Tak pohodový víkend má další dohru. Spokojené dítě zjevně neskrývalo svou spokojenost před matkou, která zareagovala tím, že se jala škodit.:-( To je normální?:-O (ve smyslu běžné)

TAYLES: Ty jsem měla taky, ale tohle bylo něco jiného. A taky nechápu, kde jsem vzala tu spojitost s krví, prý jsem žádnou neviděla. Když jsem byla hodně malinká, umřela mi prababička, ale to si nepamatuju a nebyla jsem u toho. A pak mi byl rok a půl, když přišel srpen 68, takže jsem mohla vnímat i tohle, aniž to naši tušili. Ale s tou smrtí to bylo zcela zjevné. A dokonce jsem neměla ani žádné okliky. Prostě umřu, docela jistě. Možná ještě jako dítě, možná jako dospělá a možná jako stará. A nebylo to kvůli tomu, co o tom říkali dospělí (neříkali nic), ale kvůli tomu, že budu mrtvá. A to znamená, že se po mně všem bude stýskat a že tu budu muset nechat svoje hračky a svoje tělo. A že vůbec nevím, co se mnou bude dál a jestli se mnou něco bude. S tou sovou jsem neviděla dál, než na to odnesení. A dál jsem netušila. A hlavně jsem se bála umírání. Že mě to třeba bude bolet a že přestanu dýchat a nevím, jak se budu cítit, než prostě "odejdu". Možná to byla nějaká podvědomá vzpomínka na ten přechodový stav u porodu.

TAYLES: a taky si vzpomínám, že jsem se bála spíš těch konkrétních úkonů jako "co když mě budou operovat jak to bylo v televizi" "už mi zas budou strkat špachtli do krku" "sestřička je zlá" "maminka je z toho smutná, maminka má strach" ..ale nikdy jsem to nechápala tak, jako že musím sepsat závěť a se vším se rozloučit

no když se podíváte na to, co jsem sem házela, tak tam se to píše trošku jinak. to co říká Cornela podle toho pasuje na děti do 4 let. ty starší děti vnímají smrt ale mají tam různé okliky např. "když dodržím určitá pravidla, mě se smrt nepotká" a furt si v tom tak něco hledaj (třeba to ani nemusí s nikým sdílet, jaký mají kolem toho všechny možný nápady)..kdežto 14 letému už je většinou jasné, co to znamená a že to potká i jeho. mohou tam být ale rozdíly, jak jsem psala. a ta hranice se tam pohybuje kolem 7. roku (nevím, proč ta psycholožka trvala zrovna na 12 ti..ale taky říkala plus mínus..to se nedá říct tak přesně) http://www.umirani.cz/detail-clanek/zarmutek-a-truchleni-u-deti.html


LURA: to co popisuješ ze svého dětství mi přijde spíš jako úzkostnost. fobie. já měla takových jako malá spoustu. ale ze smrti jako takové jsem byla vyděšená hlavně proto, že z ní bylo vyděšené mé okolí. nikdo prostě nechodí rád na pohřby a dospělí zrcadlí všechny tyhle emoce..vlastně všude kolem je od raného dětství jen informace, jak je smrt nepřijatelná, jak se jí "musíme vyhnout" jaká je to "katastrofa" "zlo" něco čeho se musíme obávat. všichni pláčou apod.

CORNELA: Co přesně jsi nepochopila na větě o tom, že je to též názor specialistky na dětskou psychiatrii a psychologii, která mou dceru opakovaně vyšetřovala?

A jinak bych celkem uvítala, kdyby ses již neobtěžovala sem přispívat. Osobní zkušenost s tématem nemáš a na základě bohaté četby Tvých předchozích příspěvků napříč Nyxem si troufám tvrdit, že nemůžeš do diskuse přispět ničím, co by ji obohatilo.

LURA: U Kebiny je jistá výhoda v tom, že ona mluví prakticky furt. A mluví o všem. Dokáže velmi dobře verbalizovat svoje pocity a strachy, takže je čeho se chytnout a v čem jí pomoct. Jr. je v tomhle podstatně horší, protože je introvert s naprosto atypickým uvažováním, velmi inteligentní, takže i kdybych měla z psychologie doktorát, tak moc nemám šanci jeho styl myšlení pobrat a pochopit. A navíc teda jsem přesvědčená, že jestli existuje nějakej nejblbější možný věk, kdy přijít o otce, tak je to přesně těch 15-16 let:-(

CHIMERA: Teď je otázka nakolik ho zasáhla smrt babičky a na kolik smrt jako taková. Možná vím, jak dítě vnímá smrt, protože na to mám vzpomínky. Dobře si pamatuji ze svého dětství, jakou jsem měla hrůzu ze smrti. A dokonce jsem ji měla ještě dřív, než si pamatuji, podle toho, co vím z vyprávění rodičů. Byli jsme někde na výletě, byly tak těsně tři roky a já si sáhla na čerstvě natřené zábradlí a měla jsem červenou ruku od té barvy. Dostala jsem prý totálně hysterický záchvat, válela jsem se po zemi a řvala, že "krev krev umřu". A pamatuji si noční můry a nebo panické noční stavy, kdy jsem seděla schoulená na posteli, klepala jsem se zimnicí a bála se stáří, umírání a smrti. A můj osobní nejstarší zážitek, který si pamatuji, je taky asi ze tří let (měla jsem ještě takovou tu postýlku se žbrdlinkama), kdy jsem večer jako obvykle pozorovala z okna jiskry od tramvají (bydleli jsme v prvním patře a byly od nás krásně vidět troleje a byla tam výhybka, na které to často jiskřilo). A jedny ty jiskry nezmizely, ale proměnily se na světelnou duhovou sovu, která mě upřeně pozorovala oknem. Zkusila jsem se schovat pod peřinu a znovu vykouknout, ale ona nezmizela a byla tam pořád. A mě popadl děs, protože jsem nějak cítila, že mě chce odnést. Že je ze světla a proto může proletět i zavřeným oknem a že si mě odnese sebou a nechá na té posteli jenom moje tělo. Nakonec jsem po dlouhé době sebrala odvahu, přelezla postel a šla za mámou do vedlejšího pokoje.

CHIMERA: oni možná vnímají víc, než si představujeme. Na konci letošního ledna mi umřel táta, který jednal nebyl nikdy pečující a zajímající se dědeček, navíc byl poslední rok dost nemocný, čili Bartoloměj ho moc nevídal, ani si ho nijak neužíval, protože jestli si ho děda za ten rok a půl od doby, co se narodil, vzal na klín jednou? Poslední dobu už jen táta ležel u nich doma v posteli, já tam jezdila i s Bartolomějem, který ho tak nějak registroval, ale táta užsi ho pak stejně jako nikoho nevšímal, už moc nevnímall. Pak táta umřel, druhý den jsme tam zase jeli a Bart se ho jal hledat. Chodil po tom bytě, ukazoval na prázdnou postel, ptal se, kde je děda. Docela mě to vzalo.

Pokud se týče různých neřešitelných psychických záležitostí, tak se mi osvědčil biofeedback.
je to metoda u nás sice již zavedená, ale nehradí to pojišťovna, protože to sice má výsledky (vynikající třeba u dyslektiků a počurávajících se dětí), ale není vědecky zdůvodněno, jak to funguje.
mně osobně to pomohlo velmi v těžkých stavech, na které psychologie ani psychiatrie nestačila.
a je mi jedno, že nevím, jak to funguje, hlavně že mi to zachránilo život.
Netvrdím, že je to zázrak (já absolovala 30 sezení, takže peněz to stálo hodně), ale pomohlo to.
můžu s klidným srdcem doporučit.

TAYLES: na 12 let bych to fakt neviděla. když měl můj starší syn 2 roky, zemřela mu prababička. nikdy mě nenapadlo, že by na ni byl fixován - sice ji znal, ale jen občasně a jako kamarádku - nepečovala o něj, už byla opravdu stará a nemocná.
ale člověk se mýlí - když prababička umřela, dítě se stáhlo do sebe, plakalo, mělo noční můry a trvalo skoro rok, než to ustalo.
nevím (a nikdo to neví), jak vlastně malé dítě vnímá smrt, ale že se mu stýská a bolí ho ztráta blízkého člověka, to je prostě fakt. a citlivější dítě to tedy vnímá silněji.

LURA: ono asi není tak jednoduché sehnat dobrého psychologa a pak je možná lepší, aby se tam chodilo dlouhodobě a měli šanci se víc poznat. pokud se jedná o nějaké jednorázovější konzultace nebo i více krátkodobých, tak se nám stává, že psychiatr nepozná ani akutní mánii u svého stálého pacienta apod. Právě proto, že se to za ten čas "nestihlo odhalit" a přitom rodina už dávno viděla, že je zle a my taky (když s tím člověkem jsi několik hodin denně)..takže ono je to náročné..i ta diagnóza kolikrát. není to jednoduchý obor (u fyzických nemocí je aspoň rentgen, ultrazvuk, rozbor krve..taky je kolikrát pouze rozhovor a pozorování - a jedna kontrolní návštěva u psychiatra trvá cca 10 minut)

TAYLES:
EDERA:
LURA: mému exmanželovi umřela máma, když mu bylo 16 a myslím, řže to byl průser, který ho fatálně ovlivnil na celý život a který přispěl k rozjezdu jeho depresí a tak dále. Já sem ho potkala vlastně jen o pouhé čtyři roky později a vlastně mi to nedošlo, taky jsem byla tele, nicméně dneska už bych řekla, že se na tom do velké míry podepsal jeho otec, který jednak byl vždycky tak trochu drsňák a po tomhle se na děti po nějaké psychické stránce vykašlal úplně. Jenže jeho staršímu synovi bylo v té době dvaadvacet, měl přítelkyni, už v podstatě bydlel jinde a už tu pomoc zase tak moc nepotřeboval.
A to je právě rozdíl, protože Edera si rizika uvědomuje a zabývá se jimi, je s dětmi.

CHIMERA: To byla trochu nadsázka, zatím to po mně nikdo nechtěl, ale jiné věci ano (po babičce, po rodičích, od dětí ap.). Třeba jeden pán měl jako nejdůležitější takovou tapisérii a celý pokoj se zařizoval k ní. A máš to stejné jako s tou patchworkovou rodinou - ta taky není "v jednom stylu" a přitom může být fajn :-)