_KOFILA_: Prostě se ozval REFLEX s tím, že má nějakou hustopřísnou akčně-RPG-emo-temnou gamesu, která je tak tuhá, že nejde hrát a s každým že úmrtím se hra stává těžší a těžší. Dodnes mi tento popis přijde dokonalý, jakkoliv je nepřesný a zavádějící. Takže se udělala u mne doma párty a koukli jsme na to.
Hra mne okamžitě zaujala svým vzhledem a atmosférou. Myšlenka opakujícího znovuzrození se mi zamlouvá, spolupráce s ostatními nešťastníky online rovněž. Forma živé postavy a její alternativní duchařské formy mi dodnes přijde jako skvělý nápad. A hlavně to prostředí, ty levely, ten design! Tohle jsem si vždycky přál. Že drak je prostě kurva drak. Že obr je prostě obr. Jedna tečka a konec! Louže zkrvavených duší na nejnevhodnějším místě v levelu. Grind negrind, okamžitě jsem hře propadl.
Věděl jsem, že je hra těžká, ale protože mám dost trpělivosti (ať už ve smyslu nekonečného opakování téže pasáže či ve smyslu trpělivého exploitování, kdy jsem draka upíchal šípy po slabé půlhodince postávání na bezpečné věžičce), dostal jsem se vlastní pílí docela daleko.
Demon's Souls jsem měl v té čínské verzi a retrospektivně bych řekl, že jde o ekvivalent hraní na ZX Spectru v dřevních dobách. Manuál celej čínsky = jakoby nebyl. Přijít na ovládání nebylo zase tak těžké, ale odhalit smysl hry a její principy bylo prakticky nemožné. Jelikož jsem vůbec netušil, o co ve hře jde, byl pro mne další postup bolestivý. Nechápal jsem pravidla hry. S každým zabitým bossem se ve mně probouzela frustrace, že "stejně jednou chcípnu" a budu to muset celé jít od začátku. Neměl jsem žádnou vizi toho, čeho chci (a mohu) ve hře docílit. Ztrácel jsem zájem o další postup dopředu.
Hru jsem přestal hrát, když jsem potkal dvojici Maneaterů. Nebyl jsem schopen je porazit. I když jsem si logicky nacpal do Síly postavičky co se jen dalo, dával jsem jim pořád málo damage. Nepodařilo se mi najít žádné bezpečné místečko k exploitování. Těch pokusů bylo jistě nejméně sto. Vrcholem bylo, že JEDNOU se mi je podařilo porazit, ale s posledním výpadem moje postavička spadla z mostu a nezapočítalo se mi to. To jsem skutečně hodil ovladačem do zdi a uštípl jsem kus plastu. Tak jsem to prostě vzdal rudý vzteky, že mám přece doprdele Sílu jak Herkules (abych nekecal - mám tušení, že jsem Sílu vyšponoval grindováním v jiných levelech na 45?), takže bych měl ty holomky přece zabít jednou ranou. Ale "prostě to nešlo".
Z úplně stejných důvodů jsem kdysi přestal hrát spoustu legendárních her na ZX. Prostě jsem je nechápal a tak motivace časem vypršela. "Prostě to nešlo".
Po určité době jsem se ke hře vrátil a nacheatoval jsem si duše pro postavičku (v tom prvním, čínském releasu, než vydali volitelný patch, to bylo možné udělat). Začal jsem experimentovat. Natlačil jsem si body do Síly na maximum, vydal jsem se za Maneatery a... hořce jsem zaplakal. Rozdíl veškerý žádný. Začalo mi docházet, že moje chápání pravidel a smyslu hry je veskrze špatné. Pořád jsem se to snažil hrát po svém - jako skákačku s Mariem (jeden dobrý přítel mi kladl na srdce, že je to jak Mario, takže jsem to hrál jako Mario, ale dopadlo to vždycky na hovno. Od té doby ho tajně nenávidím, že mne svedl na špatnou cestu, ale neříkám mu to). Pořád jsem předpokládal, že mi hra dovolí hrát s buildem postavy, jaký si vymyslím. To byla ovšem zásadní chyba.
Na jednu stranu je fakt, že upřednostňuji hry, které mi dávají svobodu v tom, jak jimi projdu. Nemám v principu věci problém s tím, že hra umožňuje vytvořit nesmyslnej build postavy, se kterým nejde hrát. Ale u Demon's Souls se to prostě sešlo ve špatné kombinaci ve špatnou dobu. Moje přesvědčení (resp. investovaný čas a energie), že hraju hru správně VS neochota začít úplně od nuly vyústila v to, že jsem cheatem vyladil postavu na "normální" úroveň a znovu se pustil do Maneaterů.
Porazil jsem je na první pokus.
Takže jsem loadnul pozici před cheatem, nagrindil trochu duší, se skřípajícími zuby jsem překopal postavu (neumíš si představit, jak jsem byl nasranej!) a hru jsem dojel za dva další večery, jako horkej nůž máslem. Po asi dvouleté přestávce od vydání. Pak jsem hru uklidil a zapomněl na ni. Bavila mne velice, ale celá ta atmosféra a moje patálie kolem prostě zhořkly.
Ale naštěstí přišly Dark Souls! Ty jsem dohrál k prvnímu zvonu a situace se opakovala. Netuším, o co ve hře jde, netuším, jak ji hrát "správně". Takže jsem se na to rovnou vysral. Poslouchat nudný kolovrátek, že je to jak Mario, mne od hry spolehlivě odradilo. Žádná konkrétní rada, žádný úvod pro začátečníky, žádná vize do budoucna. Dodnes netuším, co je ve hře vlastně možné dosáhnout. Nemám žádný vztah ke zbraním, k bossům, je mi totálně celé ukradené. Fascinuje mne ten svět, design, levely, atmosféra... ale jinak je mi to prostě u řiti. Nevím, proč bych to měl hrát. Něco si dokázat? Možná, ale jak nevím, co si vlastně mohu dokázat, tak prostě nevím, proč to hrát. Je to nádherná hra, ale nechytla mne správně za srdíčko, i když pro to má objektivně všechny předpoklady.
...
Myslím, že Demon's / Dark Souls hry jsem začal plně chápat až s hraním Monster Huntera. Vlastně mne překvapilo, když někdo srovnával tyto dvě hry. I u Monster Huntera mi dlouho trvalo, než jsem ho pochopil... vlastně až při hraní čtyřky si myslím, že má hru dokonale pod kontrolou. Že vím co je tam možné, jak se to dělá a že si mohu vytvořit nějakou vizi kterou naplňuji. Že je tam nakonec víc svobody, než se zdá při hraní na první pohled. Dneska si říkám, že bych se mohl k D* Souls vrátit, nastudovat Wiki a pravidla a užít si to pořádně. Nebo Bloodbourne.
Nemám rád hry, které si člověk musí pečlivě nastudovat z externích zdrojů, naplánovat si build postavy a průchod levely. Nemám rád hry, kde se člověk nemůže "jen tak potloukat", protože je to "ztráta času". Nemám rád hry, které se nemohu naučit tím, že prostě instiktivně hraju. Mám raději hry, kde si člověk může blbnout, aniž by mu to bylo vyčítáno. Neberu hry tak vážně, abych musel využívat efektivně každou minutu hraní. Je to asi jako hrát šachy - můžeš tahat pindíky a užívat si vesele hru, ale jakmile tvůj protivník ví co dělá, dostaneš dycky na prdel po pár tazích a zábava je v čudu. A teď si můžeš vybrat - buď začneš hrát pořádně (a hra tím ztratí tu naivní zábavnost) anebo budeš pořád vesele tahat pindíky (a permanentně prohrávat). Proč si prostě nemůžu jen hrát dle svého uvážení jak chci? Proč mne hra nutí si projít mapy a strategii dřív, než ji vůbec poprvé spustím, abych pak při hraní neplýtval drahocenným časem? To nemám skutečně rád!
Ale po té, co jsem propadl Monster Hunterovi už alespoň chápu, *jak* takový žánr her hrát. Už (konečně!) chápu, proč je to zábava - už si tam umím projektovat nějakou svou vizi - a to je něco, co jsem dosud neuměl. Jenom nevím, jestli si na to udělám prostě čas, protože ten blbej lov mne pořád baví, tak na co měnit hru? A navíc to není na handheld. A ta online komponenta mne taky děsí. Nevím no.
Dark Souls 3 bude možná popiči, ale nějak mám pocit, že v této dekádě jsem si tento žánr užil prostě už dost. Ale nebojím se, že bych se k těmto hrám nevrátil, k nějaké budoucí inkarnaci v roce 2020.