puberta forever
keep your mind occupied. Drží jí tedy okupovanou, ale jen sami sebou, zahlceni sami sebou, sebedušeni. Žádný nákupy, od teď už jen ocuppy. Nános špíny na zlatém podnose až pod nos, případně to zamést pod práh. Chtěl bych, aby byl náš koberec vysoký tolik cm, kolik mají předepsanou výšku podestýlky nosnice v klecích. Dušená plecka, plašená děcka, plešaté duše, kormidlo rozpůlené dvěma směry, nahota není nehoda ani náhoda, je to nedostatek překrytí, naše akce nemají dobrou kryvost, pořád přes ně prosvítá to, co je pod nimi. Smrdí to jako týden nevynesenej šok. Mělo by se pořád něco dít, takže si ten strup odloupněte a my vám ho znova ošetříme, však už to znáte, nejste tu přece poprvé a něco mi říká, že ani naposled. Možná byste se měl něčím zabavit, ale radši ne tím samým něčím, které mi říká, že ani naposled. Když zapálíte dům, nemusíte se bát potopy, i když na druhou stranu proč ne. Jde to s vámi do kopce, zkustě změnit uhel ve vašem pohledu. Je zteřelý a něco z něj na mě křičí a teče. tekoucí křik jde špatně prát
Poslední dobou zapomínají o čem mluví, ale na některá zapomnění se těžko zapomíná. Nebuďte omezení, vytěžte z života maximum, jeho zdroje jsou neomezené, neomezený počet volání a vyslyšených přání, všechno se to bude probírát u posledního slyšení, i tam ale máte zastání i zasedání.
Na průjem se prý má hodně pít, nejlépe z kalichu hořkosti. Tak dlouho tančíte na kostech svých předků, až vám nějaká zaskočí. Sídlíme v sídlištích a odpouštíme jeden druhému žilou. V této fázi si nesmíte dopustit žádný zkrat, zkratky jsou zakázáné, cesty přes sídliště jasné označené a vybetonované, jak by to vypadalo, kdyby všichni chodili po trávě, vypadá to tak, že místo toho šlapou jeden po druhém. Z dálky to vypadá líp, mikroskop je nástroj luciferův, protože ďábel se skrývá v detailu. Aspoň víme kde ho hledat, nepotrpíme si na formality, máme rádi neformální nonkonformní utrpení západního střihu. Klimatizovaná noční můra a obratník raka, obratně řečeno, smysl však zůstáva vyklouben, dveře k poznání někdo vylomil z pantů, všude kolem nich je krev a jsou zalepené policejními páskami "místo činu", schváleno místočinným přísedícím a náhodnými okolostojícími
Anastázie nalezla homeostázu, vyoperovali jí metastáze, měla saze na duši, zasazené naděje, které nevykvetly a začali zahnívat. Spolu s ostatními se ohřála u ohně, ohřátí si připadali jeden druhému blíž. Komunikovali pomocí omylů, které si zakázali vyjasňovat, čekali až se usadí, ukotví, pořádně nadechnou, poprvé se doopravdy rozhlédnou kolem a naposledy vydechnou. Vrzání zadních vrátek je vždy znervózňovalo, rádi předstírali, že směr a jednota jsou pramenem vlasů chycených do výlevky. Něco v nich stále rostlo, dožadovalo se pozornosti, mělo to hlad, bylo to nechtěné, nečekané, nezbytné, nenapravitelné, nekonečné. Děsilo je, že je to přeroste, bude se to množit v jejich dětech, našeptávat jim chyby jejich rodičů, ukazovat zapomenuté cesty, schované klíče, rodinné úspory. Chtěli by stále fungovat na noční proud, ušetřili by tak spoustu energie. stali by se rezervoáry, chráněnými rezervacemi, rezervovaností proti rozervanosti. Strhat ze sebe šaty umí každý král, uměním je naučit se chodit v o číslo menších botech
Když rozumíš nejde ti mumlat, nebo naopak, měli bychom mluvit s prázdnou pusou a plným srdcem, pro druhé se rozdat, rozkrájet se na plátky, zabalit je do úhledných sáčků a prodávat kus sebe v každém obchodě. Svět vás potřebuje, jste kus, jste kost, jste spoustu kila masa, jste úhledně poskládaní do tvaru lidí, dokonce i váš stín umí napodobit lidský tvar, když se ale nedíváte, tak na to občas kašle. Nebo ho můžete zahlédnout mezi řečí, stín pochybností bydlí v nevyřčeném, nemá rád dorozumění, dokázání a dokonání. V každém nedokončeném díle sídlí semínko příštího neúspěchu, Ti nejúpěšnější jsou tedy sami ze sebou raz dva hotoví, žádný otálení, kdyby jste se celý život otužovali samotou, nemusíte utužovat vztahy lepené sekundovými lepidlem, ukvapenými závěry a zapomenutými sliby. Země zaslíbená je plná zlomených slibů.
Děti si hrají uvnitř, pískoviště jsou prázdná, vnitřní dítě ví, že pískoviště je plné psích hoven, je poslušné, čistí si zuby, umývá ruce, brečí jen, když ho nikdo nevidí, zdraví paní učitelku a paní šéfovou a paní doktorku. Do lesa nechodí nikdy samo, i kdyby tam náhodou šlo, tak si od něj určitě nevezme bonbón, les je neznámo a od neznámých si bonbóny nebereme. Kdo se bojí, nemá přístup ke sladkostem, zato je ale v bezpečí. Ve svém úkrytu ušitém z cizích přikázání a náhodných vnuknutí osudu, spokojený život vnitřního kraba, který si kolem sebe vystavěl krásnou ulitu, je mu ušitá přímo na tělo. Což je vlastně celkem nepraktické a kraba to činí nemotorným a pomalým, ale jelikož mají ulity všichni kolem něj, tak se nad tím nepozastavuje, vnitřní krab je poslušný stejně jako vnitřní dítě. Oba dva moc dobře znají z vyprávění, co se děje krabům bez ulit a dětem v lese, první zmokne, druhý umře na předávkování sladkostmí
Takhle to dál nemůže pokračovat, kam jsme to dopracovali, zatímco vy jste nevěděli, co ze sebou, je přesně to, kde bysme chtěli být, ale máme přece svojí hrdost, nebudeme si podřezávat větev sami pod sebou, protože nejsme nějací křováci žijíci někde ve stromech, sídlíme, sdílíme, radujeme, darujeme, lžeme, chceme. Vržou nám postele, ale nic s tím neděláme, to vrzání nám připomíná že žijeme, nejhorší je ticho a nejlepší jsou všední malé kratochvíle, které nám dávají zapomenout na to, co jsme nikdy nezjistili. Poťouchle se smějeme vlastním vtipům, bráníme se křivým obviněním, tetelíme se při pochvalách a děláme něco pro své zdraví, planetu, souseda, nemohoucí. jsme neposkvrněni špatnými úmysly, nepřipouštíme si je k tělu a bojíme se chvíle, kdy budou jediní zbývající, kteří se ho ještě dotknout chtějí