Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti
Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.
Tento den byl tak význačným svátkem, že se slavil v naprosto všech krajích po České zemi.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron České země a to minimálně od poloviny 10.století kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď
ke zvykům.
Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se jako jedna z mála udržela i tradiční pouť svatého Václava. Zejména návštěva hrobu svatého Václava v tento den byla velice vyhledávaná.
Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají liturgické a povznášející písně a kouká se rozjímat a uctít důležitost onoho dne. O tom jak takové poutě dříve vypadaly, napíši někdy do budoucna zvlášť.
K dlouholetým tradicím patřilo také velké shromáždění Čechů pod sochou svatého Václava v Praze.
Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již bylo pod střechou, seno se slámou ve stodole a pomalu sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina. (– měli to ale zařízené, že?)
V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.
Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí a dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě. Toho dne se také někde sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.
Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.
Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech i Moravy. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj.
Z jeho života jen ve stručnosti (dala by se o něm napsat celá kniha).
Svatý Václav byl vnukem Bořivoje a Ludmily. Václavova babička, matka jeho otce Vratislava I., mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní matka Drahomíra. Naučila ho křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze, předala mu ovšem i obrovskou moudrost České země. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním od nepřátel, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl šlechtu i lid v dobré mravy, pravdu a čest. Lid jej miloval a kníže Václav měl na lid velký vliv. „Mnich Kristián o něm napsal: "Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Měl rád chudé i bohaté, služebníkům Božím přisluhoval a zdobil mnohé kostely." (legenda z X.stol.).“ Za nejistých okolností se kníže Václav dostal do střetu římským císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, jehož saská vojska ta Václavova porazila. Český kníže se zavázal platit 300 volů a 300 hřiven stříbra za mír mezi českou zemí a říší. Tribut pacis, tedy poplatek za mír, byl v té době běžná praxe a kdo prohrál musel platit. Svatý Václav se na knížecím stolci udržel, ale jeho budoucnost byla nejistá. To ostatně platilo pro každého panovníka, který prohrál válku. Do čela nespokojenců s takovým výsledkem se postavil Václavův vlastní bratr Boleslav. Život svatého Václava končí na prahu kostela ve Staré Boleslavi, kde skonal probodnut rukou svého bratra Boleslava. Boleslav nechal pobít i Václavovy družiníky.
Zvláštní je, že známe den Václavovy smrti, ale kterého roku k ní došlo, zůstalo mezi historiky spornou otázkou. Buď to bylo r. 925 nebo až v r. 935. Víme, že Václav Boleslavovi odpustil a přál si, aby mu odpustil i Bůh. Lze se domnívat, že to nakonec Boleslavi pomohlo k lítosti, kterou projevil tím, že Václavovy ostatky dal z hrobu v Boleslavi* přenést na Pražský hrad do chrámu sv. Víta. Opět je sporný rok (932 nebo 938), za den se někde uvádí 4. března. Úcta k sv. Václavu se rychle rozšířila po celé vlasti i za hranice. Sv. Wolfgang, biskup v Řezně (972-994) oznamoval jeho svátek 28.9. s titulem svatý. V roce 972 byl k jeho cti postaven kostel v Proseku u Prahy (dnes Praha 9). Od začátku 14. stol. je mu zasvěcený i oltář v římské bazilice sv. Petra. V roce 1670 byl jeho svátek zařazen do univerzálního kalendáře, v němž zůstal jako jediný český světec.
Je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil sousoší, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřuje každý rok i Pochod pro život, za ochranu těch nejohroženějších a nevinně odsuzovaných již před narozením. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Václav je vzorem čestného panovníka, je také vzorem starého křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti se živým vztahem k víře a tradicím národa.
Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší půdě, nedejme ji cizincům, připomeňme si krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší zemi a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, tak se dá ovlivnit mnohé.
Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“