Po dlouhé době srdečně zdravim A team:) Měl jsem vcelku peripetie. V červenci minulého roku mi to spadlo jak dům z karet. Ztráta práce, bydlení, problémy ve vztahu a velebné mámení alkoholem na každém rohu. Selhal jsem. Bylo mi jasný, že když zůstanu v Praze. Nepřežiju to. Odjel jsem na Vysočinu k Mámě. Našel si práci během 14 dnů v hotelu a zas se cítil jako člověk. Vše bylo fajn než přišla druhá vlna domněle vystydlého covidu. Práce najednou nebyla. Dny byly delší a delší, osamělost a vytrženost z kořenů nabírala na síle. Dost jsem se trápil kvůli slečně se kterou jsem se rozešel. Jeden den mě milovala, druhý den ne a pěti hodinový rozhovory s ní ve mně vytvářely až symptomy maniodepresivity. Toho času sama dost pila. Začal jsem se slepě zavlažovat až to zas pilo mě. Měl jsem nehezké stavy, že jsem se bál probudit. Nic mě netěšilo. Nic mi nedávalo smysl. absolutně mi unikal přítomný okamžik a byl jsem zacyklený v tom, co se stalo, co se stát nemuselo. Co by se mohlo stát a co se zřejmě dít bude. Jak jsem se cítil fyzicky škoda mluvit. Byly dny kdy jsem byl rád, že jsem si vůbec došel na záchod. Cítil jsem se jak v kleštích. Frustrovaný a bezmocný cokoli změnit. Odjel jsem do Prahy kde mi známý nabídnul azyl s tím, že nějaký čas u něj můžu být než si najdu práci. V bytě se dost kalilo a jel fet. Potřeboval jsem tolik vypnout a restartovat se, ale nebylo to tam možné. Den před vánocemi jsem zjistil, že moje přítelkyně už někoho 4 měsíce má a celou dobu mi lhala. Na vánoce jsem byl sám, žral zbytky z kfc a měl sebevražedné myšlenky. Ono se jinak vstává v 25 a v mých zimách. Ve výsledku moje soužití u tzv kamaráda nedopadlo moc dobře. Konkrétně vcelku brutálním útokem baseballovou pálkou ze strany tzv. kamaráda. Ocitl jsem se v důsledku toho 27.12. na ulici. Konsternovaný a zoufalý. Nevědíc zda li napravo či nalevo. Unaven tím vším. Vědom si toho, že za vše si v esenci můžu hlavně sám. Sklopil jsem hlavu a šel za svou bývalou přítelkyní. Zbtej, vyřízenej a v totální beznaději a vidiny lepšího zítřka. A s pomocí její a mé sestry jsem začal celou situaci řešit. Skončil jsem na azylovém domě nad Krejcárkem, kde jsou striktní podmínky pro pobyt. A to především nebýt pod vlivem čehokoli. Měl jsem z toho prostředí ze začátku smíšené pocity. Jsou tam primárně lidi po výkonu trestu, smažky, alkáči atp. Ale ve výsledku jsem zjistil, že nálepky jsou zybtečně děsivé. V rámci covidu tam byli i jiní. Bylo to něco mezi vězením, internátem a léčebnou. Na pokoj mě dali s bývalým horníkem z Ostravy v důchodovém věku, který se mi stal rádcem i přítelem. Sám strávil na ulici skoro 15 let. Do toho měl tři práce a splácel dluhy, které neměl svou vinou. Kladl mi ať vše řeším s čistou hlavou a svět se promění, že těch, co to řešili s flaškou poznal mnoho a mladších než jsem já a mnoho z nich je na Olšanech. Ten člověk měl nevýslovnou zkušenost. Nementoroval, ale naslouchal a posvítil mi na cestu. Na silvestra jsem se rozhodl navštívit psycholožku, která mi mou zmatenou mysl usměrnila. Věděl jsem, že to bude odysea, ale rozhodl jsem se, že už se nebudu trápit, fňukat a že chci žít a to s čistou hlavou. První tři týdny nebyly lehké. Mé oblíbené Svijany na mě štěkaly u každého Vietnamce kam jsem si šel pro kus žvance. Na azylu jsem viděl spousta lidí, kteří jak rychle přišli. Tak rychle odešli. Ale bylo zde i spousta osob motivovaných. Po té jsem se dostal na pokoj s cápkem, co jel dvacet let perník. Trestní rejstřík přes tři stránky, ale chtěl to jinak už. Ve výsledku dostal byt na Žižkově, maká, funguje, nefetuje. Je to Fénix jak mu říkám. A velmi motivující člověk. Začal jsem cítit to, co jsem poztrácel. Pokoru k životu a hlavně k sobě samému. Celkově jsem začal pociťovat to, že se mám rád a chci to jinak. Neměl jsem vůbec nic, česal se vidličkou, když jsem dostal od své bývalé přítelkyně hřeben. Byl jsem dojatý jak kdybych dostal klíčky od Porsche. Neuvěřitelně mě překvapilo kolik okolo sebe mám lidí, kteří mě mají přes všechny mé kotrmelce rádi, jejich solidarita a empatie. Nesmírně si toho vážím. Hodně jsem fokus zaměřil do sebe a ne ven. A život se opravdu začal proměňovat. Začal mi posílat ty správné lidi, zlepšily se mi vztahy a najednou jsem byl omámen, ale omámen životem v jeho přirozenosti. Nepil jsem a ne proto, že nemohu, ale protože nechci a baví mě to. Na azylu je také kuřárna. Ta paleta lidí a příběhů je bez diskuze na knížku. Na kuřárně jsem jako první položil ráno otázku, co se komu včera povedlo a co posral. Stal se z toho rituál a mělo to nádech komunity. A bylo to v mnoha ohledech konstruktivní. Ten problém alkoholu tam byl znát v mnoha osudech. Na prvním patře byli lidi, kteří byli nějak indisponovaný. Bez nohy, bez ruky, atp. Říkal jsem jim piráti z Karibiku. Nabídnul jsem jim pomoc, že jim skočím nakoupit atd. A uvědomil si, že mě naplňuje pomoc někomu. Bez očekávání. V rámci lidství a empatie. Začal jsem dělat autoškolu, kterou jsem dostal formou daru od svého velmi blízkého přítele, psychicky se srovnal a vše jde lepším směrem. Moje bývalá přítelkyně konstatovala, že lituje svého rozhodnutí a sama o mě začala usilovat. Skončila tamto. Odpustili jsme si a jsme zas spolu. Velmi jsem ji inspiroval a dala si se mnou suchý únor a březen. V dubnu jsme měli oba narozeniny a trochu klopýtli a opět si potvrdili, že naše několika denní štace přenecháme dalším. V červnu nastupuju do nové práce a rád bych si vzal ještě další k tomu. Stěhuju se k přítelkyni, máme užasného psa a mám zas pocit, že žiju. Tak mi držte klauna přátelé. Umíral jsem příliš dlouho a není v tom moc glancu. Chci žít. Všechno smysl má a převážně za vše si opravdu můžeme sami a tuhle zodpovědnost je si třeba ne jen připomínat, ale uvědomovat především. To je tak nějak v kostce. Všem pokojným bojovníkům za lepší a střízlivé zítřky držím od srdce palce...