YMLADRIS: Ymlo, asi má, snaží se, myslím si, že jo, ale na sto přesvědčená nejsem... ale nějak mu nerozumím, je na jiný komunikační vlně a to mne dohání k šílenství, resp. k agresivitě, i ten stres, jak jsem se furt snažila různými metodami něco "vylepšovat", např. aby třeba přestal analyzovat a užíval si se mnou pouhý bytí, no je vidět, že jsem to podělala, kde se dalo. ta praxe, achjo. a pak se vztekám nejen nad celým vztahem, ale nad svým selháním a ta kaše, co jsem si navařila, mi přestává chutnat a doufám, že už je snědená a bude v dohledu nějaký lepší chod.

Uvažovala jsem, proč mi nejde meditovat, zjistila, že jsem líná, ale snažím se se přemáhat a klidnit mysl, jenže furt se ženu tam a tam, nestíhám to a to, prostě špatně myslím, stresuju se. A v tomhle kolotoči pak začínám kopat kolem sebe, protože ho chci zastavit, ale nějak plynule, nicméně to nejde... Meditovat se snažím a jsem za to ráda, za každou tu chvilku, ve které vydržím být v klidu. Ale stačí jedno špatné slovo od toho, kdo mě akutně vytáčí a já bouchám jak papiňák, prostě zbytečně a v podstatě téměř bezdůvodně. na první pohled...

Tohleto a dalších spousta důvodů mne dovedly k té otázce, proč reaguju agresivně, proč chci zničit tu překážku a né jí domluvit, ne ji rozumně rozebrat a překočit, proč se chovám, jak malé vzteklé dítě, co nemá to, co chce, proč nejednám dospělejc? chybí mi ona disciplína, to ano, ale snažím se ji budovat, to taky ano... ale na druhou stranu ve vztahu cítím, že chci být taky opravdu sama sebou, ne jen ona sebeovladatelná či sebeovládnutá rozumná žena, když vím, že každý v sobě má svého rošťáka, zlobila a ten můj teď řve z plných plic.

Ještě k těm dobrým technikám, krom meditace...

Co tady zmiňovala Nikopol, myslím, bylo dýchání do břicha při napjaté situaci - mými slovy a jak jsem to pochopila. Myslím, že to je další velká pomoc - ta akutní - dech při akutním stresu, kdy hrozí výbuch. zkoušet vnímat dech a jeho pohyb, jeho hloubku a rytmiku. to je možná i akutní číslo jedna! pak meditace - to je zas spíš preventivní... Jenže i v tomhle selhávám, prostě dech nedech, on říká něco, co mne prenamentně vytáčí a je to venku, křik a achjo............

Díky nyní všem, kdo tu diskutujete a pomáháte nám, mně a třeba i sobě v něčem.... Velké díky za podporu!

no, asi těch příčin, motivů a forem je spousta, víc než jsem schopnej si na místě vycucat z prstu, mluvim samozřejmě za sebe jako každej a snažim se to postupně zobecnit..

NIKOPOL: tenhle tvůj návod je podle mě fakt mimozní pokus aplikovat něco, čím jseě momentálně poblázněnej, někde kde se to moc nehodí, nezlob se - agresivita u lidí obvykle není o nedostatku sebekontroly, ale naopak o přehnaný sebekontrole v kontrastu s neschopností vypořádat se s určitejma pocitama. Já třeba cvičim každej den, každej den si dávám ráno ledovou sprchu a vůbec vedu jak se patří modrej život, sebekontrolu mam myslim si dobrou, problém je v tom že v danou chvíli se mi prostě nechce se kontrolovat protože něco přestpoupí určitou mez. Disciplína musí bejt a práce šlechtí ale člověk neni pes přece.. Jasně že máme v sobě i zvíře, člověk má přece i přirozenou potřebu agrese. Proto jí občas podléháme, protože jí neumíme ventilovat nebo adekvátně používat tam kde by to bylo na místě. Neumíme se za sebe prát tam kde to lze a má to smysl a potom si to vybíjíme v nesmyslnejch situacích kde se dožadujem nesmyslnejch privilegií apod.
Samozřejmě agresivita může bejt podmíněná i organickou poruchou nebo metabolickejma procesama. Třeba právě pozdější fáze alkoholizmu jsou tím známý - narušení / rozpad některejch regulativních a rozlišovacích funkcí / struktur osobnosti..

sorry za OT

NIKOPOL: podle mě jseš stejně narcistickej exhibouš jako většina lidí tady který se nějak řešej, (včetně mě), jinak bys neměl asi potřebu to tady osvětlovat tak květnatejma verbálníma vycpávkama. Upřímná snaha někomu pomoct nebo sdílet svojí reálnou přímou zkušenost vypadá jinak.

NIKOPOL: to co tady sdílíš je tvoje vlastní nadšení pro tvojí vlastní cestu která tobě možná funguje na všechno protože to tak zevnitř cejtíš, ale jinejm to fungovat nemusí. Lidi který se tedy s něčim svěřujou se upřímně snažej o nějakou základní svépomocnou sebereflexi a tvoje teoretický mudrování mi připadá vlastně sprostý. Někomu kdo přiznává že si neví rady se svojí emotivitou apod. fakt moc nepoimůže když mu vysvětlíš proč a jak si vlastně pomoct nechce. Ale jinak samozřejmě klobouk dolu, zaujatost svojí vlastní domělou verbalizovanou moudrostí a přesvědčení že sám rozumím ostatním líp než oni sami sobě ještě před tím než je stihnu vyslůechnout, to bylo vždycky něco co mě imponovalo :-P Jestli máš pocit že tvuj návod nikdo nečet, nemusíš se tim cejtit nijak dotčenej, mohlo to bejt prostě jen proto že to nebylo relevantní;)

NIKOPOL: Jau ty jseš ale mudrc! ;)

MEA: ohledně čeho z jakých částí jakého textu vycházím ?

MEA: pro "intelektuály" jsem myslel, spíš pro lidi kteří doufají, že svoje emoční výkyvy případně problémy můžou vyřešit rozumem, nějakou úvahou a podobně.
praktický návod jsem předestřel ve svém předchozím příspěvku NIKOPOL .. zdá se ale že to skoro nikdo z těch, kterých se to týká nečetl :-)


MORKANT: oka najdu to a nějak stylizuju :-) vzniklo to spíš jako chat, a postupně jsem tam nadhazoval směrnice jak mě to napadalo


ECLECTICA: i tobě by možná řadu věcí usnadnila keltnerova knížka "transformace vědomí" .. jinak cviční :-)

YMLADRIS: mno jdu nahodou kolem a musim si rejpnout, protoze tohle me vytaci velice velmi uz delsi dobu . kdyz sou muzi tak privilegiovany... tak pro me nemaj co nezvladat, ni?

no a jeste teda, takhle zdalky to hodne vypada jako potize zensko-muzska komunikace, takovy ty ruzny popularni knihy na tema Muzsky mozek a co nezvlada atd. mas precteny?

a mas dojem ze dotycny te ma dostatecne rad?

jinak jediny co mi na podobne veci pomohlo, bylo a) meditace b) velky pruser kdy jsem prestala resit kraviny (to bohuzel nejde naplanovat)

YMLADRIS: já to nějak chápu..
prostě si to připustím a tak se mně to dotkne, protože jsem si to dovolila připustit, přesto, že jsem to chtěla udělat jinak a působit jinak a ono to je najednou celé zase jinak, než jsem chtěla a na to jsem se nepřipravila - moc jsem čekala něco, co se nestalo, tak jsem zklamaná...
například si připustím, že řekli, že jsem blbá, ale já být přece blbá nechci a snažím se dělat všecko proto, abych blbá nebyla a nevypadala tak ):)) ( a rozhodí mně, když mi pak někdo poví - vždyť ty jsi úplně blbá...... JAJ! :D A to jsem opravdu nečekala! :)

jenže když to vezmu konkrétně - v tom vztahu to prostě osobní je, od toho blízkého to zní jinak a má to jiný účinek, člověk se míň často chová ve vztahu odosobněně a ty věci si víc bere k sobě, je prostě víc egocentrickej, když je ten vztah řekněme na počátku, jsou zamilovaní a prdlí...
tak jak si to nepříjemné pak nebrat k srdci a nenechat se vytočit?
jak se vyprdnout na ty keci v kleci?
(mívám občas pocit, že mne prostě jen chce vytáčet, protože to potřebuje nějakým způsobem pro sebe, ale přitom já bych se tím něčím vůbec vytáčet nemusela)

No, co mi rozjelo poslední agresi tak, že jsem řekla, jakože to jsou kecy blbý a rázovala jsem pryč od toho celýho, ale tím pádem se to dostalo do jakéhosi bludného kruhu, protože dotyčný neumí či nechce vystoupit z dohadování, hádky, a já taky ne, takže to gradovalo následně poté. bohužel.
bylo to, když mně osobně byla narušena má představa a také potřeba vyjadřování citů a bylo mi tvrzeno, jakože "vodění za ručičky je infantlilní a pubertální"(já tvdím, že to je celoživotní záležitost neomezená dětstvím ani adolescencí) nebo že "tuto citaci jsem provedla špatně, jelikož v oné minulosti byla ta věta řečena jinak a tím pádem je nyní nemožna ocitování z důvodu "presublikutonkupulolololoolzní reprereprepetence", tak mě to s prominutím SERE, ať tím narušuje cokoliv, mně se takovéto kecání dotýká, bohužel. ne zcela proto, že má pravdu i nemá pravdu, ale proto, jak to příšerně okecává. připadá mi to jako výsměch mým citům a potřebám a ještě že se chce vyvyšovat, že je akademik a já těm slovům v jeho odborném pojetí nerozumím. sakra mít se rádi není o tom něco furt akademicky analyzovat! to mně hodně sere a nyní mám plno adrenalinu v krvi, až se tomu musím smát, co to se mnou tady dělá.... :)) vím, vnímám, že jsem tím pohlcena, jsem jakoby silně zaujatá sebou, zabírá mi to dost času v mysli a možná zbytečně. jenže, co s tím? jak na to? souvislost směřuje výš - jak se nenechat tímhle pohlcovat, jak se nenechat vytočit? chce to pár cvičení či jsem ztracený případ agresora v lese za stromem?

MEA: sebevedomi :D mam to takovy divny ... i kdyz mozna sem vlastne ucebnicovej pripad ... uprimne sem bozi :) vyjmenuju ti tisice svych uzasnych vlastnosti, parkrat jsem i slysela ze se me lide boji ... ze pusobim tak suverene ... do vseho se vrhnu... takhle pusobim na nejsirsi okoli, uvnitr je ovsem vsechno uplne jinak ... :) naopak to nejblizsi okoli vi svoje ... takkze svym prehnanym sebevedomym maskuju ty traumatka a pocity menecenosti ;)

hodne se to zlepsilo od ty doby co mam partnera... kdybych se nemela rada sama, tak proc by mel mit rad on...

MEA: vnimám jí negativně a chci se jí zbavit, udělala už mi v životě moc potíží a ani mi kamarádů nepřidává. Navíc je mi po každém agresivním záchvatu špatně psychicky i fyzicky a mám depresí. Hodně mi pomáhá tanec a sport. Mám i velké problémy se sebenenávistí a hlavně e vztahovačností, kdy v domnění, že se bráním, útočím.

ECLECTICA: jasně chápu... Určitě to bude jedině dobré obohacení, pokud je agrese, sebeovládání a řešení náročných situací spojeno se senzitivitou, náladovostí a dalšími projevy člověka, jesltiže má jakoukoliv diagnozu nebo podezření na svou prapodivnost a pod., určitě je to tady žádoucí...

Eclectico, čím se projevuje tvoje porucha osobnosti, je to už diagnoza? (jsem taky emočně labilní, ale necítím se na poruchu osobnosti... tím se nechci tedy srovnávat nebo něco v sobě popírat, ale tak - napadlo mne to...)

Jak jsi psala o té autoagresi, tak jsem měla šílené období, které bylo spojené hlavně tedy s alkoholovými excesy (okna) a pak jsem byla vůči sobě hodně agresivní (i deprese tam byly). nakonec jsem to otočila proti okolí a od té doby s agresí mám dost podstatný problém, který se objevuje ale nárazově. Zaslepím se, jak umíněné malé dítě, co se nechce pohnout v rozřešeném problému jinam a nakonec bušim. Pak to odejde a je to zdánlivě ok, vybité, jakoby se nic nestalo, ale ostatním to ok nepřipadá - logicky.
Pevně doufám, že si pomůžu sama s pomocí knížek a rad lidí, že to zvládnu bez nemocnice a ambulance!

NIKOPOL: ten text prosím vyhrabat zkus, to mě zajímá.

MARKYSHA: jak se stavíš k agresi ty?