BLOWUP: ještě bych se později rozepsala, ale asi jedna výstižná věta na celou situaci ohledně mého manžela: Byla jsem jediná žena, kterou domů přivedl a která z toho prostředí neutekla s pláčem. Jen jsem pokrčila rameny a mlčela a pouze fascinovaně sledovala, jak se funguje bez teplé vody v kuchyni, jak se jídlo odkládá na schody secesního schodiště, takže se téměř nedá projít do horního patra, aby člověk něco neshodil (nemluvě o tom, že jsem tam odmítala jíst, protože jídlo uložené v 18st není podle mě ok), v jak hrozném stavu neúdržby dům mého manžela, kde ale mají staří věcné břemeno, je a že s tím nemůžu nic.
Před pár lety se sami nabídli, že se přestěhují do oné novostavby, abychom ten první dům opravili a žili tam a od té doby jsem vlastně ve stavu jakési permanentní frustrace, protože sice břemeno chtějí zrušit (mají druhé i v té novostavbě), ale ke stěhování se moc najednou nemají. A nelze to jinak, než že musíme počkat, jak se rozhodnou. Z toho důvodu jsem jakoukoliv kritiku spolkla, protože pán je na své dílo patřičně hrdý. Prý by nezměnil nic, jen by to chtělo víc sklepa (dům je celý podsklepený).
Ještě si to nějak zkusím promyslet a sepsat, protože vždy když tam jsem, napadají mě neskutečné sociologické, estetické a teoretické konstrukty, které přemýtám v hlavě a občas to i rozebírám s mužem, který má ty názory a estetické vnímání (díky své tetě u které žili - od ní má vychování, základy stolování atd, protože u nich doma není z tohohle nic), naprosto v protikladu. Zároveň ale musím pokaždé zachovat určitý druh úcty - nemůžeš se prostě neudržet a jen kritizovat jeho rodiče a jejich volby.
Takže abych to uzavřela - prožívám při každé návštěvě frustraci smíšenou s fascinací a rezignací. Neradím, nekritizuju, občas se zeptám a to mě jen utvrdí, že rad netřeba. Ale celé je to mnohem složitější.
Já sama mám zázemí dost podobné - žádná extra privilegia, žádné vedení ke vkusu, jen jsem měla to štěstí, že jsem se sama dopracovala ke vzdělání a potkala ty správné lidi, kteří mě směřovali a že mě rodiče v tom rozhodnutí podpořili v základu finančně, za což jsem jim neskutečně vděčná, ale už nijak jinak - dodnes mi je třeba líto, že jsem neměla tu možnost vyjet alespoň na Erasmus. Důležitá pro mě byla ve finále dobře nalezená práce v áčkovým ateliéru, to mě zatím posunulo nejdál - prostředí, kolegové, klienti.
Popravdě v nejbližší rodině se potkávám s nepochopením, k čemu ta architektura vlastně byla a máma raději všem říkala, že jsem "stavařka", protože architektka se jí asi zdálo snobské (nebo nevím proč, dost mě to uráželo).
A bohužel, stává se mi, že ta sláma co mám v botách občas nečekaně vyleze a ten můj původ se rychle odkryje. Ale na stavbě se to občas hodilo, člověk měl pak větší sympatie a dělníci aspoň poslouchali.
Snad to sdělení trochu dává smysl. Nakonec jsem se koukám rozepsala dost.