KAVEN: k tvojí poznámce, když už jsme u té infantilnosti, mě kdysi u čtení Egypťana Sinuheta fascinovalo, jak si vždycky na znamení viny roztrhli své roucho a posypali hlavu popelem. Jako že si imrvére trhali roucha, to bych bral, krejčovství tehdy asi kvetlo ("máme tu dalších deset natržených rouch, mistře" - "zavěs je k těm ostatním, co čekají na opravu"), ale kde furt brali ten popel? To si sebou každý zodpovědný egypťan nosil váček s popelem, kdyby náhodou pocítil vinu? Nebo se tam tehdy spousta popela válela při cestách? Dodnes je to můj nejsilnější zážitek z Waltariho...