NATASHA:

(ještě k Wagonu, jak jsem avizoval jinde).

Vidím, že roční době podlehl i výběr autorských typů - jeden introvertně zahloubanější než druhý :))) - Jareš ani maeror nejsou špatní. - prvnímu bych akorát místy vyškrtal zlonávykové vycpávky jako "všech", "jenom", "už" - neříkám, že to jsou nepoužitelná slova, ale v úsporném stylu jsou víc na očích.

z druhého mám pocit, že se zpřesňuje, jeho obrazy nabývají ostřejších rysů, a básně jako celek kovadlinovějších těžišť. - že v jeho introspekcích jakoby o víc jde. - a taky se mi zdá, ve srovnání s Jarešem, že o poznání méně podléhá svodům ustálených obrazových gest. -

NEMESIS: Ad "Otevření hranic". - moc se mi líbilo (asi 3x jsem četl "dva kameny", než jsem si všiml, jaké slovo je tam doopravdy :D)

NEMESIS: Moc by se mi líbila, nebýt těch proleženin, které básni v mém vnímání dodávají rozměr pitevní zprávy... ;)

NEMESIS: překlep v čem? dal jsem si do googlu dekubity a ta báseň pro mě získala zcela nový rozměr :)

JEZINKA: Omlouvám se, byl tam překlep...

Odchod z Berezniku

Ztracený domov
skřípe pod kopyty
tažných Tvorů
- trochu saně, trochu sáně, trochu prasata

Jak hluboké máš dekubity
ze všech svých jinde

jen cesta

a noc
je roztátá.

TOMASZ: u tohohle se mi líbí hlavně poslední dva odstavce. klidně by mohly zůstat samy jako samostatná báseň a byly by daleko působivější než celek

A léto cello.
A noty budou
jenom černé.

Pro všechny pravověrné
muzikanty ve fraku
nastala zima
plná věšáků.

NATASHA: Ano, s tou dlouhou větou ve druhé a třetí strofě jsem bojoval a nakonec to vzdal. U fléten bílých od mrazu byl původně jiný slovosled, takže to dávalo víc smyslu, ale drhlo mi to, tak jsem vsadil na čtenáře. ;)

Dnes byl důležitější půvab. Omlouvám se. Už jsem to nestihl včas smazat... ;)

Jsem rád, že Tě potěšila aspoň poslední strofa. K té jsem směřoval.

TOMASZ: Se zájmem pozoruju ten vývoj. Pár poznámek.

Tady se mi to jeví neobratné (co se k čemu vztahuje):
že vítr sbalil flétny
tenkými prsty,
bílé od mrazu.

Vím, že se těšíš z obraznosti a z provazování textu rýmem, ale druhá a předposlední strofa se pro mě už stávají ornamentem. Půvab nebo pevný tvar, co je důležitější?

Poslední strofa by naopak klidně mohla stát samostatně, sevřená, jako trefná skica.

U NÁS UŽ TAKY

Pár zbylých tónů
a holé větve.

Prázdné dláždění,
mozaika odchodů
a otisků křídel
těch padlých k ránu,

kdy nasněžilo do stojanů
na noviny, co ohlásily,
že vítr sbalil flétny
tenkými prsty,
bílé od mrazu.

A léto cello.
A noty budou
jenom černé.

Pro všechny pravověrné
muzikanty ve fraku
nastala zima
plná věšáků.

NATASHA: není nutné, aby řezalo. ale když je roztomilosti příliš, tak je jí příliš, a když je sama, tak je sama. mám pocit, že tady už to jde tím směrem.

SONA1: Pěkný postřeh :)

MAEROR: Souhlasím s Finem, zdá se mi, že to tentokrát nedrží příliš pohromadě.


A ještě, FINE, ad příliš obdivu k hříčkám: souhlasím, že to sklo neřeže. Ono vždy nemusí, to bychom se nakonec čtením básní záhy umučili. Ale protože zvuk tu vede až příliš, ani pro mě to není do výběru.

TOMASZ: proč ne tady? tady jsem se dozvěděl, že ho tam vidíš.

FIN: NE tady a NE teď.

SONA1: Jasně. To je osud všech proletářských básníků. I když právě jen oni si mohou dovolit hýčkat tyto utopie bez větších škod a zločinů proti lidskosti... :)

TOMASZ: představ si, že bys místo těch vysvětlení zatím poznamenal několika větami, v čem ten - silný - obsah vidíš...