Říkala jsem si

uteč
co nejdál od Města
co nejblíž minulosti
pocitu domova
a tedy bezpečí

a pak se to stalo

ne tramvaje ale šaliny
lomozí pod okny na Olomoucké

říkám jsem si
po čtvrté sklence stáčeného vína
utekla jsi před vším

dva dny
na balkoně plném suti
a taky popelníky
by potřebovaly vysypat

ale je mi to jedno

říkala jsem si
že si uteču

Posázavská stezka

přírodní lyrika vypadla z kurzu
— teď je zpět
v sázkových kancelářích

les někde zůstal
přese všechno lesem
a voda dál ho odráží

kousek od Prahy
svah blízko / naproti svahu

přes řeku výhled
jako v meandrech řeky Keču

...
Přilétla mi do bytu
tisícovka moskytů
Řeknu vám že jejich zpěv
zatraceně pije krev

Brecon Beacons

ovce
stojí na trávě

do kopce
přibývá sněhu

na obloze
hejno komet

SKRU: Že rovnou neřekneš ptákovina :)

Největší ticho je
na dně kráteru

Rok dva ale i deset
ptá se i pták
jestli smí zpívat

I potom zní
jako vyděšené dítě

A děti nesmějí
na dno kráterů

balík na poštu

vždycky když se ve vzduchu
objeví nový měsíc
a domy tam kde bydlím
docela se objiskří
vzpomenu si na sněžný skútr
jak peláší sibiřskou planinou

s termoskou vzadu v koši
a ze sedla je vidět měsíc
viditelný i za dne

skútr uhání
ale nespěchá
nestihnout jde jenom v mé mysli

v pozdní noci
stejně jako v jasném dni
aby ke snídani
došel balík na poštu

Být v bohu
to je být broučkem
v hromadě sena na louce

Každej otrapa tě může sežrat

A jenom slunečnice
se usmívají pořád

aspoň na chvíli