KUATO: Je to takové ježaté, spíš jako výčet faktů, což ve výsledku neplyne, ale drhne. Občas z toho vystupují místa, ze kterých by něco mohlo být, ale jako by sis nějak nemohl vybrat, pejsku a kočičko, co do toho dortu dát, a co už ne. A občas z toho vystupují obraty, vykonstruované vysloveně na efekt (aspoň na mě tak silně působí), což je ovšem něco, s čím se setkáváme nepříjemně často, a nepříjemně často to autorům taky prochází... Mně osobně se to nelíbí. Ale je validní pokus a zaplať pámbů za to! Také je dobré, že to po celou tu dlouhou dobu udržuje nastavenou úroveň a nerozpadne se to na kdoví co. Toho je obvykle dost těžké dosáhnout. Na druhou stranu to ale ani nijak zvlášť negraduje, což je škoda, protože kulervoucí pointa by to celé zachránila.

Na Tvém místě bych zkusil něco z toho vybrat a soustředit to kolem toho. Méně je často více. Zkrátil bych to. Kdyby se totiž ta tvůrčí energie, která Ti to dovolila celé udržet, zaměřila na jedno správné místo...

nevyhnutelnost
---------------------
vlk obchází kolem dvorku
ovce vědí co přijde
nebojí se, vědí
jsou netrpělivé
neuniknou..

tanec slov a gest
formality, jimž musí být učiněno zadost
napínání plátna
na které se bude malovat
pocity.

vnitřní svět
dychtivost z nenaplnění
z prázdnoty,
z napjatého plátna,
které ví.

formální tanec
chceš čaj?
chci tebe,
ale dám si čaj
oba víme.

plátno se třepotá dychtivostí
4D sigilum evokující
Rozkoš
křivky času, tak podstatné
pozoruj přírodu
mystérium zrání
malíř rozkládá barvy
míchá je
opodál.

oděv padá na zem
model bojácně, bolestně
pozvedá bradu
štětec se dotkne plátna
spolu s jazykem.

rychlé črty žíní
trhají nevinnou bělost na kusy
vytyčení hranic
plocha je málo
maluj v prostoru.

plátno sténá
ztráta nevyhraněnosti bolí
ale ty barvy!
kontrastují
jedna s druhou,
přidám další..

štětec ladí detaily
tvoří jistojistě nový svět
splétá trnovou korunu
z různorodosti.
není snadné ji unést.
trny zraňují.

nemáš proutek?
přidal bych k barvám trochu krve
proč mě biješ,
bolí to!
pokračuj,
prosím..

zralé ovoce
sluncem nalité šťávou
zůstává v ruce
snadno praská
prsty drtí dužinu
vůně
utrpení
rozkoš.

plátno se trhá
nemůže unést to rouhání
duše hledí zmatena
očima do světa,
který nepoznává.

všechno ji bolí
není zvyklá
třepotá se
Sigilum září
teď už ho vidí
Rozkoš vystupuje
z přediva světa
a polyká duši do sebe
linie čase byla přetržena
časoprostor se bortí.

kaleidoskop barev
jaké nenamíchal žádný malíř minulosti.
fraktály jež směšují zemi i nebesa
hlučně v proměnách
los vybírající oběť,
její skon i zmrtvýchvstání.

tělo modelu se trhá
naráženo na malířův kůl
odsouzený kajícník
slzy po tváři
takto tedy vše končí..
vlny potopy
které zaplavily svět
stírají pozvolna barvu
i ruměnec.

rozmrdané kyčle
a modřiny
polámané štětce
rozlitý čaj
ztracená nevinnost
popraskaná obloha
jablko žíhané barvami podzimu
rudá a žlutá
jaká nestoudnost
jablko žíhané barvami
rudá a žlutá říkáš
dalo se to čekat..

…

tou dočasnou krajinou
se zvětšuji i mizím

zbytkové slunce únorového dne
v batohu
spolu s nedojedenou svačinou

už se vracíme

umrzlá zatáčka v polích
a v sobě věci které nejsou možné
protože je nikdo nezkusil

NATASHA: Poznávám ho. Vypadá to, že už jste dost srostli... ;-)

rovnou napiš
ten
jak se mu
říká
Nekrolog
pak
tři šestky na zdi
kví

jsme podceněni

NATASHA: Hmm, pokaždé se obdivuji dlouhým básním, které cestou nepoztrácí nic ze slibného začátku. Ba naopak. Díky!

Dobrá, a zpátky k textům, a pro Tomasze; ta onehdy slíbená - neboli další kus Lesa:


Má dcera pochoduje lesem



I.

Má dcera pochoduje lesem. Nemůže po svých, proto

používá mé nohy, mé oči a můj strach. Ve větvích

mizí její hlas, i volání za zaběhnutým jezevčíkem.

Jsme tu samy. Samy a listopad.



II.

Nejsme tu vůbec samy. Má dcera všechno vidí, ukazuje prstem

skrz poloshnilé šaty keřů, do mlh ve zcepenělém mlází.

Tam nějaký trumpetista vyluzuje skřele, duběnky a pozdní

podhoubí. Tito všichni poté diskutují; přesně ve tři odpoledne.

Pokouším se omládnout.



III.

Pokouším se omládnout, nejde to, má dcera pochoduje

lesem, její prstoklad na madle vábí ohrožené druhy.

Kam ses poděl, pitomečku s cigaretou? Les snese

tyto pokusy, ale divák dáví. Z nutnosti zpívám.



IV.

Z nutnosti zpívám, má dcera pochoduje lesem,

na této lavičce sedím pokaždé, když spí. Pokaždé

je slovo nakažlivé chuti. Přidáš si pokaždé,

kašlaje na špek na břiše.



V.

Má dcera v lese spí. Sedím na jiném místě. Hladina

je mrtvá, zato tajuplný dům ožívá. Jednou tu kdosi

bude domácí, zatím garden smrdí listím.

Zpod nového plotu se vynořují nory. Krteček

a kamarádi. Z nutnosti kreslím kroky do rozmoklé země.



VI.

Není možné lhát: ten les je malý. Každý chlap

ho krikeťákem přehodí, jen nemít plné ruce handsfree.

Má dcera pochoduje lesem, říkám: les jejích snů

je bezedný; říkám, hovořím, rukama mávám.

Má dcera v lese spí.