BLACKDRAGON: Proč? Protože obvykle není v silách autora udržet silnou myšlenku tak dlouho. A i kdyby, když se toho splácá tolik, není ani v silách čtenáře to zvládnout. Já vnímám rozdíl mezi poezií a prózou mj. v tom, že
do prózy se vejde hodně, třeba i tohle všechno, zatímco poezie je citový extrém a navíc silně koncentrovaný. Musí zasáhnout okamžitě a neoddiskutovatelně. Poezie je trochu o schopnosti vyjmout z těch všech věcí, o kterých chceme psát, to nejsilnější a vybrousit z toho (často minimalistický) klenot, kde není nic navíc.
Někdy se stane, že je text tak silný, že člověk čte a čte a nemůže přestat, ale to už musí být pořádná pecka. To Tvoje jsem vůbec nedokázal dočíst. (Což se mi -- nutno podotknout -- občas stává i u bezpochybných výborných básníků, to je fakt.)
Zaměřím se na tu pasáž, o které psal Nečech. Dej si pozor na
banální sdělení. To je velký mor, s kterým všichni bojují. To proto, že autorovi samotnému to málokdy přijde tak banální, protože on to prožívá. Ale čtenář je neúprosný soudce: Všichni, co píšou po rozchodu básničky, toho druhého velmi milovali. A všem krutě chybí. Všichni se prohrabují vzpomínkami, které jsou čím dál bledší a nehmatatelnější. A těch všech jsou miliardy, ne jeden nebo dva.