Hned úvodem předesílám, že tohle není úplně můj šálek kávy, a ani to nespadá do mých obvyklých kalných vod působnosti, ve kterých se preferuji zdržovat, ale co už. Legenda to je, bezesporu jedna z největších legend moderního věku, a podobně, jako v případě Nessie o ní každý slyšel, ale ne každý by o ní dokázal říct něco bližšího.
Svého času se jednalo o to největší námořní plavidlo, jaké brázdilo vody tohoto světa. Svého času se měl stát symbolem luxusu a bezpečí, bohatství a pohodlí. Svého času byl splěným snem, snem dlouhým jen o fous pod 270 metrů, širokým přes 28 metrů, a výtlakem přes 52 tisíce tun, který se mohl hnát po moři rychlostí přes 40 kilometrů za hodinu.
Ano, legendou pro dnešní den je RMS TITANIC, nejskvělejší dílo loděnic Harland & Wolff v Belfastu, korunní klenot společnosti White Star Line. Smutné samozřejmě je, že se nestal legendou pro to, jaký byl, ale proto, jak skončil.
Asi každý ví následující fakta:
Titanic se potopil během své první a poslední plavby po nárazu na ledovec.
Potopení Titanicu přineslo smrt více než dvěma třetinám lidí na jeho palubě.
A potom asi většina lidí viděla stejnojmenný film, kde ovšem samotný Titanic byl jen kulisou a jeho příběh nebyl tou hlavní dějovou linií.
Takže se zkusíme podívat na Titanic blíže, protože mezi legendy, a to mezi legendy zajímavé, patří dle mého zcela nepochybně.
Nejprve něco o samotné lodi.
Titanic byl rozhodně zázrak techniky a moderního věku (své doby, jistě). Jeho stavba trvala rovné tři roky. Do konstrukce byly zahrnuty nejmodernější bezpečnostní prvky, a loď byla jednoznačně považována za nepotopitelnou. Šestnáct vodotěsných oddělení příčně dělilo loď. Při zatopení dvou mohla bezpečně pokračovat v plavbě, po zatopení čtyř by se nepotopila, i když by musela nejspíš čekat na záchranu. Loď poháněly tři šrouby, jeden střední, čtyřlistý, a dva boční, trojlisté, které mohly běžet na reverzní chod. Všude bylo elektrické osvětlení. Loď byla propojena sítí telefonů. Pro cestující zde byli čtyři elektrické výtahy. Dno lodi bylo dvojité. Výkon a energii námořnímu kolosu dodávalo hned 29 kotlů. Registrovaný výkon soustrojí byl 50 000 (!) koňských sil, odhadovaný byl ale až 55 000. Jeřáby na spouštění záchranných člunů byly ty nejmodernější, které mohly manipulovat s čluny na obou stranách jeřábu a tak spouštět na hladinu i čluny ve druhé nebo dokonce třetí řadě. Byla tu tři čerpadla a pět balastních nádrží s čerpadly, schopná přečerpat 1700 tun vody za hodinu.
Pro pohodlí cestujících tu byly lázně, kurty, promenáda, kavárny... Není divu, že se cena nejdražších lodních lístků pohybovala někde kolem (v přepočtu na dnešní hodnoty) 128 000 dolarů, a že na palubě bylo v době katastrofy skoro šedesát milionářů.
Jak mohla tedy takovou loď potkat zkáza?
Skoro by se chtělo říct, že proti Titanicu se spiklo opravdu všechno.
A potom tu je samozřejmě lidský faktor.
Asi nejzávažnějží technickou slabinou Titanicu bylo kormidlo. Plně odpovídalo předpisům, o tom žádná, ale nebylo testováno na modelu. Mělo příliš malou plochu na to, aby loď mohla rychle manévrovat (což je 270 metrů dlouhého kolosu s jeho setrvačností celkem problém), navíc se účinnost kormidla nadále velmi snížila v momentě, kdy byl střední šloub zastaven.
Potom tu byly nedotažené bezpečností předpisy pro mořeplavbu. Titanic měl ve chvíli, kdy se potopil, na palubě přes dva tisíce dvě stě osob. Potopil se v severním Atlantiku, kde nastává smrt vinou podchlazení do 15 minut. Na palubě měl celkem 20 záchranných plavidel s celkovou kapacitou 1178 osob. Přesně podle předpisů. Druhá řada člunů nakonec nebyla na palubu umístěna, aby se zachovala širší promenáda pro cestující. Jako cvičení proběhlo před vyplutím spuštění dvou člunů, až během plavby byl vyvěšen rozpis posádky pro jednotlivé čluny a dokonce až o den později přidělení velitelů člunů. Rozdělení cestujících mezi čluny neproběhlo vůbec. Neexistovala přesná pravidla pro nouzové volání a služba u radiostanic nebyla čtyřiadvacetihodinová. Také nebylo pevně stanoveno použití nouzových světlic.
Co se tedy stalo 15. dubna 1912 ráno?
Titanic dostal během neděle 14. dubna několik zpráv o výskytu ledových polí od dalších lodí v oblasti. Ale většina těchto zpráv se ani nedostala ke kapitánovi Titanicu. Dokonce se mluví o tom, že jeden z důstojníků viděl v mapovně poznámku „Led“ se souřadnicemi, ale když si spočítal, že do oblasti doplují až po skončení jeho směny, dál to neřešil. Asi v jedenáct hodin večer zpozorovali na parníku Californian světla na obzoru a pokusili se Titanic opět varovat. Ve 23.35 proběhla poslední komunikace, ale radista Titanicu neposlouchal a unavený spojař Californianu ukončil spojení a šel spát.
Ve 23.39 zpozorovala hlídka v přední pozorovatelně Titanicu mlžný opar. Ten věstil přítomnost ledu, navíc snižoval dohlednost. Hlídka vydala signál pomocí zvonu a zároveň varovala 6. důstojníka telefonicky. 1. důstojník v reakci na zvon zavelel strojovně „STOP“ a „Docela vpravo“. Po provedení rozkazů následovaly povely „Docela vlevo, Plný zpětný chod!“
Náraz následoval 37 vteřin po hlášení hlídky.
Vzhledem k vydaným povelům, které nebyly úplně ideální, vzhledem k obrovské hmotnosti a setrvačnosti lodi, a vzhledem k pozdnímu zpozorování ledovce nestačila změna kurzu k tomu, aby se Titanic ledu vyhnul.
Náraz nebyl nijak zvlášť dramatický, posádka a cestující na horních palubách zaregistrovali vlastně jen chvění lodi. Ale led protrhl trup Titaniku na pravoboku hned za přídí. Náraz trval 10 vteřin. Vzniklá trhlina měla 90 metrů, zasahovala do šesti záplavových komor, a byla umístěna navýsost špatně. Pod čarou ponoru, asi tři metry nad kýlem lodi, ale zároveň zhruba půl metru nad dvojitým dnem.
Okamžitě byly uzavřeny vodotěsné přepážky, jenže...
Jenže o vodotěsnosti se dalo mluvit jen mezi jednotlivými záplavovými komorami. Přepážky končily v různé výšce a shora komory vodotěsné nebyly. Jakmile se přední komory zaplnily vodou, příď Titanicu šla pod vodu a voda se začala přelévat do dalších oddělení. Přes plný výkon čerpadel dosahovalo zatopení prvních pěti oddělení během deseti minut 14 metrů a voda rychle stoupala.
Dvacet minut po srážce se voda dostala do obytných prostor 3. třídy. Pět minut po půlnoci byl vydán rozkaz k přípravě záchranných člunů. O dvacet minut později zazněl pokyn Opustit loď, ženy a děti první. Půl hodiny po půlnoci se čluny začaly plnit lidmi. V 00.45 dosedl první člun na hladinu. Měl kapacitu 65 lidí. Obsazen byl 28 lidmi. Spouštění člunů nebylo nacvičeno, a docházelo k obrovským zmatkům. Jeden člun se ocitl na hladině s pouhými jedenácti lidmi, další byl se 70 lidmi na palubě přetížen. Některým cestujícím se navíc nechtělo z dobře osvětlené paluby Titanicu do tmy dole.
Ve člunech se tak zachránilo 706 lidí.
Ve čtvrt na jednu v noci začali radisté Titanicu vysílat zažitý signál CQD i novější SOS. Jako první zachytili jejich volání na lodi Carpathia. Byla to také nejbližší loď od Titanicu, přesto byla Carpathia vzdálená skoro sto kilometrů, tedy čtyři hodiny cesty. Ještě o hodinu a půl později se například na německé lodi Frankfurt snažili zjistit, co že se to vlastně s Titanicem děje, Olympic se marně domáhal přesné pozice sesterské lodě.
Ve dvě hodiny a pět minut kapitán osobně odvelel radisty a nařídil jim, aby se pokusili zachránit.
Asi dvě hodiny po nárazu se začala voda přelévat do sedmé záplavové komory. Asi ve dvě hodiny a deset minut se záď Titanicu začala zvedat z vody. Potom došlo k zatopení paluby a pádu prvního komínu, který zabil několik lidí. Jak se zvyšoval náklon, lidé skákali i padali do vody a snažili se doplavat ke člunům. Nakonec byly zaplaveny poslední kotelny a Tatanic se ponořil do tmy. Podle svědků světla sbítila ještě pod vodou. Potom došlo k roztržení Titanicu na dvě části vlivem protichádně působících sil. Přední část šla okamžitě ke dnu, zadní se na okamžik narovnala, ale potom se také – ve svislé poloze – potopila.
Jen dva ze záchraných člunů se vrátili pátrat po přeživších. Našli dohromady devět osob, z nichž tři zemřeli následkem podchlazení. Většina člunů nenabírala lidi z vody, aby nedošlo k přetížení člunů, a plula co nejdál od místa potopení, aby je nestrhl následný vír.
Zprávy hovoří o lodi, která byla na dohled Titanicu. Podle všeho se mělo jednat o parník Californian, který stál přes noc v ledovém poli, aby se vyhnul srážce. Mohlo se ale také jednat o hlášený „neznámý škuner“, později identifikovaný jako norská loď Samson. Každopádně tato loď, vzdálená ne více, než pět mil od Titanicu, nereagovala ani na volání o pomoc, ani na přímou signalizaci pomocí reflektorů a světlic.
První tak na pomoc dorazila Carpathia, a to kolem čtvrté hodiny ráno. Její kapitán byl chválen za odvahu, ale i kritizován za lehkovážnost, neboť s lodí, jejíž maximální rychlost byla úváděna 14 uzlů, kličkoval ledovým polem rychlostí až 17,5 uzlu. Ve třičtvrtě na dvě zachytili poslední radidepeši z Titanicu. Před čtvrt na pět vyzvedávali první trosečníky.
Z více než 2200 osob na Titanicu zahynulo 1500, většina vinou podchlazení. Poslední přeživší, Millvina Dean, která se na Titanicu plavila jako kojenec ve věku devíti měsíců, zemřela 31.5.2009.
Následné vyšetřování vedlo k přehodnocení řady bezpečnostních předpisů. A k jejich modernizaci.
S případem Titanicu pak souvisí případ SS Californian, který zničil kariéru několika jeho důstojníkům.
Totiž, svědci hovořili o světlech lodi, která byla na dohled potápějícího se Titanicu. Podle všeho to měl být právě Californian, který nereagoval na vypálené světlice (kapitán jen nařídil další sledování), nereagoval na radiokomunikaci (spojař ukončil spojení s Titanicem krátce po 23.30 předchozího dne po neúspěšném pokusu varovat Titanic před ledem), a jen několikrát zkusil morseovku pomocí reflektoru (viditelného ovšem jen na nějakých šest kilometrů). O přesné situaci se tak Californian dozvěděl až v 5.30, kdy radista znovu zapnul stanici. Chování kapitána bylo označeno za přinejmenším vážné pochybení, ačkoliv nedošlo v porušení předpisů. Kapitán strávil mnoho let snahou očistit své jméno, a prokázat, že mezi Californianem a Titanicem byla ještě nějaká třetí loď, a že Californian se (což je pravděpodobné a odpovídá to záznamům) nacházel od místa katastrofy dál.
I tak se však Californian nacházel od Titanicu jen nějakých 30 kilometrů, mohl reagovat nejrychleji a zachránit mnoho životů. Stačilo, aby kapitán nechal vzbudit radistu a prověřil situaci. To, že to neudělal, je jeho jediná prokazatelná chyba, ovšem předpisy mu nic takového nenařizovaly. Světlice vystřelované z Titanicu nebyly totiž nouzové světlice, ale bílé, čtyři v řadě, což identifikovalo společnost White Star Line, a navíc to mohlo být zaměněno s prostým ohňostrojem pro cestující, což nebylo nijak neobvyklé.
Navíc panuje téměř jistota, že tajemná třetí loď, viditelná jak z Titanicu, tak z Californianu, skutečně existovala. Jen nikdo nemá tušení, co to bylo za loď, a proč svou nečinností připustila její posádka úmrtí stovek lidí.
Hodně se pátralo po příčinách katastrofy.
Po nalezení vraku bylo provedeno nesčetné množství testů.
Byla testována ocel, ze které byl postaven trup Titanicu, ale přes to, že v poměru k dnešním materiálům byla křehká, zejména při teplotách kolem nuly, s nepříznive vysokým obsahem fosforu a síry a poměrem síry a manganu. Ukázalo se ale, že ocel nebyla tak křehká, aby zavinila katastrofu. Byly testovány nýty, které spojovaly plátování trupu. Ale jako nevyhovující se ukázaly jen železné nýty, použité na přídi a zádi Titanicu, ne ocelové nýty, které byly na bocích, tedy na místě trhliny.
Jednoznačně lze tvrdit, že největší podíl má kormidlo, které sice umožňovalo lépe manévrovat při nízké rychlosti, ale hůře při vysoké. Spolu s konstrukcí hnacích šroubů holé neštěstí.
A lidský faktor?
Lord Ismay, majitel WSL, měl bezesporu eminentní zájem na tom, aby Titanic dorazil do Ameriky v co nejlepším možném čase, a prý trval na plavbě vysokou rychlostí. Je otázkou, nakolik věděl o hrozícím nebezpečí ledu, a na kolik šlo o vědomé hazardování s životy všech ny palubě ve jménu obchodního prospěchu. Dokonce je možné, že za vysokou rychlost byl zodpovědný kapitán E. J. Smith, nikoliv lord Ismay.
Berme v úvahu také naprosto nedostatečnou připravenost posádky na nouzovou situaci, podpořenou zejména četnými tvrzeními, že Titanic je nepotopitelný, a že na straně lidí stojí v boji s oceánem velká technická převaha.
Pak tu je použitý úhybný manévr. Přejít na zpětný chod je otázka zhruba 20 vteřin. Rozkazy vydané prvním důstojníkem W. M. Murdochem byly naprosto učebnicové. Jinou loď by nejspíš zachránily. Ale Titanic měl při své hmotnosti a rychlosti příliš velký poloměr obrátky. Ozvaly se dokonce hlasy, že měl zavelet jen „Zpětný chod“ a narazit do ledovce čelně, což by vedlo k menšímu poškození lodě a i menším ztrátám na životech. Jenže Murdoch nevěděl, jak daleko je ledovec před lodí, nevěděl, že klasický úhybný manévr selže, nevěděl, že pokus vyhnout se kolizi povede k potopení nepotopitelné lodi. Věděl ale, že při čelním nárazu zemřou lidé. Takže se asi rozhdl správně, zejména při zvážení, že stejným způsobem již jednu loď během své kariéry zachránil.
Již zmiňovaná pochybení při evakuaci a pochybení Californianu jsou další faktory.
A pak je tu sama příroda, zase jednou trestající člověka za jeho opovážlivost.
Neobvykle silný příliv, díky němuž se ledové pole posunulo výrazně jižněji.
Bezměsíčná, klidná noc bez větru, za jaké je zpozorování ledovce asi úplně nejtěžší (podle odhadů byl osudný ledovec zpozorován z Titanicu na zhruba 400m).
Je nepravděpodobné, že by někdy došlo k jednoznačnému určení, který z faktorů, které z faktorů, nebo jaká kombinace faktorů, mají na svědomí potopení Titanicu.
A protože se jedná přeci jen o legendu, podívejme se do oblasti nepodložených spekulací.
Na palubě Titanicu prý byla přepravována starodávná egyptská mumie, a její prokletí postihlo nešťastnou loď.
Prozaičtější konspirační teorie hovoří o pojistném podvodu. Ve skutečnosti se prý potopila sesterská loď Olympic.
Téměř jistě existující, ale stále neodhalená „třetí loď“. Byl to snad Bludný Holanďan, zvěstující zkázu Titanice? Nebo tato loď odvezla do bezpečí bohaté a mocné, kteří zinscenovali katastrofu, aby fingovali vlastní smrt? Možná jen skupina Iluminátů, kteří chtěli zmizet veřejnosti z očí? Nebo měla tato loď naprosto prozaicky, fyzicky, na svědomí zkázu Titanicu?
Lidé mívají sklon hovořit o velké panice na palubě, ale přes zmatek při nakládání posádky a cestujících do člunů panika jako takový vypukla až v poslední fázi katastrofy, když se loď potápěla.
O Titanicu se toho prokazatelně ví hodně, i jeho zkáze, ale hodně toho také zůstává v oblasti dohadů. Nebo, chcete-li, mýtů.
Například se na palubě mělo nacházet až osm Čechů, včetně jednoho černého pasažéra. Ale ani u jednoho to nelze prokázat naprosto jistě.
Mluví se o tom, že palubní orchestr hrál do poslední chvíle na palubě pro povzbuzení cestujících. Ale jestli tomu tak bylo, nebo co vlastně hráli, než šli i s lodí ke dnu...
Mluví se také o děsu katolických dělníků kvůli sériovému číslu Titanicu 3909 04, které se v odrazu vodní hladiny dalo číst jako „No Pope“, tedy „papež není“. Ale sériové číslo Titanicu bylo 401.
A navzdory některým tvrzením nebyl Titanic první lodí, která použila signál SOS.
A jako u každé správné legendy, ani o Titanicu asi úplnou pravdu nezjistí už nikdy nikdo...