TANKIE_: amen.

ETERNITY: vytahni pokoj s kozama a ja vytahnu dvere, co se nesmely zavirat a kdyz se zavrely, nikdo neklepal. Mela jsem velkej pokoj, ale k hovnu, kdyz soukromi neexistovalo. Diky mami, dodnes se zamykam na hajzlu i kdyz jsem sama doma....
Pardon, ja musela.

TAPINA: Myslim, ze SC zminoval, ze hodnoti situaci "pokud nic nebrani tomu, aby decko melo vetsi pokoj". U tebe tomu neco branilo. Ok. Ale jako odpoved nerelevantni. Pokud si tu mame vytahovat stara traumicka, vytahnu z historie svuj pokoj s kozama.

TAPINA: ufff... tady debata opravdu není možná, nechápeš psaný text. Byla tam taky část o návštěvě u jiných.

Už nemám další otázky.

STARE_CASY: No a co nechápeš na "pokoj jsem neměla, takže jiná možnost nebyla"? Prostě jsem si nevodila v pubertě kamarády domů, protože bychom museli sedět v obýváku s rodiči. Holt u mě to není "já jsem to přežila, tak děti taky musí", pro mě by ten kamrlík s postelí a stolem, na který tady všichni nadáváte, byl splněný sen, který se jaksi nekonal.

STARE_CASY: Pokud by nic nebranilo, aby dite melo vetsi pokoj, melo by ho (momentalne necelych 30 m). Ale momentalne se za nej rozhoduju mezi skoro jistou rakovinou plic nebo mensim prostorem.
Jinak opravdu mame kazdy svou bublinu, ja ziju v te, kdy rodice nejsou trapni. Kdyz ke kamosovi (12) prijde spoluzak, obvykle se sami dobrovolne prisackuji k rodicum, co si hovi v kuchyni (maji skoro stometrovy byt, do pokoje by se zavrit mohli i s pani ucitelkou), oblazuji je o hudebni novinky, podavaji pivo z lednice a diskutuji zivot. Byvam castym hostem a opravdu toho kluka neberu jako decko, ale jako kamose. Stejne to ma jina rodina s 13l dcerou o 200 km dal.

Mas pravdu, ze zavirat se do pidipokojicku s kamosema (nedejboze dvema), nebylo nic moc. Privest si kluka do pokoje sdileneho se sourozencem bylo jeste horsi. (takze radsi fakt dva male kumbaly, nez jeden pokoj pro vic deti). Pokud casem nevydelame na neco vetsiho, hodlam to resit tak, ze se, kdyz budou chtit decka prostor a soukromi, proste odjebu do loznice nebo ven. At si v obyvaku spitaji, co chteji.

TAPINA: Co nechápeš na větě "neargumentuj, že jste šli ven, je to jiná situace"? Jsou věci, které se venku dělat nedají, jsou dny, kdy by člověk psa nevyhnal. Jasně, že jsme jako děti taky byli venku a mnohem víc než dnešní děti, ale nešlo to vždycky, nechtělo se nám vždycky. A ptám se právě na tuhle dobu.

PISTA1: ono jde spíš o poměr k velikost celého bydlení. Když máš garáž na veterány a jeden pokojík pro dvě děti, něco na tobě smrdí.

ETERNITY: Jenže o tom čase to právě vždycky není. Některé věci tě vytočí do ruda, když jsou nepraktické a na hovno, i když je potřebuješ jednou týdně na pět minut. Jako třeba manželovy otvíráky na konzervy. Jak já jsem si nadávala, že jsem to neudělala už dávno, když jsem si koupila svůj první vlastní civilizovaný ovírák :D

Můžu se zeptat těch obhájců pidipokojíčků pro děti?

Když jste šli v pubertě na návštěvu ke kamarádům nebo měli návštěvu - byli jste v obýváku společně s rodiči? A neargumentujte, že jste šli ven, to je jiná situace. Prostě jste šli na návštěvu nebo měli návštěvu (pokud to šlo).

To, že malé děti tráví hodně času s rodiči, je jasné, ale nevím jak u jiných, ale v mém okolí tohle puberta změnila. Nikde nevidím, že by puberťáci trávili s rodiči nějak mnoho času. Všichni chtějí mít více či méně (a spíš více než méně) své soukromí. Sami či s kamarády jsou ve svém pokoji, ozývá se odtamtud rachot muziky, hihňání, zvuky střílečky podle toho kterého dítěte... Ale jít i s kamarády do obýváku k rodičům a pouštět si svoji muziku s nimi? Kde tohle je? A vždyť jsme to dělali taky - nalezlí v tý mrňavý nudli v pěti lidech u kamaráda a řešili jsme, jaké nové hry se zrovna komu povedlo sehnat, jaké filmy stojí za to shánět na videokazetách, jakou muziku kdo na kazetě přitáhl, hodnotili jsme spolužačky... Jak bychom tohle mohli řešit v obýváku před rodiči kamaráda, kdy zcela pochopitelně kamarád půlku věcí tají (a rodiče se zase celkem pochopitelně tváří, že o tom neví)?

Zazněl tu argument, že nechce věci dětí ve svém osobním prostoru (což beru, tohle má každý jinak), ale dětem ten osobní prostor co nejvíce zmenšit je ok? Tohle má evidentně taky každý jinak, ale už to nechápu. A prosím nevytahovat "já jsem to tak měl(a) taky, tak to děcka přežijou" - to je na mne nějaká zvrácená msta na vlastních dětech, kterou chápat ani nechci. Prostě když se to nelíbilo mně, tak to přeci nebudu páchat na svých dětech, ne? Takže proč jim ten osobní soukromý prostor upírat, pokud nic nebrání tomu, aby měli větší pokoj?

TAPINA: to uz zase vyvolava otazky "kolik hodin denne jdes ven a kolik hodin denne travis v pokoji... a cemu chces dat prednost". Ale ja jsem exot, jsem zastance toho nemit predsin vubec.

ETERNITY: Rodina, kde se pět lidí naráz chystá jít ven, převelice ocení 20m předsíň. Věř mi, že vím, o čem mluvím :D

Tuhle debatu nemuzete vyhrat, kazda rodina je jina, kazde decko je jine.
A Ztraceni vypadaji, ze to decko uz nemaji jenom na projektu, asi vi, proc to delaji.
Sice jsem si - stejne jako kdosi nize - jako prvni vsimla existence pokoje pro hosty pri tak malem detskem kumbalu, ale treba maji nemocnou babicku, co s nima bude vetsinu casu. Co vy vite. Zacalo to jako srovnani domacnosti slavnych a tahle domacnost furt proti te zaprasene vede.

STARE_CASY: měla jsem u kamarádů v dětství stejné pocity. Nejmenší pokoj v bytě pro dvě i tři děti a k tomu starý nábytek po někom. Takže psali úkoly na starém jídelním stole, který zabral půl pokoje, a v obýváku byla obris stěna s porcelanem.