pokusy ho zabít neúčinné, jiní se chlubili tělem skoleného netvora. Každopádně jsou oblasti, ve kterých jsou mu připisována četná úmrtí domácích zvířat a příležitostně i lidí, oblasti, kde je jeho jméno obáváno jako kletba…

Tak jo, dokud ještě se počasí nezkazí úplně, mohl by si někdo chtít udělat třeba výlet k české propasti známé jako Macocha. I k té se, samozřejmě, váže pověst. Ta vypráví, jak propast ke svému jménu přišla…
Bylo nebylo, ve vísce nedaleko propasti žil sedlák se svou ženou a malým synkem. Ale žena se jednoho dne sedlákovi roznemohla, a z postele už nevstala. Sedlák se dlouho trápil, ale že byl mladý, našel si nakonec novou ženu, šikovnou a pracovitou. A nevedlo se mu s ní zle, naopak. Statek vzkvétal a sedlákovi bylo dobře. To samé se ale nedalo říct o Martinovi, jeho synovi. A bylo chlapci ještě hůř, když se jeho maceše narodil syn, zdravý pěkný chlapeček. Macecha měla Martinovi za zlé, že právě on je dědicem gruntu, a že její synek přijde zkrátka.
A přišel den, kdy jel sedlák s mladším synkem na trh, a ženu nechal s Martinem v chalupě. Ti dva šli spolu do lesa sbírat jahody a maliny, aby měli na večer, až se ti dva spolu vrátí. A došli při tom sbírání lesem až na místo, kam skoro nikdo nechodil, kde černě zívala propast, v té době ještě bezejmenná. Selka si všimla, že na samém okraji propasti rostou krásné jahody, a v hlavě jí vzklíčil škaredý, zlý úmysl. Poslala Martina právě pro ty jahody na okraji.
Nechtělo se chlapci tak blízko k propasti, ale co už měl dělat, když macecha poručila. A jak se tak nakláněl a natahoval, najednou do něj strčila, až do propasti přepadl. Selka běžela pryč, v uších strašný Martinův výkřik. I když myslila, že jí bude lépe, když teď statek získala pro svého synka, mýlila se. Zoufalý výkřik jí stále zněl v uších a pronásledoval ji, ať běžela lesem kamkoliv. Nemohla se ho zbavit! Ozvalo se také její svědomí. Cos jen to provedla? Nevinného jsi ze světa sprovodila!
Selka nakonec výčitky nevydržela. Doběhla s pláčem zpět k propasti, zakryla si uslzené oči rukama a skočila dolů.
Sedlák se vrátil z trhu a zjistil, že v chalupě nikdo není. Ale až po klekání se začal o ženu a syna bát. Došel se optat sousedů, a když se dozvěděl, že šli do lesa na jahody, zmocnila se ho zlá předtucha. Vyrazil je hned hledat. Stmívalo se a navíc se spustila divoká letní bouřka. Sedlák, promáčený a unavený, už se chtěl vrátit domů, když zaslechl tichý, vzdálený křik. Šel za ním, až překvapeně stanul na okraji propasti. A ve světle klikatících se blesků spatřil daleko pod okrajem na větvi viset svého syna Martina, vyčerpaného a promrzlého.
Ozlomkrk pádil sedlák zpět do vesnice, sousedy s lany a žebříky sehnal dohromady, dovedl k propasti, a Martina, který jako zázrakem přežil pád do propasti, zachránili. A chlapec jim pak vypověděl, co že se tu stalo, a jak strašného činu se jeho macecha dopustila. Po ní už našli sousedé jen v maliní na svahu zachycený pestrý šátek.
Od těch dob propast zve se Macocha, aby na zlou macechu nikdo nikdy nezapomněl, a za letních bouří prý je z propasti slyšet její křik a pláč.

MAIKA: Ne, Rohlík :)

Tak, zase jedna pozvánková hádanka (hádanková pozvánka?):

Tak, léto se pomalu chýlí ke konci. Dnes vás pozvu na český hrad, který má snad nejhorší pověst ze všech. Nikdo neví, proč hrad stojí právě tam, kde stojí. Kolem nevedla stezka, nebylo zde žádné bohatství a dokonce ani zdroj vody. Zato se ale povídá, že zde byla průrvy až do samotného pekla. Kdysi dokonce v touze po poznání spustili dolů odsouzence k smrti, kterému slíbili milost, když jim o pekle poví vše, co zjistí.
Spustili chudáka do jámy, a brzy začal ječet a křičet tak strašlivě, že ho hned zase vytáhli. K jejich údivu měl úplně bílé vlasy a přibylo mu několik desítek let. Do týdne zemřel, šílený a nesrozumitelně blekotající. Průrvu do pekla se nepodařilo zasypat, tak nad ní postavili kapli. A ta má, na rozdíl od zbytku hradu, stále vlhké a lišejníkem porostlé stěny…
Také se zde jednu dobu usídlila banda švédských drancířů. Jeden z nich měl prý se samotným Ďáblem smlouvu, a dostal od něj černou slepici, díky které byl nesmrtelný. Dlouho trvalo, než se místní odhodlali proti hradu vytáhnout. Myslivci dali své pušky očarovat kořenářce z lesů, a místní kovář jim odlil stříbrné kulky, které nechali v kostele posvětit. Potom pod hradem zavolala sličná dívka na vůdce švédů, a ledva se z okna vyklonil, skosili jej myslivci přesnou salvou. Zemřel, aniž by mohl svou černou slípku povolat na pomoc. Jeho duch prý jako přízrak dodnes hradem bloudí a slípku hledá, aby ho mezi živé navrátila.
Jednou prý kolem hradu sám čert nesl starého zlého lakomce. A protože byl sedlák tak zatížený hříchem, unavil se pod ním i čert. Pod hradem odpočíval pekelník na kameni, a když pak vyrazil dál, nechal tu otisk kopyta a řetězu a místní tomu místu od těch dob říkají ďáblův kámen. Jiného pekelníka pak urazil hradní pán, a čert za to vlezl do studny a všechny pramínky zahradil, aby na hradě nikdy nebylo dost vody.
No, a konečně, pokud by zatím ještě někdo nevěděl, o který hrad se jedná, dodám, že je úzce spojen s osudem Svaté Ludmily, babičky Svatého Václava…

A tři krátkičké úryvky pověstí jako lákadlo na další hrad...

Hradní pán potkal v lese babku kořenářku s těžkou nuší. Zeptal se, co v ní nese. Odpověď zněla: "Nesu chýně." Pak se pánovi dostalo přednášky o jejich užitečnosti. V dobrém rozmaru nechal babce na tom místě postavit chatu a kolem té brzy vyrostla vesnice. A na paměť té příhody se jmenuje Nesuchyně.

Hradní paní neohlídala svou jedinou dceru před divoženkou, a ta nebohé dítě odtáhla do lesů. Zdrcený hradní pán svou paní na místě proklel. Zaklel ji do jasanu. A od těch dob se poblíž hradu Džbán na jaře, když je vše v květu, objevuje smutná a truchlivá jasanová paní. Kdo květy nechá na pokoji, může se dočkat i zlaté mince. Jako strašidlo je jasanová paní neškodná, jen její smutek je krapet nakažlivý...

Dodnes prý hlídá poklady v podzemí hradu Džbán duch strašlivě ukrutného rytíře. Protože prý páchal násilí na ženách, zjevuje se v podobě bílé paní s obrovskou sviní po boku, a společnými silami straší a děsí pocestné, kteří se k Džbánu moc přiblíží...

Tak další návrh na výlet?

Stará pověst vypráví, jak na knížecí hrad vprostřed noci, během strašlivé bouře, dorazil neznámý bohatý šlechtic. Pohostinně byl pozván dál a poté, co se převlékl, byl přiveden i na hostinu. Všem se tuze zamlouval a nikoho moc nepřekvapilo, když se začal dvořit knížecí dceři. Během tance jí ale vypadl šátek, a jak se pro něj shýbla, zahlédla, že její společník má kopyto a ocas. "Ďábel!" vykřikla dívka skoro v mdlobách. Prozrazený pekelník v panice prchal z hradu a hnal nocí koně ozlomkrk. Když se proti němu vynořil u cesty kříž, neudržel se v sedle a spadl tak prudce, že do skály u cesty se obtisklo jeho kopyto i obličej.

U kterého hradu najdeme čertovy otisky?

MLEKAR_STEIN: no... :) Vhodné jméno pro postavu do Vlkodlaků nebo do Fae - Johann Rüberzahl vulgo Řepočet, severočeský zbojník a vrah :)

KID_MCHUTT: mi to teda připomíná chozrasčot. :o)))))
jako že počítají řepy :o)))))

FOSSY: Řepočet zní dobře :) to slovo je takové zvukomalebné :)

GORGLIN: Správně. Po německy Rübezahl neboli Rýbrcoul, nešťastný pokus počeštit překladem zněl Řepočet.

A druhá hádanka:

Démon, prchlivý vládce živlů, i spravedlivý ochránce chudých a svého území.
Obr, který mohl být trpaslíkem, a vlastně jakýmkoliv živým tvorem.
Zvláště spadeno měl na pytláky, zloděje a nenechavce.
Nejprve se jeho jméno nahlas nevyslovovalo, poté bylo známé především v němčině (pokus o počeštění německé verze dopadl katastrofálně) a nakonec dostal jméno podle svého území.
Jmenuje se po něm pivo, a je jednou z nejznámějších legendárních bytostí naší vlasti :)))

Tak, další typ na letní výletování při blížícím se víkendu, i s hádankou:

Pověst vypráví, že v jedné z četných zákrut Vltavy, kde rostly husté a tmavé lesy, a kudy vedla obchodní cesta, se na skále nad brodem utábořila sebranka z daleka široka. Lapkové, loupežníci, hrdlořezové a ničemové všelijací přepadávali u brodu kupce, cestovatele, poutníky a vůbec každého, kdo do těch končin zavítal. Jednoho dne ale přišel konec i jejich řádění. Chrabrý Vítek, zručný a odvážný rytíř, přišel a všechny lotry pobil, jejich tábor vypálil a na jeho místě nechal postavit nedobytný hrad, kolem kterého brzy vyrostlo celé město.

A říká se, že nedaleko města stály dvě kamenné sochy, kamenní bratři se jim pro jejich podobnost říkalo. A protože se k nim scházelo až příliš mnoho lidí, nechalo je město odstranit a schovat do kolny. Ale jámy po sochách se nedařilo zasypat, a navíc z kolny po nocích vycházelo prapodivné světlo, takže majitel dvora nechal sochy zase postavit - jednu do kaple, druhou do blízkého lesíka. A zase se scházelo tuze mnoho lidu, aby si sochy prohléhli. A znovu se město rozhodlo jich zbavit, tentokrát nadobro. Sochy byly naloženy na vůz a poslány pryč. Kudy vůz jel, tam zněly zvony všech kostelů a kaplí, aniž by na ně někdo zvonil, a kdesi u Českých Budějovic vůz nadobro zmizel.

A další městská pověst vypráví o měšťanu, který bohatl a bohatl, ale nakonec musel své ženě přiznat, že bohatne jen proto, že upsal duši čertu. Žena šla hned za prelátem, který měl pověst znalého a moudrého v podobných věcech. Prelát si čerta promptně předvolal a vyžádal si úpis na duši měšťana. Čert ale podváděl a dal mu úpis jiného muže. Prelát se rozlítil, vynutil si z pekelníka i druhý úpis na duši, a v hněvu oba úpisy spálil, čímž oběma měšťanům, kteří se s čertem zapletli, zachránil duši.

A kam že vás to na posílám výlet?

Pověst o kosteleské kapličce Panenky Marie:
Je to pověst malá, jednoduchá a krátká, ale berte ji jako další návrh na výlet a jako malý kousek bohaté mozaiky domácích pověstí.
Vypráví se, že jeden z kosteleckých sedláků byl vždycky, když se vracel navečer z Jihlavy do Kostelce, přepadán na kopci u Kostelce strašidlem. Pokaždé, jak od Hosova stoupal na kopec, přepadl jej podivný, nepřirozený chlad, a na ramena mus edla nesmírná tíha, že mohl sotva jít a dýchat.
I dospěl jednoho dne sedlák k závěru, že na kopci straší, a nechal tam postavit kapličku zasvěcenou Panně Marii. Od těch dob se strašidlo neukázalo. A povídá se také, jak o mnoho let později vedl vozka kolem kapličky svoje spřežení. Pod kopcem se mu koně splašili a hrozilo, že vůz i s nákladem a vozkou strhnou z prudkého kopce a stane se neštěstí. Tehdy se ale u kapličky zahalena v jasnou zlatou záři objevila Panna Marie sama a splašené koně zázračně uklidnila. A zachráněný vozka nechal kapličku bohatě vyzdobit...