Ta věc je jako fraktál. Za chvíli už z toho fakt zešílím. Celá struktura je v zásadě úplně jednoduchá, dvacet let ji mám před očima a konec se zdá na dosah ruky, ale když se tam pokouším dojít, vždycky se zanořím do dalších a dalších záhybů (a záhybů v záhybech záhybů). Ty jsou tam z podstaty věci, fraktál má obvod nekonečně dlouhý. Teď už spoustu laloků nemilosrdně přeskakuju, protože už to zoufale chci mít hotové - čili některé původně plánované peripetie tam prostě nebudou, protože už není prostor a čas; jenže pak se stane, že dojdu k místu, které působí jako králík vytažený z klobouku (či bůh vytažený ze stroje), protože tam pro to nebyla dostatečná příprava. V lednu jsem RICARDERONovi říkala, že mě dělí třicet stránek od konce. Od té doby jsem jich napsala čtyřicet, jenže úplně jiných - musela jsem se vrátit zpátky do kapitoly šestnáct a sedmnáct (BRAMBOREENA) a nějaké kousky tam ještě dosmolit, aby to pak na konci fungovalo. Čili těch "posledních" třicet pořád chybí. Je to zhruba tak frustrující jako snažit se běžet v bažině. V hlavě slyším jenom "dělej, dělej, hni sebou!", a přitom se bořím víc a víc. ;)
Takže - ne, nemůžu sem napsat datum, kdy to bude, i když bych moc ráda. Sedím tady a nevzdávám se a valím to vpřed jak hovnivál; to je jediné, co se dá říct.