GOBERS:
Pokud bereme křest jako akt potvrzení už existující víry (stejně jako je manželský slib potvrzením lásky), pak je podle mě možné přistupovat ke stolu Páně i bez křtu. Nicméně to samozřejmě není ideální stav...

OMO: Aby si to vyzkoušel.

Apropos to se otvira prostor k diskusi o definici kdo je vlastne krestan, jestli ten, kdo vyznal Krista svym Panem a Spasitelem nebo ten, kdo byl (treba bez sveho vedomi v utlem veku) pokrten... Ale nevim, to uz by se nam to mozna rozutikalo do mnoha vlaken tak to muzem probrat potom

OMO: No, u nás se příležitostně také máčí, ale já to dost nemám rád, takže to mýtím jak můžu...

Tak uvidíme, co nám k tomu řekne tuhle sestra, když mi dva nejsme ve sporu. Pakliže se i s ní shodneme, že nějaké definice a předpoklady jsou na místě, tak se můžeme začít bavit o tom, jak by měly vypadat.

Jo... a jenom tak mimochodem, pokud někomu třeba římskokatolický kněz z nějakého svého rozhodnutí odmítne udělit svátost v situaci, kdy dotyčný (třeba i nekatolík) splňuje předpoklady pro její udělení, tak se dopouští kanonicko-právního přestupku.

GOBERS: My pouzivame cheb sumava, ten sam o sobe asi nikomu moc zajimavej neprijde :) Ale muzes posilat lidi k CCSH, tam jim tu hostii akorat omoci ve vine... coz ostatne taky delate, ne?

No, ale vazne, takto smirlive formulovano to neni ve sporu. Jiste je na kazde denominaci, aby rozvijela souvisejici teologii a svatosti si definovala. Slo mi hlavne o tu lustraci a odmitnuti.

OMO: Tak jistě, že je to rekatolizace, ale tohle bylo v reakci na teze o tom, že rekatolizace = germanizace. Což halt není pravda, nicht wahr...?

OMO: Škoda, že nepoužíváte hostie. Občas se mi stane, že mi do kostela přijde někdo, kdo sice není věřící, ale hrozně by chtěl zkusit jak to chutná... tak že bych ho měl kam poslat... ;-)

Tak o tom, že duležité je to, co se děje mezi Bohem a přijímajícím se nemusíme přít. Nicméně to přeci nijak nevylučuje to, že církev definuje (a vyučuje) co pokládá za vhodnou dispozici k tomu, abys svátost hodně přijal. Pak je na svědomí každého, aby se před svým svědomím s těmito nároky vyrovnal a na základě toho se rozhodl, jestli bude přijímat nebo nebude. To není o tom, že by vysluhující měl někoho lustrovat.