Dnešní noc jsem velice velmi rád, že doma není žádnej chlast - vlastně spolubydlící má ve špajzu rum, takže to chvíli vypadalo na to, že jí ráno půjdu koupit novej, pokud bych ho vylil (nebo spíš vyhodil z okna). Už ten světobol "uhasitelný jenom flaškou" odeznívá, problejskává těmi mračny radost z toho, že jsem to dal, ale i tak to bude ještě dlouhá noc. Zas mě to přepadlo, jen tak, z ničeho nic, neznat se tak dobře, ani bych nerozpoznal, co to spustilo. Prkotina, nad kterou bych normálně mávl rukou, do toho trocha smutku a lup! Najednou jsem se krčil v koutě, málem tloukl hlavou do zdi, abych umlčel sebeobviňování. Než mi došlo, že se vlastně ozývá žízeň, kroutil jsem se jak na vidlích nabodnutej. Takže jsem zase o trochu poučenější.
ANDR3_I: Výčitky a deprese, to jsou ty kocoviny nás pokročilých ... v nichž se chlast podbízí.
Osm měsíců? Zbývají mi dva týdny do půl roku, snad až na jednu ženu (kéž by tu teď byla, spi sladce, drahá) mi nikdo ze známých nedával víc než měsíc,
já sám sobě jsem si po předchozích pokusech "to omezit" dával tak týden maximálně. Zatím je to teda můj první pokus nepít vůbec, takže s rezervou...
No, a pokud jsi nikdy neplánovala abstinovat stoprocentně, tak vlastně splněno. Jen si asi zvykni na to, že už nelze dát si jedno-dvě pivka jako zamlada, ale rovnou cisternu.
Takže si dovolím zopakovat, co už tu zaznělo:
Osm měsíců, to je naprosto FANTASTICKEJ výsledek! A tohle sklouznutí ber tak, že se znáš zase o kousek líp. Slovy klasika: "přátelé, kdo z vás to má?"
Hezký den a zatínám chodidla v pěst ;)