U mě dobrý. S láskou čepuju pivo a míchám koktejly a dávám lidem pocit, že jsou správně a že jsou. Je tam vzácnost, že tam chodí ve směs fajn lidi. A mě ta práce baví a jsem vděčný za to, že mě ten tygr v kleci nijak nevolá. Jsem nedostupný a rozhodnutý a hlavně ne už více slepý a jsem barman, kterého jsem vždy hledal já sám...ale dnes vím, že bych se ani nepozdravil a nejsem sám...jsem sám sebou a snaze kultivace onoho a v procesu mého zmrtvýchvstání, které je podstatně živějšni se zaživa pohřbívat tou nesmyslnou jízdou do předem odmítané temnoty.. Smrt tančila se mnou jízlivě mnula si marnost nad mým zoufalstvím a neschopnosti člověka chápat skrytou sílu v každé jeho slabosti a nepiju to, co mě slabým be jen dělalo, ale málem mi vzalo s mým slepým svolením lidskost a nemilosrdně ubližovalo ne jen mě, ale v mé nevědomé sobeckosti všem, kteří mě mají rádi! Nebojuju s ničím. Přijímám to s pokorou a už nepolemizuju se svou duší, která věděla a ví. Nejsem hrdý. Jsem vděčný a nepiju, protože bytostně nechci a ten proces k lhostejností vůči tomu mi vrací svobodu, kterou mi léta má vášeň k temnotě brala...Je to tam...
Dusil jsem se a došlo mi, co jsem nedělal a nejde to bez toho a přijmul zodpovědnost za to jediné, kde mám kosmír nakloněn. Za ten dar procesu bytí a výsady účastnit se života. Princip bludu cenil zuby statečně, ale něco v nitru, co tam je odjakživa a chce to jen abych uměl žít a v temnotě uviděl to na čem kosmír staví své kouzlo a to je vědomí toho, že by rovnováhy nebylo bez toho, co je opačné a čím větší tma. Tím větší je možné světlo. A když někde uberu, musím někde přidat. Že balanc tvoří kosmír sám a ten můj nevyjímaje. Nelze létat bez křídel. To je fakt. Nelze mít vztah zdravý, kde respekt není...a on to vztah je...k sobě v důsledku, který ústí ve vztahu k vnějšímu a alkohol mě neničil sám od sebe, ale protože jsem mu to dovolil. Tím despektem a povýšeností nad jeho povahou...která je krutá a přesahující mou sílu v momentě klamu tmy tak silného, že jsi v pasti a nevíš to...lest je to až pekelná, ale sama o sobě bezmocná. Já měl klíč a živil tu sílu po několik let. Odmítal fakta. A snažil se létat bez křídel...trpěl víc a víc tím, co je darem. Mou existencí...Děsivý a zoufalý předpeklí, kde jsem v roli šaška byl popleten a měl se za krále a situace ovládaný mě a sebeklam byl denní chléb. Duše volala o pomoc a já neslyšel uz nic...ego mi krmilo mou slabost a chuť žít mizela, protože život byl břímě a bolest, kterou jsem si pěstoval já sám. Často jsem mel myšlenky, co mě děsily svou povahou a nebýt už, protože jsem chtěl ať to skončí. Každé probuzení mě děsilo. Už jsem se nechtěl účastnit tohodle únosu sebe sama do té míry, že jsem se stal sám sebě otrokem. Neviděl ve své sebelítosti a touze napít se tu nabídku poslední pochopit, že tam někde jsem já, které volá po životě vypít ten bolavej svět, kterému jsem uvěřil a stavil si jak lego já sám. Tomu se těžko věří, přiznat si to je pro ego nemyslitelné. Vše se rozpadá víc a víc. Umíráš sám v sobě a tam je to, co už nemáš. Necítíš. Ale v té největší tmě je světlo, které není tmou oklamáno, ale je jeho nedílnou součástí a možností změny, vibrace atd...jsi to ty sám. Je to těžké vysvětlit...důsledek je zjevný...ale tady se můžeš vrátit na začátek.Narodit se vnitřně blízko smrti. Smrt není zlá...osvobozuje a život svobodný a vědomý ji povyšuje na součást cyklusu procesu bytí a ne na konec v omezenosti závislého člověka, který vše, co ho určovalo rdousí silou, kterou nevědomky vytváří od samého začátku. On sám je si katem. On sám může jako jediný smrti říct ne, když je příliš brzy blízko. Je to konec ne života potom, ale konec hledání viníka. Není, co hledat. Vinný jsem já. Za vše, co se mi děje v mém životě. Co dovolím světu okolo. Že nedbale hodnoty sebe odcizilm sám sobě a dovolím tu šílenost. Sám sebe v sobě opustim. Sám sobě dovolím být nepřítelem. Je to v lidské povaze...skrytá neúcta a pošetilosti mnoha forem...ale to, co mě zabíjelo. Mě krutě něco učí...Schopnost ztracené lásky k sobě. Schopnost žít vědomě a přítomně. Budí to i draky naděje, ale ne hned. Zoufalství je něco, co umí smrti dát náskok...ale může se též proměnit v bahně své odvrácené strany najít se a být jako nikdy...bojujou ti, kteří nic nepochopili. Já přijímám, protože pokora k životu a sobě je klíč k emoční zralosti, zodpovědnost už je benefit, který se nestane, ale začne dít a kvete za určitých podminek...a až tenhle orchestr najednou zní libě a kde byly pochyby. Je jistota svých rozhodnutí. Emoce jsou tu a je to v pořádku. Nepropadat jim znamená být jejich pánem a ne hračkou a tím pádem moje sebeovládání nabírá na gramotnosti a všechny závislostí spojuje právě jedno klíčové. Zhoršené sebeovládání...prostě příjmutí svých stinů osvobozuje. Ne žádný pomyslný boj...Ty nejkrásnější poklady jsou na dně oceánu v zákoutí, kde princip života je často možná větší, ale skrytá je ta vzácnost...a často pozdě je...smrt si nebere bezdůvodně z pravidla...ale když ji to dovolím...vezme si mě. A já si dovolil žít a nechci už běhat na jedné noze.