• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    MONYSEKAUTORSKÁ POEZIE *
    Na nástěnce najdete pravidla klubu, informace o textech zdejších autorů jinde, poetické kluby některých zdejších přispěvatelů a také další kluby, zabývající se literární tvorbou.
    Tamtéž si přečtete také rady a postřehy o psaní, kritice a nutnosti autorské práce. Přečíst si nástěnku se velmi doporučuje.


    The best of tohoto klubu (jak ho vidí někteří zdejší autoři a kritikové) najdete zde: Autorská poezie - výběr Můžete také nominovat.
    Pokud píšete hodně emotivně a vaše texty jsou spíše prožitkové, můžete zvážit uveřejnění v klubu Emotivní poezie
    V případě, že nemáte zájem o kritiku a chcete se hlavně podělit o svoje zážitky, doporučujeme klub Azyl pro věčné romantiky
    Obtížné aspekty poetova života a všemožné drby z oboru zpracovává Těžký život básníkův
    Pokud vás klub Autorská poezie všemožně rozčiluje, navštivte opoziční autorský klub Poesie bez pranic a tkanic
    Technická poznámka: klub je zpřístupněn ke čtení i pro off-Nyx čtenáře.
    rozbalit záhlaví
    TOMASZ
    TOMASZ --- ---
    NECECH: Souhlas, ta otázka je těžištěm, o čemž i trnož i lenoch už vědí své... ;)
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    NECECH: Mám radost.
    NECECH
    NECECH --- ---
    NATASHA: chválit báseň je samozřejmě nejtěžší disciplína literární kritiky, ale bohužel tento text nemá chybu, takže se nemám čeho chytit, abych o něm napsal nějakou jízlivou zábavu – místo toho přiznávám, že introvertní slečna z kavárny je mi velmi sympatická i se svými sklony k prokrastinaci a mnohoznačný význam otázky "bude vás ještě víc" mě přinutil k opětovnému čtení
    NEKDO_CIZI
    NEKDO_CIZI --- ---
    NATASHA: moc pěkné ....
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    ***

    Zabrala nejlepší pohovku
    u největšího stolu
    v kavárně.

    Zarputile hledí
    do desky stolu,
    ignoruje šípy výčitek,
    jimiž se hemží trnož
    i lenoch.
    Neslušně olizuje lžičku.

    Slečno, bude vás ještě víc?

    Ale na takové otázky
    v tomto světě opravdu nejsou
    odpovědi.
    BUBLINKY
    BUBLINKY --- ---
    RICARDERON: Za mě taky Znojemnská.
    NECECH
    NECECH --- ---
    NATASHA: Ne! Znojemská právě že taky ne! V první chvíli jsem si řekl: tak jo, má to říz, dokonce to referuje k nějaké realitě. Třeba v obou kostelech jsou moc příjemní a světu otevření duchovní, to klidně může být. A taky ten mezilidský vztah je tam zhuštěn do jaderné věty, která působí v první chvíli jak pecka. Ale ve skutečnosti je obojí velmi banální, přesně jak podotýká můj přítel TOMASZ. Básnička k zasmání, ano, jako regionální poezie není špatná, dejme tomu jako výzdoba letáčků pro oba zmíněné kostely. Ale není to hotové dílo, spíš fragment, první nástřel.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    RICARDERON: Znojemská jo.
    NECECH
    NECECH --- ---
    umírající duše hroznů kálející na dno života, to je správný patos, tak to mám rád, ale obávám se, že básník chtěl napsat tragické nikoli komické verše...
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Vinobranná

    Upouštěné světlo
    po kalíšcích
    maximálně po sklenkách

    Ono pak bouří ulicemi
    v očích lidí


    Znojemská

    Pod Mikulášem ještě dva kostely

    Ani v jednom si tě nevezmu
    ale v obou
    jsme všichni svoji



    I na dně života leží kal
    Je to prach z duší hroznů
    které tak překrásně umíraly
    TOMASZ
    TOMASZ --- ---
    NECECH: Smíchals dvě různé věci:

    Ohledně toho textu jsem nenapadal srozumitelnost, ale banálnost. I když je něco "svatá pravda", je-li to řečeno po sté, ztrácí to na zajímavosti. A i když připustím, že ty děti byly těžištěm sdělení, utopil je v hrozné záplavě klišé kolem. I v tom malém kousku.

    Ohledně srozumitelnosti obecně: Exaltovaní poetové hustící nesrozumitelné metafory mohou leckoho opravdově nasrat. ;) Ale uvaž, jestli ty metafory náhodou nejsou nesrozumitelné pouze pro racio, zatímco perfektně čitelné pro fantazii (při vypnutém raciu). Možná se někteří "nesrozumitelní", nebo "moderní" v tomto ohledu, poetové pouštějí jenom na tenký led hledání správných (poučených, osvícených) čtenářů. V tom je kus dobrodružství poezie, i když lze schytat občas pár přes tlamu. ;)
    SONA1
    SONA1 --- ---
    Mám to momentálně nějak po těch strofách, čort znajet proč, tož

    NATASHA: první a poslední
    JANEQ: třetí
    BLACKDRAGON
    BLACKDRAGON --- ---
    mne je jedno ako sa to nazve, kludne nech je to scum :D
    NECECH
    NECECH --- ---
    BLACKDRAGON: styl je, podle toho co o něm vím, spíš záležitost mikro-organizace textu jako hovorový vs. spisovný jazyk než záležitost makro-organizace textu jako mega-báseň vs. mini-básně... zdá se mi, že bys rád tvořil epos ve volném verši, což není úplně vyloučeno, ale taky to chce řád a jednotnou strukturu, kterou poslední tvůj výtvor jakožto jeden celek postrádá zcela...

    FIN: čímž akorát podtrhuješ skutečnost, že autorův text tě nestrhnul ze židle, captain obvious

    TOMASZ: zdánlivě banální, prosím! otázka dětí místo fotek má hloubku... když takové jemnosti nevnímáš (a není to poprvé), je to tvoje chyba... já vůbec nemám rád exaltované poety, kteří vše zhustí do nesrozumitelných metafor, kde na text je kladeno pouze kritérium kvality, že má člověka nějak oslovit emocionálně a význam ať si v tom každý najde sám... námět může být klidně banální, ale ať je prosím srozumitelný...
    FIN
    FIN --- ---
    "Někdy se stane, že je text tak silný, že člověk čte a čte a nemůže přestat, ale to už musí být pořádná pecka" - přesně
    TOMASZ
    TOMASZ --- ---
    BLACKDRAGON: Proč? Protože obvykle není v silách autora udržet silnou myšlenku tak dlouho. A i kdyby, když se toho splácá tolik, není ani v silách čtenáře to zvládnout. Já vnímám rozdíl mezi poezií a prózou mj. v tom, že do prózy se vejde hodně, třeba i tohle všechno, zatímco poezie je citový extrém a navíc silně koncentrovaný. Musí zasáhnout okamžitě a neoddiskutovatelně. Poezie je trochu o schopnosti vyjmout z těch všech věcí, o kterých chceme psát, to nejsilnější a vybrousit z toho (často minimalistický) klenot, kde není nic navíc.

    Někdy se stane, že je text tak silný, že člověk čte a čte a nemůže přestat, ale to už musí být pořádná pecka. To Tvoje jsem vůbec nedokázal dočíst. (Což se mi -- nutno podotknout -- občas stává i u bezpochybných výborných básníků, to je fakt.)

    Zaměřím se na tu pasáž, o které psal Nečech. Dej si pozor na banální sdělení. To je velký mor, s kterým všichni bojují. To proto, že autorovi samotnému to málokdy přijde tak banální, protože on to prožívá. Ale čtenář je neúprosný soudce: Všichni, co píšou po rozchodu básničky, toho druhého velmi milovali. A všem krutě chybí. Všichni se prohrabují vzpomínkami, které jsou čím dál bledší a nehmatatelnější. A těch všech jsou miliardy, ne jeden nebo dva.
    BLACKDRAGON
    BLACKDRAGON --- ---
    NECECH: preco veci delit a nedavat ich komplexne? to je moj styl, tak si nim ublizujem :) noa
    NECECH
    NECECH --- ---
    BLACKDRAGON: Vítej zpět, zuřivý básníku! Naivní myšlenky o umění na začátku tvého veledíla nechávám bez komentáře. Ten text na mě nepůsobí jako celek, ale jako slepenec víc věcí. Těšilo by mě, kdybys to zvládnul rozebrat na součástky. Zatím mě nejvíc oslovuje ta část, která začíná na "vieš" a končí na "nemusia byť dvaja". Samozřejmě bych celkově ještě zvětšil odstup autorského subjektu od lyrického já, například následně (sorry za moje prznění slovenštiny):

    Vieš
    Chvílu mi záležalo na tvojom šťastí
    Naozaj som ťa ľúbil
    (...)
    Nemusia byť dvaja


    nebo

    Vieš
    Naozaj mi záležalo na tvojom šťastí
    Chvílu som ťa aj ľúbil
    (...)
    Nemusia byť dvaja
    BLACKDRAGON
    BLACKDRAGON --- ---
    Báseňka

    Vivaldi
    Štyri ročné obdobia
    A moja izba vyzerá
    Ako netopiere doupě
    Ako izba pravého umelca
    Bordel spisovateľa
    Ktorý sa v tom chaose sveta vyzná

    Nech ľudia nehovoria
    Že všetko na svete už bolo vymyslené
    Ani zasratý zlomok!
    Budúcnosť ukáže!
    Ak ju ľudská „chytrosť“
    Nepredbehne

    Obsiahnuť film nie je také ťažké
    Veď má iba niečo cez storočie
    Ak ho berieme poriadne
    Ani to nie

    Ale hudba a literatúra
    To je iné kafé
    Doslova by kvantitou prevalcovali
    Ak by sa ľudia tak radi neopakovali
    Bohužiaľ neopakujú samých seba
    Ale iných

    Nie sú problém duše
    Ktoré je hodné obdivovať
    Ale duše, ktoré chcú celý život
    Obdivovať iné
    Tak rýchlo
    Zakrsne ich vlastná

    A potom veria
    Veria
    Všetko je postavené na nádeji
    A na viere
    A na fantáziách
    A snoch
    Kam sa podelo
    Vnímanie iracionálnej reality?
    Ale vlastnej!

    Boh sa mi nezjavuje vo snoch
    Ani naňho neverím
    Ale dal mi kontrakt
    Ktorý mi tak dlho sľuboval
    A ja som sa tváril, že ho nechcem
    Mal som vlastný business
    Lepšie záležitosti!

    Ešte som stále z toho v mrtke
    A asi ešte čosi budem
    Nepijem, nefetujem
    Len som dovolil sa prebudiť
    Môjmu vnútornému psychu
    Má to jednu výhodu
    Mám ho pod kontrolou
    Ako ono mňa
    Tomu hovorím
    Férový obchod!

    Vieš
    Naozaj mi záležalo na tvojom šťastí
    Naozaj som ťa ľúbil
    Miloval ťa celú aj s tými škodlivými stránkami
    Ktoré som si neuvedomoval alebo mi
    To skôr bolo ukradnuté ako fajčiarovi pri cigaretách
    Ľutujem, že sme nežili pred 25timi rokmi
    Kedy bolo v móde brať sa v 20ke
    Iba kvôli deťom
    Takto sú spomienkou na teba fotky
    Nie oni
    Boli by krásne, inteligentné, vnímavé
    A hlavne by mali ozajstnú dušu!
    Ako ja alebo ty
    Len ty si svoju zapredala
    Niekedy jedna blbá voľba tak zmení celý budúci zasratý život
    A keď si to neuvedomíš, bude to iba tá lepšia varianta
    Stačí keď je na tomto svete jeden takto zničený človek
    Nemusia byť dvaja

    Dal som sa na celibát
    Užívam si virtuálny sex
    Ale oveľa viac fantázie
    Opakujem vlastné spomienky
    Nie niečie razie
    Na piedestál zázračného umenia
    Veď táto doba je ako mnoho iných
    Tak umelohmotná
    Na mnohých miestach, ktoré voláme raj
    Chýba šťava, chýba atmosféra
    Chýba im jemnosť a nežnosť, a tvrdosť!
    Láska je úprimnosť, kritická úprimnosť
    Nie hnaná závisťou
    Ten kto sa má rád
    Sa občas tak strašne preklína

    Uvedomil som si
    Že moje šťastie záleží iba mne
    Že tu hru hrám sám proti sebe
    Každé Eso sa nakoniec proti mne obráti
    Ale nebudem preto žiť ako bezdomovec
    Výstrednosť ale nie je zaujímavá
    Páči sa mi obyčajnosť
    Niečo čo ľudia dnes vôbec nevedia oceniť
    Ako aj vlastnú prirodzenosť
    Nie takú ktorú človek zapne
    Až keď na seba nabalí všetok sajrajt.

    Nechcem byť sám
    Lebo nikto nepozná samotu ako ja
    Samotu iného významu
    Samotu, osamelosť uprostred veľkej spoločnosti
    Samotu v svete
    V nepochopení
    Keď moje ja, ako entita, inštancia
    Nie je pre nič žiadnou hodnotou
    Prečo by mala byť pre mňa?
    Iba preto, že sme svoji
    Nebudeme praktikovať rodinkárčenie

    Neviem pre seba toľko znamenať
    Keď neznamenám pre niekoho iného
    A nemyslím ako osobnosť
    Ale blízky človek
    To ja rád
    To ja strašne rád!

    Vivaldi dohral
    Moja báseňka je v polovičke
    A ja púšťam 16 – Drop Out
    O 50db hlasnejšie

    Pri takejto hudbe chcú všetci
    Tú svoju revolúciu
    Ale ja som pokojný a spokojný
    S tým nedokonalým svetom
    Ktorý tak milujem
    Ktorý chcem zachrániť aspoň pre seba

    Ale ako bez blízkych?
    Ako bez ostatných, bez všetkých?
    Nie sú v tom myšlienky, vízie, ani teórie
    Iba jednoduchý prístup k životu

    Sucks!
    Pravda je taká
    Že tí čo zachraňovali
    Potrebujú byť ešte zachránení
    A tí čo boli zachránení
    By mali konečne niekoho zachrániť
    Lebo keď karma neexistuje
    Tak jej musíme trošku pomôcť
    Sme tým my sami
    Buď sa tomu poddáme
    Alebo ostane veľa životov viac skurvených
    Ako by mohlo nebyť!

    Lebo čisté ja
    Raz budú volať underground
    Niečo plne nepoohýbané okolitým svetom
    Masami
    A protimasami

    Všetko stojí na brehoch proti sebe
    Po rieke už nepláva nič
    A keď
    Iba smeti a iný odpad

    Dýchame
    Potrebujeme čítať
    Prežívať
    Svoje slabosti
    Svoje chyby
    Potvrdiť svoju úbohosť
    To sa nám tak páči
    Tak strašne

    A tí čo nepodľahli
    Budujú si babylonské veže
    Rozumovej správnosti

    Kde ostali zdraví?
    Šialení, nenormálni
    Ale zdraví!

    Diaľnice
    A jednosmerky
    Malé lesné cestičky
    Sú kde?

    Tak nuž
    Nič nerobím ako mám
    Napriek všetkej tej lenivosti
    Je úspěch viac predurčený
    Nerobotom

    Lebo nevyhadzujú iba kontrolky
    Ale cítia!
    Cítia ďalej ako iba na prahu svojho ega,
    pudu, istoty a ambícii.
    A preto sú sklamaní a preto sú smutní
    Lebo nie je veľa zrkadiel
    Z ktorých sa môžu praví ľudia
    Pozerať sami na seba
    A nie sú zatrpknutý ako Nietzsche
    Nechcú byť nadčlovek
    Lebo byť viac, všetko viac
    Až po milióntu duchovnú dimenziu
    Zabíja
    Zabíja
    Zabíja
    Veškerú lásku!

    Tak neplač!
    Šialení bastardi!

    „Počúvam …“


    Fixná idea
    Osud je len to čo bolo
    Ak to má byť niečo čo ešte bude
    Je to chyba
    Je to katastrofa!

    Existuje iba náhoda
    Nájdi lásku k nej
    A spätne sa stane osudom

    Ľudia chcú vedieť prečo tu sú
    Viac ako to chcú prežiť
    Viac poznať zmysel
    Ako ho mať

    A chcú byť normálny
    Až tak že stratia všetko cenné
    A vystavia sa
    Nástrahám prázdna

    A najbližšiemu človeku
    Nevedia povedať
    To čo za peniaze povedia
    Cudziemu psychológovi

    Je to úbohe!
    I tak mám všetko rád
    Len ma to strašne serie!
    TOMASZ
    TOMASZ --- ---
    JANEQ: Od třetí strofy je to pro mě vynikající.
    ZMYJKA
    ZMYJKA --- ---
    NATASHA: Teda jak si normálně ke tvým textům těžko hledám cestu, tak tohle se trefilo. Naprosto.
    JANEQ
    JANEQ --- ---





    málem jsem tě nepoznal
    tak moc jsi mi chyběla
    ať chladná zrůda noci
    v mých vzpomínkách
    v mých vzpomínkách
    vetuji každý návrh
    zapomnění
    ve svých vzpomínkách
    tě stále zbožňuji

    má mysl měla jasný plán
    v těch nevinných
    chomáčcích černé vlny
    z čepele odkape
    trocha holubičí krve
    a z jedné kapky
    pak stanoví jasný a
    neměnný
    odletový bod

    do těch vyprsených a
    nádherně vystajlovaných
    myšlenek
    kurev Žižkova mého
    mozku
    vlétla holubice

    a i když se nad
    polokoulemi vznesl dotaz
    na to co v mordě nese
    modrá liška
    neurony vzhlédly k
    oblakům a hrdlice
    třímala hrdě v zobanu
    malý
    trojobalený řízek slov


    chutný, střední a nehezký
    (zkapali jsme z něj omastek a naše krev tavící zuby změnily jeho stav na VYŘČEN!)


    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam