TOMASZ: Přemítám, že Ti nasadím laťku výš, protože sice ve mně pořád přetrvává radost z toho, že ses tak rozepsal, ale nemůžeme Tě tady tak rozmazlovat ;)

Stará známá

Ta bolest.
Věrnější než pes.

Jak spí mi u lůžka a bezhlesně čeká.
Na probuzení.

NOČNÍ POTULKA II

Okolo čtvrté vyrazily
z koutů kradmé zvuky.
Jak malí noční dravci
se krmí na mršinách ticha,
uhýbají pohledům
do postranních uliček.

Tihle paraziti noci,
kypící vztekem,
syroví a neúprosní,
drtí mezi zuby kosti
plné řídkého morku
na další zatracený den.

A Ozvěna,
veliká černá kočka,
se plíží podél zdí
a občas zlostně zavrčí,
zatímco unavený serafín,
Slunce, pořád spí.

(14. ledna)

Výměna

Molochy nálad stejně neuchopíš
natož je sklidit
aby dozrály k něčemu

Nemluvte mi o užitečnosti
jsme neteční lidé z porcelánu
Jen krásy jsme moc
nepobrali

Ale já vás nekárám

Nekáráte

Nekárám

TOMASZ: To je zvláštní. Píšeš v tom textu o neklidu, ale na mě působí klidně, smířeně, nevzrušeně. Možná za to může i závěrečný verš.

NOC

Ticho,
jen šedesát úderů vteřin do minuty.
Systoly a diastoly neklidu.

Noc je tichá zahrada.

Někdy prostě nejde usnout,
zahnat ovce do ohrady.
Z hodin tepe vypůjčený čas.

Kvetou vzpomínky.

***

Ležím v těle:

Tělo spí

Na bezesné trati
Vědomí rozmrzelé
Ranec kořistí
Spočítaný do poslední kosti

Ležím v těle
V pokladnici strachů
Natažených jako blána na bubnu

Je tence
V těle
Na bezesné trati

Tělo mlčí
V místě kolejí

cestou se k nim přidali další dva, já je viděl