NATASHA: jako pomerančová marmelade.

NATASHA: skoro bych si myslel, že opačně je to lepší:-) pak jsou ovšem lidé, jako byl karel kryl, ale to byl génius.

NOXNOCTIS: vzdávám se. na tuhle vznešenou kosmologii zkrátka nemám.

SONA1: Tak!

NATASHA: ano, jak praví žijící klasik, tenhle obor je plýtvání, ale velmi krásné plýtvání.

RICARDERON: :)

NATASHA: Tady začíná být zábavné, jak se tvůj obrazný jazyk stává tvým výrazivem denní (s)potřeby. Zatímco nemnoho pacholat mluvilo by takto, mně to skoro přijde, jako když něco vyprávíš u sklenky vína. To není soud, to je poukázání na veselou skutečnost. :-)

TOMASZ: člověče, začíná mi to připadat jako silně progresivní způsob... nemyslíš, že na těch internetech by se s tím dalo i uspět? :-)

FIN: Tak nějak taky. :)

NOXNOCTIS: Čím méně slov, tím větší potenciál, aby si v nich bystrý mozek našel více možných paralel. Ale tím i menší hodnota těch slov samotných. Stávají se pouze pracovní pomůckou k použití a následnému zahození. Ano, dokážeš-li něco zásadního vyjádřit minimem slov, je to dobře. Ale ta slova si musí zachovat i něco v sobě. Musí být nositelem té zásadní myšlenky. A případné paralely ji musí podtrhovat, nesmějí být zajímavé jen tím, že odbíhají kamkoliv.

A když pak takovou věc "vysvětlíš", byť jen jedním z možných způsobů, učiníš z něj past, která bude navždycky magneticky přitahovat myšlenky "poučených" čtenářů, čímž to definitivně zazdíš.

obávám se, že nadešel čas, abychom si vyjasnili další z rozměrů poezie, kterým jsme se tu doposud nezabývali.
tím prvním je: zvládni řemeslo. (a je to téma stále aktuální a živé, protože se vždycky najde dost nezralých individuí ochotných věřit tomu, že stačí "chtít" a "upřímně" a umět se nemusí. omyl, jak řada z nás ví - ale nyní se posuneme o lvl výš a dál...)
druhý rozměr je, když už zvládám řemeslo, "co vlastně říkám tím, že něco říkám"...
nuže, ačkoliv již samo "nauč se" je neustále zpochybňováno, přesto platí, že velice důležité je i "a co vlastně chci říct". když k tomuto bodu mířím, myslím tím přesně a právě to, že ačkoliv "umět" - tj. zvládnout řemeslo - je prvním stupněm vítězství, není to ještě dost. ano, do pytlíka a safra, až tak složité to je. když už umím říct, důležité taky je, CO hodlám, chci říct a taky řeknu.
druhý rozměr poezie, stejně jako hudby: kromě zvládnuté instrumentální techniky bys i mě mít co zahrát, adepte...
a zde se dostáváme i menšímu zádrhelu: bezvýznamné intelektuální hříčky jsou tak (a tolik)... zajímavé. ach.
je to asi jako nikoho neokouzlí falešný tón od neumětela a současně (a pořád) ani falešný tón od umětela není až tak supr - jen u umětela *existuje podezření*, že by to mohl být záměr. ovšem jen podezření, nikoliv jistota - to jest teprve nutno rozhodnout. poezie nemá fyzikální rozměr hudby. neokouzlí naše mozky *jen tak* libými tóny, není hudba. nemá slyšitelnou melodii a vyhrávky - má něco jiného: má - nebo měla by mít - obsah, údernou sílu myšlenek nacpaných do slov. místo zvuku - který dělá koule u blues a spol. - má poezie *význam*, myšlenku. jiný rozměr toho dalšího rozměru. čímž jsme u toho, proč roztomilá etudka na piano či gytáru je fajn, zatímco v básni už je méně fajn... není to ta rozvojová cesta :-)
a v tom je ten háček: u poezie nestačí *vydrnkat*, není to možné - u textu nutno jest *vyslovovat*. prevít ta poezie, fakt :-) vyhrávky se zkrátka dělají jinak a něčím jiným.
tady totiž vyhrávky nejsou - tady jsou jen výmysly. ale ty dobře vymyšlené :-)
v dobrém textu být primitivem je zkrátka neštěstí - ale být myšlenkovým snobem je úplně stejné neštěstí. do poezie lze vlastní úvahu a politicko-společenský názor vpravit jedině tehdy, pokud jsem jinak řemeslníkem tak ukrutně zručným, že jej učiním stravitelným navzdory tomu, že to politicko-společenský názor je. bylo by dobré, aby si to každý uvědomil.