THOMASMORTA: Jo, takhle to tvrdím taky.
Nedává to nikomu "vůdčí roli" a nikdo není předem prohrávajícím.
Je to základ pro konsensus oboustranně výhodnej.
Akorát že má drahá se poslední dobou dycky zasekne na tom, že... "není dost motivována k tomu, aby mi ustupovala" a není boha, kterej by jí vysvětlil, že to není žádost o dárek, žádost o ústupek, ale námět na rozjímání o dalších cílech společné výpravy.

Někdy jsou lidé prostě tak nastavení, že uvažují o světě jako o zákeřné, manipulující a kořistnické protistraně a hledají proti tomu apriori obranu, než aby cítili potřebnost spolupráce.
Třeba proto, že ve svojí posici se zrovna cejtěj dobře a tak nemají potřebu na změně jim přijemného stavu spolupracovat.
Spolupracovat de facto na své újmě, když je jim teď a takhle právě dobře.

Obávám se, že tento navržený, naprosto logický a pro všechny výhodný způsob, je proveditelný pouze v tom případě, že se pohnout z místa chtějí OBA.
Jinak je to bráno jen jako nárokování si dárků a ústupků.

THOMASMORTA: ono právě u nás jde o naše rodiče. a ti se ihned naserou když jim člověk řekne pravdu do očí. ale už nemám ani v úmyslu to nějak probírat. tchánovce jsem odepsala úplně a mé rodiče zatím jen z 50%. A následky na můj život to má a mělo totálně pozitivní. Takže já jsem za toto odepsání strašlivě ráda. Mám nějaké jiné DNA a nedokážu s nima fakt vyjít.

VERONIKA22: Sociální tlak okolí je hrozně podceňovaný faktor. Ano, všichni vědí, že na názoru těch druhých přeci nezáleží... Jenže:

Obecně lze předpokládat, že lidé mají rádi, když jsou ostatní lidé odhadnutelní. To znamená, že si lidi nějak zaškatulkují a i když jim něco na druhých vadí, většina lidí dělá vše proto, aby se dotyční nezmnili, protože potom by oni museli změnit své mínění o nich a to je hrozně namahavé... Takže se chovají, jako by se lidé neměnili.
No a protože okolních lidí je vždy víc, než Tebe nebo Tvé vlastní rodiny, tak sociální tlak bývá obrovský. Často je opravdu nejjednodušíí způsob, jak něco změnit (nebo vyřešit), dostat se na čas z vlivu okolí, změnit to, zažít to a okolí postavit až před hotovou věc.

Nikdy jsem takto nezkoušel řešit partnerské problémy, takže nevím, jak to vyřešit v okamžiku, kdy máte svá zaměstnání a závazky... Ale co třeba problémy tohoto typu řešit na společné, řekněme týdení dovolené, někde daleko od vašeho okolí, které vás bude tlačit jinou cestou, než by se vám chtělo? (Vůbec nevím o jaké problémy jde, takže střílím naslepo.)

THOMASMORTA: pravda u nás vždy haprovalo 51% problému. Tuto část ovlivňovalo okolí a nešlo s tím hnout a jště dnes toto okolí má velký vliv. Prostě jsme si zatím nezařídili ideální život. a tak dohoda dvou lidí stále dělá jen 49% problému a dřív či později to vždy skřípalo :o(
Ale jinak souhlasím. Pravidla mezi 2 lidmi co se mají rádi jde nastavit. Ale my jsme vždy zapomínali na kompenzaci. Takže se někde ubralo a nikde nepřidalo. No celkově jsme moc rozdílní.

Ale když se zamyslím nad manželstvími mých kamarádek tak vidím, že naprosto vše je o povahách - někdo je dominantní a někdo zase takový uťáplý a jenom díky tomu je jejich manželství vzorové pro celé okolí. Tichá bezproblémová povaha si našla vůdčí typ. Doplňují se a rozpory ani nevznikají. Nemá je tam totiž kdo vyvolat.
Ale pak jsou i jiné úrovně povah a tam už to skřípat může, jeden z nich má navrch ale druhý si úplné uťápnutí nechce nechat líbit atd.
A teď jak si doma vysvětlit a nastavit pravidla. Nastavování pravidel je většinou nepříjemné každému :o(

FRENNET: oba dva jsme vůdcovské povahy ( neboli červené barvy ) a už toto prostě skřípě. Lidé se mají doplňovat a né být kopiemi.
U nás prostě minulých 11let nefugovalo slovíčko: prosím tě mohl/a by jsi? Vždycky to vyvolalo negativní emoce, nedýchatelno a rozpory. Nemluvím až tak o vynášení odpadků ale o trávení celého odpoledne či nějaké činnosti.
Po manželské krizi jsem se rozhodla být nezávislá na manželovi a žít dny bez něj. Je to smutné ale co dělat když už děti na světě jsou a vzájemně si vůbec nevadíme. Ale máme naprosto odlišné zájmy.

Kamarád toto nazývá: ekonomicko logistickým svazkem

Konečně si nelezeme do zelí. To lezení do zelí jsme prostě oba nesnášeli ale zároveň nikdo z nás neměl odvahu říct si good bye: chci mít svůj program na tento den.

Někde jsem četla: na tom, že ženy a muži žijí dohromady není nic normálního ale city nás nutí jinak
- takže já už na toto taky najela a jsme 2 osoby co mají jednu střechu nad hlavou. Ale jinak se snažíme respektovat své "oddělené" životy na 101%. a výsledek je nejlepší za posledních 11let praxe