Většina dětí to tak dá, hlavně městský děti kde je spousty podnětu ke čtení, všude kam se pohnou, ale dovedu si představit, že kdyby jsme zustali v přírodě i přes zimu, tak na to čtení a psaní vůbec nedojde. A to už by v našich podmínkách byl problém a to je škoda.

YMLADRIS: No, kdyby bylo dítě excentrické a opravdu jen stavělo roboty, asi by to problém byl. I u unschoolingu ale dítě můžeš nějak usměrňovat. Odpovídáš mu přece na jeho otázky a už při tom ho nutně nějak směruješ, upozorňuješ na další věci a oblasti apod. A když mu i bez jeho ptaní dáváš různé podněty a náměty k přemýšlení a experimentování, je to taky pořád unschooling, aspoň podle toho, jak jsem to slovo zatím viděl v textech užívat já. Podle mě nemá smysl snažit se narýsovat nějaký přesný hranice, kdy to ještě je, a kdy už není unschooling. Jde o to, že nejde jen o školu přenesenou domu (se všemi těmi jednotlivými "předměty" apod.), ale o proces, kterej si to dítě v mnohem větší míře řídí samo. (Ale jde o míru.) Velká většina dětí imho celkem spontánně pokreje v podstatě celou šíři toho, co by se tak zhruba učilo ve škole (byť se třeba k něčemu dostane o půl roku pozdějc). Jak moc tolerentní je která škola u portfoliový metody, to nevim.
Už jsem odkazoval na tyhle stránky http://www.sneni-a-duse.cz/unschooling.html , dole je scan článku z respektu, v němž se o "unschoolovaný" český holčičce mluví. Týž článek je v jiných formátech i tady http://uloz.to/hledej?q=%C5%A1kola+bez+%C5%A1koly .

Kdybyste nekdo mel chut zavitat na moji FB stranku, kde pisu o uceni, vychove, vzdelavani a urcite se budu hodne zminovat i o homeschoolingu. stranka bilingualni, AJ/CJ. Tak tudy prosim --> :)

YMLADRIS: Já to v podstatě dělám spíš takhle :)) jsme někde napul cesty. Držíme se toho co by jsme měli dělat, ale tak nějak když je na to chuť a díky tomu jak ted vypadalo přezkoušení, tak už to uvolnilo i poslední tlaky :)) jediné co musím je Denise nenásilně motivovat aby chtěl psát už ted a ne až za tři roky. páč to bych asi nevysvětlila :))) ale rozhodně s tím nebudeme nijak spěchat. Jede si matiku, ta ho baví a dneska mě poprosil jestli bych mu psala vtipné otázky, takže teprve ted přichází právě ten dobrovolný čas na čtení a brzy příjde zase dobrovolně psaní.

KAI: No, ono učitelka jich tam měla dvacet a z toho devatenáct jich bylo hloupějších než můj jediný žák (to není chlubení, ale pouhé konstatování faktu). Já měla ještě navíc tu výhodu, že jsem přesně věděla, jakým způsobem to dítě uvažuje a jak mu to tedy vysvětlit, aby to dal na první dobrou. Zatímco více dětem bych musela totéž naservírovat několika různými způsoby. A to teda ani nemluvě o tom, že když nejsou po ruce spolužáci, tak dítě prostě nekouká, kde co lítá, ale fakt dvacet minut intenzivně pracuje. Zvlášť když má jako motivaci, že jakmile to dodělá, může se jít potápět.:-)

Ostatně pamatuju si podobné scénky i ze svého dětství. Byla jsem tak často nemocná, že drtivou většinu prvního stupně se mnou dělala máma doma. Rýsovat trojúhelník jsem se třeba naučila o poledním klidu při ozdravném pobytu na horách - neměly jsme s sebou pravítko, tak jsme použily kartáč na boty:-)