BEZPRIZORNI: nebo je to nějaká nová cesta. u mě je to daný tím, že v poslední etapě kalení jsem měl přes sto kilo a byl sem kus hovna, kterej skoro patnáct let nesportoval. Ten nátlak na fyzickou činnost mi velmi prospěl samozřejmě i mentálně.

Přijde mi, že to, co popisuje OPERAHYPNO: , je založené na přemožení sebe sama a mám dojem, že i trochu na odvedení pozornosti, zabavení se tvrdou fyzickou prací. Neříkám, že to nefunguje, ale myslím, že je potřeba se ve finále naučit být i neaktivní, v klidu a laskavý sám k sobě. Což obnáší doplnit to prací duševní - terapií a snahou porozumět tomu, co tu závislost vyvolalo a co ta závislost sytila. Protože se může stát, že člověk bude najednou nucen se zastavit, třeba kvůli dlouhé nemoci, a být sám se sebou bez zástupné činnosti, která by mu umožnila vyblokovat nepříjemné pocity, které má z prosté existence. Je mi blízký pohled Matého, že užívání je pro závislé často self-medication, bez které prostě každodenní realitu nedávají, většinou kvůli nějakému nezpracovanému traumatu, není pro ně možné a samozřejmé existovat způsobem, jakým to dělají zdraví lidé. Psychedelika můžou být hodně mocná, umožnit člověku pohled na sebe a svoje problémy a zprostředkovat způsob bytí, kterých prostě není jinak schopen a existuje celá řada studií, které dokládají jejich ohromný potenciál v léčbě závislostí a duševních onemocnění. Nicméně psychedelika nejsou samospásná, myslím, že následná (ideálně dlouhodobější) integrace s pomocí terapeuta je to, co umožní vytěžit přínosy psychedelického zážitku a hlavně to pak celé nějak přenést do běžného života.

OPERAHYPNO: Tak hlavně na každýho funguje přístup jinej.

TRISMEGISTOS: U mě tedy zásah na komoru, tato odpověď. Velmi se to trefilo do osobní krize, kterou teď prožívám. S alkoholismem je to co prožívám a prožíval jsem v minulém životě silně až osudově spojeno. Ale ani já už nejsem na začátku, před rokem a půl jsem se tomu drakovi postavil. Zdálo se, že úspěšně. Měl jsem ze sebe radost. Teď mě znovu popálil sice jednorázově ale zato fatálně. Budu muset dokončit svoji práci. Nikdo jiný to nemá v kompetenci. I když opory jsou, jsem za ně vděčný. Jednu velmi blízkou a zásadní jsem ale tím, že jsem si namlouval, že tohle mám vyřešené ztratil. I s tím se musím teď vyrovnat.

Takže děkuji, tenhle kamínek je jedním z těch, které teď začínám skládat.

ZABAKOVA: Jasně, no, předně potřebuju říct, že když řikám "chybí" nemyslim to jako nedostatečnost, ale spíš asi nevybavenost, nebo možná líp neosvojenost. Taky potřebuju říct, že je to dobrá a tim teda těžká otázka a odpověď na ní se nejspíš bude lišit podle toho jestli odpovídá adiktolog, psycholog nebo psychoterapeut.

Já si ale myslim, že to má několik rovin. Někde na povrchu to typicky bude absence stabilních a poctivejch vyrovnávacích mechanismů. Strategií a technik, co nám v životě pomáhaj překonat náročný výzvy bez toho, aby pro nás a okolí byly dlouhodobě škodlivý. Tahle oblast se dá z mojí zkušenosti celkem dobře mapovat a zaplať pánbůh taky jde trénovat a stojí pak v nějakym základu jako set praktickejch skillů, o který se prostě můžu v životě opřít. Nadměrný pití, přejídání, drogy, whatever... jsou principiálně stejnou snahou vyrovnat rozkolísanost s tim rozdílem, že jako udržitelná strategie holt nefungujou a otřesy spíš generujou. Pravda nicméně asi je, že jsou často zvolený proto, že prostě v danym časoprostoru nebylo nic moc jinýho na výběr, rspv. byly ve špatnou chvíli na správnym místě.

Někde "o patro níž" vidim (a tady je to teda chvílema hodně filosofická a asi pro mě nejhůř popsatelná úroveň) míru sebreflexe. Odpovědnýho a fakt hlubokýho náhledu na vlastní situaci jako jednotlivce. Na celej ten můj individuální příběh. Co mě formovalo, kde jsem, jaký jsou moje možnosti a jak bych si opravdu představoval realistickej průběh života. Jaký mám a chci mít hodnoty, jaký mám a chci mít hranice, jaký mám bolístky, nejistoty, obavy. Kde jsou moje emocionální spouštěče, co jsou moje potřeby, jak na svět moje reaguje tělo, jaký představivost generuje kolem toho myšlenky, prostě celej ten balík toho co jsme. Tady máme všichni nějakej dluh a já myslim, že čím míň odpovědí chybí, tím menší je i riziko vzniku závislosti.

Na sebe se ale taky díváme jako na člověka / tvora, kterej je prostě teda nějak vrženej do světa a jeho podivnejch pravidel a neumí si s tim vlastně poradit. Neumí si poradit s mírou svobody, s mírou opuštěnosti, s faktem že má na život jen jednu šanci a jeho čas se od první chvíle krátí a je na to od začátku do konce opravdu úplně sám. Tady asi hodně vidim ten velikej přínos psychadelik, protože tyhle roviny přemýšlení a prožívání provokujou.

No a úplnej základ, fakt fundament, i když je to teda klišé, prostě opravdu je někde na začátku našeho života. Pořádný vyfutrování pocitem bezpečí, důvěrou ve svět, odpovědností a sebevědomím, nás zkrátka vybavujou rodiče a odehrává se v ranejch letech života. Když se tady něco podělá, (a bohužel čím mladší jsme tím křehčí a náchylnější jsme a stačí proto míň) zpravidla to otevírá cestu různejm průserům. Jednim z nich je určitě závislost.

CYBER_GEORGE: nedělám nic, to je pravda, protože každý závislák musí chtít v prvé řadě sám. Pokud sám vnitřně nechce, tak mu nepomůže nikdo. A jakýkoliv pokus tuhletu fázi ojebat nepovede ke kýženému vysledku a nepomůže ani armáda šamanů.

Těm co jim nepomáhají terapeuti nepomůžou ani tvoji šamani hádej proč. A ještě jsem se do tebe navazet nezačal. Až začnu, tak to poznáš.