Chvění až k nevyslovení & kosti ztrápené zimou
a kdesi myšlenek lesy, sady touhy někoho jiného;
kdo bližší mi je, než kdo cizí,
však bližší ne, než srdce,
ztrápené & zmučené úzkým obzorem.
V mém srdci nekonečno, že to již ani nejsou písně myšlenek.
Nekonečno, nekonečno, nekonečno!
A z hlavy třas a chvění, s náznakem bolu
skrytým v každé chvíli.
Konečně jsem znaven konečnem, nekonečnou pílí,
jíž Nekonečno sílí, přestože není.
Zrak mne přechází.
Zastaví jen v cíli.
Vzplanutí, splynutí, jas, vzduch kolem dýchá za mne,
pohnu se a je to pohyb mého bližního.
Kdo v hlavě umírá - chvěním - nežije.
Mé srdce mě přežije.
Nekonečno.

Anděla

Joe Vai



Anotace: THX for my Guardian Angel .

v tom pomíjivém okamžiku šedivého rána
v té chvilce mezi snem a bděním

kdy čas už začal běžet
ale prostor ještě není
sem ji spatřil

jednou

stála tam zářící v nohách mé postele, a já na ni chtěl vykřičet všechnu křivdu,
a bolest až k vzteku..

ale v jejích očích - moudrost věků
mě umlčela

navždy

chci jí říct že chápu že vím že vidí dál než já

mlčím
slova jsou zbytečná

.

Honza Volf - Láska

Láska měla by být jemná, nevtíravá, věrná, jasná, vzletná, křehká. Vždyť je krásná.
Shovívavá, láska nenadává, sama sebe dává, protože je předvídavá a radostná.
Ta nejedná nanicovatě, neválí se líně ve vatě. Nemá bič ani opratě.
Nechová se vztekle, to je v pekle srdce sobecký. Nechová se ani vyčítavě, to je nehezký.
Láska je jako drobná obyčejná květina, které si skoro nikdo nevšímá, protože je ukrytá někde v husté trávě.
No a mé srdce jí našlo právě.

Ahoj, chci požádat o pomoc nebo spíš o radu. Kdysi (už je to hodně hodně dávno) jsem četla nějakou sbírku ruských básní. Měla jsem ji od někoho půjčenou. Dnes bohužel nevím, od koho to bylo. Ty básně byly ale pro mne tak nádherné, že mi zůstali v hlavě dodnes. U některých bohužel jen úryvky. Napíšu sem jednu, kterou si pamatuju celou a moc poprosím, kdyby náhodou někdo věděl, kdo je autorem té básně, jestli by mi to prosím napsal. Děkuji moc předem.

Na břehu dva se loučí v běhu.
Navždy a přeci krátce tak.
Pochovávají cit a něhu
i žal a stesk, co přijdou pak.

Sbohem.
Sbohem.
Jdu.
Jdi.

A každé jinam míří těla.
Blesk nesjel, zem se nezachvěla.
Srdce si bubnovala svou.

Něco se s lidmi zřejmě děje,
když ani v lásce nepláčou.


Další si pamatuji jen opravdu kousek:
Naší duší, jak nádražími, rachotí vlaky pocitů.
Stojím a čekám, provát dýmy,
čekám a věřím, staví tu.

A ještě jeden úryvek:
Nemůžu usnout, teskno je mi,
srdce mi svírá obava.
Burácí vítr nad pláněmi,
občas ustává.

Ernesto Cardenal
Modlitba za Marilyn Monroe

Pane,
prijmi toto dievča, na celom svete známe pod menom
Marilyn Monroe,

hoci to nebolo jej pravé meno
(ale Ty poznáš jej pravé meno, meno siroty,
ktorú znásilnili, keď mala deväť),
meno predavačky, ktorá sa v šestnástich chcela zabiť,
a ktorá teraz pred Tebou stojí nenalíčená,
bez svojej tlačovej manažérky,
bez fotografov, bez autogramov, ktoré by rozdávala,
sama ako astronaut tvárou v tvár vesmírnej noci.

Snívalo sa je, keď bola malá, že nahá sa ocitla v kostole
(ako píše Time)
pred kľačiacimi ľuďmi s hlavami sklonenými až k zemi
a že musela kráčať po prstoch, aby im nešliapala
po hlavách.
Ty poznáš naše sny lepšie než psychiatri.
Kostol, dom, jaskyňa sú bezpečím lona materského,
a predsa viac, oveľa viac...
Hlavy sú obdivovatelia, to je jasné
(hlava na hlave v tme pod lúčom svetla).
Ale chrám, to nie sú štúdiá 20th Century Foxu.
Chrám – z mramoru a zlata – je chrámom jej tela,
z ktorého Syn človeka korbáčom
vyháňa kupcov 20th Century Foxu,
čo z Tvojho domu modlitby spravili peleš lotrovskú.

Pane,
na tomto svete zamorenom hriechom a rádioaktivitou
Ty nepokarháš iba malú predavačku,
ktorá ako všetky malé predavačky snívala, že bude
filmovou hviezdou.
A jej sen sa stal skutočnosťou (ibaže skutočnosťou
technicoloru).
Nemohla nehrať podľa scenára, ktorý sme jej dali
– scenára našich vlastných životov – a ten bol absurdný.
Odpusť jej, Pane, a odpusť aj nám
naše 20th Century,
tú obrovskú Superprodukciu, na ktorej sme sa všetci
zúčastňovali.
Po láske bola lačná, a my sme jej núkali sedatíva.
Na smútok, že niet svätých,
jej odporúčali psychoanalýzu.
Spomeň si, Pane, na jej rastúci strach z kamery
a na nenávisť k šminkám – nástojila na líčení
pred každou scénou –
ako sa z hrôzy stával čoraz väčší des
a čoraz nedochvíľnejšie chodila do štúdií.

Ako každá malá predavačky
snívala, že bude filmovou hviezdou.
A jej život bol neskutočný ako sen, ktorý psychiater
vyloží a založí do archívu.
Jej romance boli bozkami so zatvorenými očami,
bozkami, po ktorých – keď oči otvoríš –
hľadíš do svetiel reflektorov,
a reflektory hasnú.
A to už rozoberajú obidve steny izby (kulisy
k filmovej scéne),
kým režisér odchádza so skriptom pod pazuchou,
veď scéna je už nakrútená.
Alebo ako plavba na jachte, bozk v Singapure, bál v Riu,
recepcia v paláci vojvodu a vojvodkyne z Windsoru,
to všetko videné v izbietke biedneho bytu.

Ten film sa skončil bez bozku na záver.
Našli ju mŕtvu v posteli, so slúchadlom v ruke.
A detektívi nezistili, komu to chcela zavolať.
Akoby
niekto vytočil číslo, hlas jediného priateľa,
a počul iba hlas na páske, ktorý vraví: WRONG NUMBER.
Alebo akoby niekto, gangstrami prepadnutý,
načiahol ruku po odpojenom telefóne.

Pane,
nech komukoľvek chcela zavolať
a nedovolala sa (možno to nebol nikto,
alebo to bol Niekto, koho číslo sa nenájde v losangelskom
telefónnom zozname),
odpovedz Ty na jej vyzváňanie! >