KRISTIII: Komunitní zahrady ve městech jsou mi sice sympatické, ale za tu dobu (co jsem se o ně zajímal) jsem zjistil, že mi tam překáží ta komunita :-)
Možná jsem na to moc introvert, ale nejvíc si užiju hrabání se v zemi, když jsem sám.
Takové intimní setkání mezi mnou a Přírodou, relax a vyklidnění mysli.
Hrabu se v zemi proto, abych si užíval to přetvoření mrtvého prázdného koutu v něco krásného zeleného, kam se pak můžu přijít schovat a užívat si uklidňující pohled na rostoucí zeleň.
Ideálně si mezi ty rostliny a květiny sednout s otevřenou knihou a alespoň hodinu si nerušeně číst.
Jiní lidé, byť se steným zájmem, by mě rušili.
Narušili by to ticho a zklidněný pocit v duši.
Přeci jen, kdybych si chtěl pokecat, půjdu si pokecat do hospody, nebo s kamarády na výlet.
Při sázení, okopávání a udržování rostlinky jsem raději sám, nemusím se cítit divně, když rostlinku chválím, jak mi pěkně roste a jak mi dělá radost.
Loni se mnou začal "zahradničit" syn a to se mi líbí moc.
Jsou to takové naše milé společné chvíle a baví mě sledovat to jeho nadšení, když se ze semínka vyklube malá rostlinka.
Proti začlenění se do komunitního zahradničení asi také mluví i moje ego.
Chci to mít po svém.
Mám určitou představu, jak ten můj zelený koutek má vypadat a vydlážděný dvorek s kontejnery plný hlíny, v kterých rostou bez ladu a skladu různé rostlinky, v uličkách se promenádují ostatní zahradníci, kteří klábosí o čemkoliv, prostě nesplňuje ideál mojí zenové zahrádky.
Takže za mně komunitní zahrady určitě ano, rád bych se kolem nich procházel a obdivoval přerod hnusného místa na plácek, kde je veselo a zeleno, ale sám bych se určitě nezapojil :-)