Herec Martin Preiss v časopise Téma
* Co vám na cestě abstinence do dnešního vyrovnaného stavu pomohlo nejvíc?
To já právě nedokážu vysvětlit nikomu. Mojí ženě, ošetřujícímu lékaři, přátelům. Jen má psychiatrička, adiktoložka, která se mnou pracuje už několik let, to cítí a tuší. Díky ní se mi podařilo v sobě něco definitivně zlomit. Doufám! Někdo vás k tomu musí navést, musíte chtít a pak mít štěstí, že k tomu „přecvaknutí“ dojde. A to někdy trvá opravdu dlouho. Pak už je to stejně snadné, jako když vám přecvakne do toho negativního módu, tedy když se třeba z běžného konzumenta stanete alkoholikem. Někomu se návrat zpátky nepodaří vůbec, někomu ano, ale vždycky je to boj na celý život. Není to v tom, chodit vystrašený kolem každé výlohy s láhvemi, ale vědět, že to riziko trvá. Že jakákoliv událost, životní tragédie, může to blbé uvažování a chování zase nastartovat. Ale když už víte, že v tom nejste sama, že to můžete sdílet a někdo vám s tím poradí, prošla jste si nějakými zkušenostmi, pak se to dá řešit. V podstatě všechno se dá řešit, jen nesmíte propadnout panice a udělat tu největší blbost, tedy otevřít si láhev a znemožnit se zase na několik měsíců, čímž neprospějete vůbec ničemu. Jenom se uvrhnete do horoucích pekel a začnete tam stahovat i svoji rodinu, pro kterou jste nepoužitelný, místo abyste byl oporou.
* Měl jste za těch pět let nějaký kritický moment?
* Ano, bohužel se mi to párkrát nepodařilo vybalancovat. Měl jsem několik recidiv, ať už se to týká alkoholu, nebo léků – ty hodně bolely a vždycky zabraly čas, který jsem mohl věnovat něčemu smysluplnému. Ale řekl bych, že čím déle jsem v abstinenci, tím míň určité momenty vnímám jako kritické. Přednedávnem jsem zrovna pročítal svoje deníky z léčeb. Někoho napadlo, že bych je mohl v nějaké formě publikovat. Že by to mohla být zajímavá výpověď. Odmítl jsem to, ale přesto jsem se k nim vrátil. Nejenže mě to strašně vyčerpalo, protože se mi všechna ta období připomněla, až se mi z toho udělalo blbě, ale především jsem zjistil, jak moc je hodnocení toho problému v danou chvíli subjektivní, bez schopnosti nějakého objektivního náhledu. Člověk uvnitř léčby je absolutně zmatený a já jsem zpětně litoval všechny terapeuty, kteří mě tehdy měli v rukou. Než vůbec pochopíte, prohlédnete, přistoupíte na metody léčby a na to, že se prostě už nikdy nenapijete, a že váš život i tak může být veselý, kvalitní a úplně pohodový. Že abstinence není omezující a diskvalifikující. Že to je naopak svoboda, radost, veselost, čisté vidění světa a schopnost se zcela racionálně rozhodovat, možnost kdykoliv sednout do auta, odjet třeba ve tři ráno do Alp. Prostě má to své benefity. Ale trvá strašně dlouho, než to pochopíte a přijmete za své. Léčba skončí, vy abstinujete a pořád ještě nechápete. A pak to najednou sepne, jako lusknutím prstů.
* Vybavujete si ten konkrétní moment?
* Ano, musel jsem na operaci s tříštivou zlomeninou zápěstí, kterou jsem si udělal, když jsem uklouzl na schodech. Pamatuju si, jak už jsem ležel na operačním sále, ve vedlejším boxu ještě dodělávali nějakou paní, já jsem se těsně před narkózou díval do zářivek na stropě, a jakkoliv to bude znít jako klišé, najednou mě obklopil klid. Uvědomil jsem si, že jsem vyrovnaný, smířený, cítil jsem spokojenost. Když jsem se pak po operaci probral z narkózy, už jsem na to nemyslel, ale od té doby jsem prostě měl pocit, že nic není problém, a pokud je, pak ho vyřeším. Asi nejvíc mi opravdu pomohla moje terapeutka, která ke mně byla chvílemi neobyčejně tvrdá. Nastavila mi úplně nový systém hodnot, ukázala jinou optiku, změnila můj náhled na svět, na to, co je a co není důležité, touhu po dokazování něčeho někomu, finanční ambice a podobně. Ano, mohl bych vzít ještě tenhle kšeft a tamten, abych vydělal víc...