ZIVEL: Možné světy vznikají z možnosti existence něčeho co může být pravdivé za daných okolností, ale aktuálně to pravdivé být nemusí. V tom článku od Peregrina, co jsem postoval, je příklad: Karel je v Praze. - Je možné, aby byl Karel v Praze. Na základě pravdivosti prvního výroku lze konstatovat, že je pravdivý i ten druhý, ale naopak to nefunguje. Proto se pro první výrok vytvoří množina, jejímiž prvky jsou možné světy a pravdivost se určuje vzhledem k těmto možným světům (tedy Je možné, aby v nějakém světě byl Karel v Praze - je - tudíž je to vzhledem k možným světům pravdivé a je to relativizací extenze toho výroku) Potom je otázkou, a v souvislosti s ní jsou vyhraněné dva směry, zda je náš aktuální svět součástí těchto možných světů nebo zda je od nich nějak odlišný. A k tomu je druhý problém, zda jsou reálná individua z aktuálního světa v těchto světech, a potom by ve dvou různých světech musely existovat dvě na sobě nezávislé nicméně totožné bytosti, a nebo zda jsou mimo ně, aby se zachovala jejich identita. (napadá mě přirovnání ke stroji času, kde jsou teoreticky dvě možnosti: člověk se přesune do minulosti a začne vznikat odlišná paralelní reality od té, kterou žil, a ta se "duplikuje" a vzniknou dvě totožné bytosti ve dvou světech; nebo bude žít ve stejné realitě, kde pokud by byl něco vnějšího světu, tak tam nepotká svůj klon, a pokud by nebyl něco vnějšího, tak tam potká svůj klon - je to samozřejmě fikce, takže fyzikální zákony neřešim.))
THOMASMORTA: "Exaktní interpretace" (alespoň teoreticky) by možná měla být a to ve smyslu Proppovi Morfologie pohádky (vytvořil určité vzorce, které jsou platné ve všech pohádkách) na základě které měly být vytvořeny celé gramatiky, aplikovatelné na všchno, což má hodně blízko ke generativní gramatice (otázkou je, jestli to chcem:)
A k Mezím interpretace, jak už název napovídá, Eco ty meze chce, což je zjevné, naproti tomu Barthes či Kristeva mluví o nekonečném prodlužováním textu interpretacema v širokém slova smyslu (to je ale určitě daný jejich proti-konvenčností).
WYNDMYLL_238: Ale přístup k identickému zdroji se právě nerovná přístup ke stejnému dílu (ve smyslu abstraktního smyslu díla). To je dáno dvoučlennou jazykovou povahou, kdy to identické k čemu mají lidé přistup jsou grafické zápisy v knize, ale dílo jako to abstraktní (obsah) identicky přístupný není (nejde tu primárně o to, že by každý měl nějakou subjektivní představu v hlavě, ale o to, že to dílo (abstraktní, obsahové) existuje někde jinde než v knize jako takové).
Jinak k možným a fikčním světům je ještě kratší kniha: Bohumil Fořt: Úvod do sémantiky fikčních světů (Host, Brno 2005)