FOSSY: Což je jen druhé tvrzení, které ti vysvětlí, že ti o něm nic neřeknou. Akorát složitější.
Nehledě na poměrně typickou záležitost z druhé strany: přijdeš za nimi s nějakým nesmyslem, o kterém v životě neslyšeli a oni, buď aby tě neurazili, nebo aby si z tebe udělali dobrý den (a ze zkušenosti nejednoho kulturního antropologa se dá doložit, že přírodní národové dokáží být stejně cyničtí jako my) ti něco navykládají.
Já netvrdím, že si to původní zvěstovatelé vymysleli. Jen bych u jakékoli legendy byl opatrný stran generalizace na celý region.

FJERTIL: Ale to je jen špatná inerpretace. Místní věděli, ale báli se o něm mluvit :)))

Když jednoho krásného, horkého letního dne vstoupil pastevec do své jurty, čekalo na něj nemilé, hrozivé překvapení. Uprostřed jeho obydlí se na podlaze svíjel asi metr dlouhý hadovitý tvor, nechvalně proslulý ze příběhů tak děsivých, že se vyprávěly jen šeptem. Pastevec neztratil hlavu, to ne, odvahy měl na rozdávání. Popadl vedle vchodu zavěšený kotlík na čaj a bleskurychle s ním tvora přiklopil, než jeho tělo stačilo ztmavnout, což byla neklamná známka, že se chystá zabíjet. Kotlík i s tvorem pak vytáhl před jurtu a nechal být, protože nic víc udělat nemohl. Tehdy si všiml, že kov kotlíku zežloutl, jak na něj působila síla, kterou tvor obvykle zabíjel své oběti.

Stal se možná předlohou pro písečné červy ze světoznámé sci-fi Duna. Pro jeho neblahou pověst a pro údajnou fyzickou podobnost mu někteří dali přezdívku krvavé střevo (těsně před tím, než zabíjí, jeho tělo ztmavne z obvyklé šedožluté barvy na rudou až purpurovou). Místní lidé o něm většinou vůbec nechtějí hovořit, protože stále panuje víra, že není obyčejným zvířetem, ale nadpřirozenou bytostí, zlým duchem, který by se mohl mstít. Nebo prostě věří, že jeho jméno nosí smůlu. Kočovníci se ho bojí. Olgoj Chorchoj (Allghoi Khorkhoi) patří k mongolským legendám. Žije prý v písku pouště Gobi. Dokáže zabíjet nejen psy a kozy, ale i koně a velbloudy. A samozřejmě lidi. A to ne jen tak ledajakým způsobem, ale na vzdálenost až šesti metrů, tedy na více jak čtyřnásobek své velikosti (Olgoj údajně dosahuje délky od půl metru do půl druhého metru). Jen není jasné, jestli zabíjí vystříknutím jedu (tak prudkého, že nemá obdoby, protože zabíjí okamžitě a dokonce leptá i kovy), nebo vysláním elektrického výboje (ale ani vzduch, ani země nejsou vodivé). Před tím, než zabije, dojde k výše popsanému ztmavnutí těla, a pak je už pro oběť pozdě. Naštěstí se objevuje prakticky jen v červnu a červenci, v největších vedrech, a koncem léta lze výjimečně jeho útok i přežít.
Existuje nesčetně svědectví a historek, kde hraje vražedný červ hlavní roli. Vypravila se za ním nejedna expedice, a světově uznávaným odborníkem na něj je Čech. Přesto zatím nikdo neprokázal jeho existenci.
Olgoj nepatří mezi nejznámější nebo nejpopulárnější potvůrky z legend, i tak ale nejspíš inspiroval filmová díla, knihy a povídky, a i videohry.

Virginia Dare a Ztracená kolonie Roanoke
Troufám si tvrdit, že se jedná o málo známý příběh, přinejmenším v naší české kotlině. Ani se tak moc nedivím, není zase tolik co říct.
Kolonie Roanoke byla založena ve Virginii na konci šestnáctého století. Roku 1587, v srpnu, se zde narodila dívenka, první dítě anglických kolonistů v Novém Světě. Byla vnučkou guvernéra kolonie Johna Whitea. Jejími rodiči byli Ananias a Elynor Dareovi. Dívka byla první neděli po narození pokřtěna.
John White se vydaal na cestu zpět do Anglie, aby pro kolonii získal další zásoby a podporu dvora. Jenže Anglie byla právě ve válce se Španělskem (zase jednou). Koruna měla pro lodě lepší využití, než dlouhou cestu do malé kolonie. Takže se John White vrátil až v roce 1590.
A zjistil, že kolonisté, včetně jeho vnučky, jsou pryč.
Kolonie Roanoke byla opuštěna už před nějakou dobou. Ale opevnění i domy, co šlo, to bylo rozebráno a odneseno, takže kolonisté nespěchali. Chybělo i domluvené znamení, maltézský kříž vyrytý do některého ze stromů poblíž kolonie, znamení pro případ, že by někdo nebo nějaké zlé okolnosti donutili kolonisty Roanoke opustit. Namísto kříže bylo do jednoho stromu vyřezáno slovo Croatan, do vedlejšího potom Cro.
John White tehdy usoudil, že se kolonisté přesunuli na ostrov Croatan, ale neměl prostředky k jejich hledání.
Jenže obyvatele kolonie, nebo alespoň nevyvratitelné stopy po nich, nenašel už nikdo.
Jistě, možností, a celkem rozumných, je spousta. Kolonisté mohli hledat přístřeší u některého spřáteleného indiánského kmene, a později i s kmenem zmizet v nějaké bezvýznamné půtce mezi divochy. Mohli také narazit na kmen nepřátelský. Mohli být překvapeni a odvlečeni Španěli. Ale zmizení 80 mužů, 17 žen a 11 dětí zatím nebylo uspokojivě a prokazatelně vysvětleno. Ne tak úplně.
V roce 1937 v Severní Karolíně slavili 350 výročí Ztracené Kolonie. A v následujících čtyřech letech bylo objeveno 48 kamenů s vyrytými záznamy v alžbětínské angličtině. Popisovaly události od roku 1591 do roku 1599. Podepsány byly matkou Virginie Dare, Elynor. Podle příběhu byla Virginia a její otec Ananias zabiti při útoku indiánů, Elynor se později vdala za indiánského náčelníka, porodila dceru Agnes a roku 1599 zemřela.
Nicméně se ještě roku 1941 ukázalo, že kameny jsou podvrh.
A Virginia Dare?
S jistotou se ví, že byla první bílé dítě v Britské Americe.
Jako taková se stala symbolem. A ne ledajakým. V podtstatě si ji každý půjčoval jako zástavu pro to, co zrovna propagoval. Nemá cenu zmiňovat zboží s jejím jménem, cogarety, potraviny, nápoje, poštovní známky a další. Virginia byla symbolem nevinnosti a čistoty. A tak si ji také vybírala různá hnutí za zachování dominance euroameričanů. „Za bílou Severní Karolínu jménem Virginie Dare!“
Také pro lidi, kteří nechtěli dát volební práva ženám. V součastnosti se pod jménem VDARE Projekt skrývá skupina bojující proti nelegálním imigrantům.
Virginia Dare je naštěstí převážně brána jako symbol nového začátku, naděje, dobrodružství, a odvahy. Taková postava, jako Virginia, také nemůže chybět v celé řadě literárních děl.
V jedné novele se Virginia setkává s princeznou Pocahontas. V jiné z ní autor udělá dokonce matku Pocahontas. A ještě jindy je Virginia jedním vrcholem milostného trojúhelníku, zatímco dalšími jsou Pocahontas a John Smith.
V jedné knize je Virginia, zamilovaná do indiánského válečníka, proměněna žárlivým šamanem v bílou laň. Později, na zákeřnou radu šamana, ji její pravá láska střelí stříbrným šípem. Umírající Virgine naposledy vydechne své jméno, změní se do lidské podoby a zemře v náručí své pravé lásky a vraha.
Z této proměny vychází i pojetí Virginie Dare v marvelovském komixu 1602, kde se dívka ve stresu mění v různá zvířata, ale vždy bílá a modrooká.
Vzhledem ke svému osudu se Virginia i Ztracená Kolonie dočkali rolí ve sci-fi (únosy mimozemšťany), fantasy (démoni a duchové) a hororech. Na postavu Virgine odkazují i televizní a filmové postavy. Její jméne nese celá řada míst v Severní Karolině...
Tak teď už ji znáte také :)

GUYVER: No teda to je snad lepší než DMDU - a mít obrázky, konkurují i samotnému I.A.Bendovi! :D

GORGLIN: Nejsou v tom jednotní. Ortodoxní tvrdí, že zachránil život, reformní že maskoval šolich. Ovšem, Tatrouš Novák je ultraortodoxní zachránce a musí to dobře vědět, protože u toho byl, jak tvrdí v Evangéliu podle sepsání Tatroušova. Mohu postnout, ale je to celkem dlouhé a nudné čtení. Má to pět dílů, z toho třetí napsala Marie Mejdrová, zvaná Hlodavá Máňa, alias Jan Křtitel, která napsala také dodatek, v němž rozebírá kde udělali soudruh Ježíš a soudruzi apoštolové chybu.

GORGLIN: Teorie Zasouvacího Kopí je v očích Vyznavačů Pytlíku Osudu rouhačstvím. A to přesto, že tzv. Kopí Osudu je tvořeno dvěma díly, spojenými zlatou manžetou.

GORGLIN: No to já nevím, když nebyla nikdy publikovaná.