KAVEN: Prsty chaosu by byly v klasickém katolicismu Vůle Boží, případně v islámu Vůle Alláhova. (nezaměňovat s prsty xChaose :-)
V zásadě psychoterapeutický význam těhle katolicismů, včetně toho fomalhiwského, je ten, že se lidem říká, že je ok mít prostě štěstí. (naproti tomu protestantská etika víceméně hlásá jako jedinou vyjímku z determinismu změnit osud svou tvrdou prací... což je vlastně oběť, pastevec, který má díky tvrdé práci kozu navíc, ji demonstrativně obětuje a získá nárok na zázrak).
Tady by šlo Aššáda zanalyzovat tak, že na generační kolonizační lodi panovala protestantská etika tvrdé práce - byla v podstatě přinesena oběť. Do toho náhle Aššád skončí zneužívaný u Cirrdaha, ale v rámci nového učení se dozví o Prstech osudu - tedy, že je ok svět koncipovat tak, aby lidi měli šanci mít prostě trochu štěstí (tohle je jasná filosofie Pána Jeskyně v Dračím doupěti, mimochodem :-)
Mimochodem, Aššád měl štěstí jako jediný z posádky Trismegista. A navíc mi tam přijde, že je tam celou dobu spor o to, která verze jeho vzpomínek na havárii je reálná - jestli ty útržky z postapo přežívání po havárii, které mu z hlavy doluje Lucas, nebo ta verze s v podstatě "císařským řezem" a čistou teleportací (prostě vytěsnění nesnesitelné reality a přesun do fantazijního světa). No ale to už jsme od Prstů chaosu trochu odbočil, ale ten psychologický moment, kdy člověk řeší, zda je ok mít prostě trochu štěstí, je při vzniku magického a náboženského myšlení důležitý. Resp. mysl se snaží orientovat v tom, co se stalo náhodou ("vůle Boží") a co má nějakou kauzální souvislost s našimi činy nebo třeba jen přáním... a je to častý zdroj šílenství...